Po čem děti s autismem touží

Když jsem studoval Psychologii zdraví, pod vedením Václava Břicháčka, jedna spolužačka dělala výzkum toho, co si nejvíce přejí děti z dětských domovů. Nebylo velkým překvapením, že kompletní, funkční rodinu. Přesto se každý rok účastnila dobrovolnické aktivity, kde sbírala od lidí vánoční dárky pro děti z dětských domovů. Seděl jsem vedle ní, protože jsem věřil, že šlo o dobrou věc. Lidé nám nosili hračky, mobily, mp3 přehrávače, panenky. Ale nikdy nepřišel nikdo, kdo by splnil přání číslo jedna. Možná jsme seděli na špatném místě…

Děti s autismem mají taky svá přání, touhy, fantazie, věci, které jim dělají radost, přestože to možná nedávají najevo. Někdy jsme jako rodiče zoufalí z toho, že nemluví, že pořád rozsvěcují a zhasínají, že nechtějí dělat, co po nich chceme a vůbec nevidíme to, co máme před očima – že si třeba pořád dokola hrají s vláčkem, že je baví si házet písek do vlasů, že je baví cákat vodou. Někdy nás to může i štvát, protože co je to za blbou zábavu. Podobně to může být i u verbálních dětí s autismem. Na Facebooku si jedna maminka stěžovala, že její sen by chtěl být Hollywoodský režisér, ale že to se mu přece nemůže splnit a tak ho od toho odrazují.

Terapeuti, kteří pracují s dětmi s autismem mají ve vstupním dotazníku kolonku Motivace a tam mají poznámky o tom, co dítě baví, na co pozitivně reaguje – bublifuk, čokoláda, počítačové hry, mobily. To je jejich cesta k dítěti a k tomu, jak ho přimět k aktivitám, které by možná jinak nedělalo. V nácviku hry si může telefonovat s kamarády a říct jim, co by teď potřebovalo, aby udělali, kam mají dát kolej, kousek lega, autodráhu.

Mark Zuckerberg toužil po tom propojovat svět a vytvořil Facebook. Když dostal nabídku prodat ho za miliardu dolarů, odmítl. Netoužil po penězích, toužil po tom mít produkt, který spojí co nejvíce lidí na světě. Temple Grandin toužila po tom pracovat se zvířaty. Navzdory doporučení lékaře, aby ji maminka dala do ústavu vystudovala základní, střední i vysokou školu, stala se autoritou ve svém oboru, má několik patentů a přednáší na univerzite v Coloradu. Já toužím po tom, aby v ČR byla silná komunita rodičů dětí s PAS, protože tu nikdo jiný, kdo našim dětem pomůže není a vše si musíme vyšlapat sami. Proto píšu tento blog. Navíc nejsem ani Mark Zuckerberg, ani Temple Grandin – lidé mě na ulici nezastavují s prosbou o autogram a na stav mého konta je poměrně smutný pohled.

Někdy je nesmírně těžké poznat, po čem děti s autismem touží, ale jindy to máme denně před očima a možná i proto to nevidíme. Když byla naše dcera malá a šli jsme na vycházku (ona v kočárku, ze kterého odmítala vystoupit), pokaždé brečela, protože toužila po tom, abychom šli do hračkářství, mezi krásné, barevné, kulaté balónky. Nerozuměli jsme tomu a divili jsme se, proč od první křižovatky tak usilovně pláče.

Jak můžu svému dítěti pomoci v tom, po čem touží? Nejlepší jsou ty cíle, které se zdají úplně absurdní. Hollywoodský režisér… Ale co to vlastně znamená? Znamená to, že je tu motivace, za kteoru dítě můžu táhnout. Co musí umět Hollywoodský režisér? Musí umět psát a číst, aby mohl pracovat se scénářem. Musí rozumět kompozici, aby mohl pracovat s obrazem a musí umět pracovat na zakázku, když točí film, podle předlohy. A v neposlední řadě – musí umět anglicky (jinak se v Hollywoodu těžko domluví).

Natočit video umí dnes i nejlevnější mobilní telefon. Navíc, řada rodičů dětí s autismem má doma kameru, protože jde o nezbytnou pomůcku při přípravě materiálů pro práci s dítětem. Výbornou pomůckou je i iPad, který má aplikaci iMovie, ve které už jdou točit malé amatérské filmy. Malý režisér nebo režisérka může začít s dokumenty – jak maminka vaří oběd, jak krájí brambory, jak táta chodí domů unavený z práce, jak vypadá můj pokoj.

Možná to není tak jednoduché, jak to zní, ale pokud má dítě s autismem touhu být Hollywoodský režisér, podpora jeho zájmu nic nezkazí. Možná nikdo z nás neví, jak se to v americe dohodne, ale než se naučí točit a stříhat filmy, aby je někomu odtamtud mohl ukázat, naučí se dělat slušná videa. Nakonec třeba neskončí v Hollywoodu, ale bude „jen“ v Čechách točit reklamu, dokumenty pro ČT nebo jako koníček videoklipy kapelám.

Jeden z důvodů, proč řada z nás není tam, kde jsme jako děti kdysi chtěