Moje ségra má autismus

Příspěvek, který mi zaslala jedna z maminek a o který se s vámi nemohu nepodělit. 

Zdravý sourozenec a dítě s autismem

Jsem matkou, která má dítě s PAS (dceři je 6 let), ale také máme mladšího zdravého syna, u kterého budu ze všech sil bojovat, aby se do této škatulky poznamenaných stigmatizovaných nedostal.

Takže…

Dcera je o tři roky starší než syn. Začínala jsem s ní pracovat v době, kdy synovi byly dva měsíce. Vytvořila jsem základ proto, abych mohla začít rozvíjet zdravý sourozenecký vztah tím, že jsem se dceři stala jejím prvním partnerem – v komunikaci, ve hře, ve sdílení, v porozumění atd. To vnímám jako základ, bez kterého bych nedosáhla vztahu, který mezi našimi dětmi vzniká a zdravě se vyvíjí.

Míč

Například: Kutálela jsem si s dcerou míč, posílaly jsme si autíčko s odměnou, začaly jsme hrát pexeso. Dcera byla na začátku velmi plačtivá, bojovná a urputně se bránila všemu, co jsem jí začala najednou nabízet. Po čase ale její odpor polevoval a zadání plnila bez odporu, ale také bez prožitku. Musela jsem tedy já začít výrazněji popisovat své i její emoce. Postupně jsem si začala syna dávat před sebe na klín, aby se mým prostřednictvím stal právě on jejím prvním partnerem vrstevníkem. I na tuto změnu reagovala dcera velmi podrážděně. Intervaly jsem začala prodlužovat. Dnes si spolu samy vezmou míč a házejí ho, kutálejí si ho, kopnou si ho,… Nemusím být u této hry přítomna a navíc na začátku byl spouštěčem hry syn, dnes už i dcera.

Zde je nutné poznamenat, že docházíme do CTA na nácviky sociálních situací a i to velmi přispívá ke schopnosti dcery vpustit kamaráda do hry.

Videa

Natáčeli jsme videa dcery v situacích, ve kterých je úspěšná, líbí se sama sobě. Tato videa jsme jí začali pouštět. Intervaly, kdy dokázala sledovat videozáznam, se protahovaly. Dnes se bezpečně poznává a začíná i pojmenovávat osoby, předměty. Součástí videí je samozřejmě co možná nejčastěji i syn. Natáčíme je při společných aktivitách (hra, výlety, společné jídlo atd.). Verbální projev je pro dceru stále ještě těžký. Syn se jí i v této chvíli ale stává parťákem. U videí se střídají v pojmenovávání. Samozřejmě vždy chci, aby dcera pojmenovala to, co bezpečně vím, že ona ví, ale stejně tak i u syna. Nikdy nepoužíváme to, že bychom jednoho shodili před druhým s tím, že to neví.

Fotky

Zalo6ili jsme zážitkový deník. Tam jsme postupně začali nalepovat fotografie, na kterých jsme zachytili úspěchy dcery, věci, které měla ráda, o které projevila zájem, tak, aby se chtěla na fotky dívat a aby si tak posilovala sebevědomí. Když bylo synovi1,5 roku Založili jsme deník i synovi zážitkový deník. I v tuto chvíli se posunul na úroveň parťáka, který s ní sdílí stejnou radost. Dnes dcera aktivně vystřihuje vytisklé fotky a nalepuje si je do svého zážitkového deníku. Oba mají v tuto dobu velmi rádi samolepky. I to se dá využít při práci na sourozeneckém vztahu – střídají se ve vybírání samolepek, které si následně mohou nalepit do svého deníku. Navíc samolepku pojmenovávám, takže se přirozeně učí nové slovní zásobě. Využívám to i pro opakování barev a tvarů.

Duplo

Další možností jak pracovat na sourozeneckém vztahu vidím v tom, že vysypu velkou bednu s duplem a obě děti si „musí“ začít společně něco tvořit. Syn se vždy ochotně chopí autíček a motorek. Dcera byla na začátku velmi úzkostná a odbíhala. Často jí tedy musím dát jasné zadání, co budeme tvořit – stavíme dům nebo dětské hřiště, ložnici pro panáčky, atd. Kostky jí často podávám do ruky a snažím se jí více a více vést k samostatnosti a kreativitě. Syn často do jejího domku pak vjíždí se svým autíčkem a pomáhá pak dostavět garáž 😉 Občas děláme závody kolem postavené stavby – oba si vyberou autíčko a na povel: Ke startu, připravit, pozor, teď! vyráží okolo po kolenou s autíčkem pře sebou. I to rozvíjí u obou zdravou soutěživost – syn se učí přijmout porážku, dcera vystupuje z přílišné pasivity a snahy odběhnout k pochopení pravidel závodů a fair play.

Sociální situace

Je dnes už pro mě samozřejmostí, že si děti dají pusinku, umí se obejmout (mezi sebou, stejně tak ale s kamarádem). Umí se přivítat a rozloučit ráno po probuzení, při odchodu dcery do školky, při shledání ve školce. To se pak přenáší i do vztahu k nám a k prarodičům. Vedu je i k tomu, aby se vzali za ruku a šli spolu jako kamarádi.

Přirozený kontakt mezi dětmi

Syn byl pro dceru často jen nepříjemnou věcí, která na mě ležela, když jsem kojila. Tahala ho ze mě za nohu. Když jsme se vzdálila, štípla ho nebo kousla. Byla a je to pro něj velká zábava. Směje se, až se zalyká. Dcera ho často s velkým zájmem sleduje a snaží se ho napodobovat – piští, směje se, popichuje mě, po očku mě sleduje a provokuje mě, abych jí šimrala, honila, abych s ní prostě blbla stejně jako s ním. Naopak si všímám situací, kdy škádlím syna a dcera se snaží od něj odvést pozornost, aby si odpočinul. Myslím si, že v tu chvíli se chová jako správná starší sestra, která ho brání a chrání! A to je pro mě prostě úžasné! Navíc syn začíná sám popichovat dceru k této hře i bez mé účasti. Takže občas přihlížím jen z dálky tomu, jak se vzájemně provokují a oťukávají. Občas jen usměrňuji tuto hru, aby z hračky nebyly plačky k tomu, jak si mají hrát – pošimrej ho, udělej tuli tuli, dej mu pusinku (a obráceně).

Dělíme se

Na začátku neexistovala s dcerou žádná komunikace. Začali jsme používat karty, na které poměrně rychle začala reagovat. Používáme je do dnes. Syn pochopil velmi rychle, že musí na něco ukázat, pokud to chce a ochotně také drmolí slovo, kterým danou věc pojmenovávám. U dcery toto jde ztuha, ale jde to! Navíc v bráchovi má teď podporu a vzor, který jí nijak neohrožuje, ale doplňuje. Pokud jeden z nich přijde pro sušenku, dávám mu rovnou dvě a chci po něm, aby se rozdělil se svým sourozencem. K mému velkému potěšení to opravdu oba dodržují. Vždy tedy ještě přiskočím a doplním: Na! Díky!

Společné čtení

Dceři jsme od malinka pouštěli pohádky na CD. Máme jich plnou krabici. Udělali jsme jejich fotografie a aby si dcera začala pohádky vybírat sama. Dnes se již ve výběru se synem střídají. Syn velmi aktivně (nejraději by vybíral každý den), dcera pasivně (musí ob den vybírat . K tomu ale přibylo to, že jsme jim začali nejprve číst z knížek pohádky právě ty, které znají z CD nebo i DVD. Koupila jsem několik knížek tzv. malovaného čtení a čtení pohádek před spaním jsme nahradili právě touto společnou celorodinnou aktivitou. Při čtení ukazuji na doplněné obrázky, které obě děti na střídačku pojmenovávají, a tím se děj rozvíjí. I zde má dcera evidentně již velmi dobrou slovní zásobu a její nechuť a záměrné odbíhání se obrací k většímu zájmu o pojmenovávání obrázků.

Mám dvojčata! Vždy jsem po dvojčatech toužila, tak je mám a jsem moc a moc ráda!

S dcerou dále pracujeme a hledáme nová řešení pro nastalé situace. Syn se jí stává stále více rovnocenným partnerem. Já jim měřím oběma stejným metrem – alespoň se o to snažím. Nemám pocit, že bych jednoho z nich protěžovala. Občas se s mužem špičkujeme, že syn je maman a dcera tatan, ale to je přece v rodinách běžné.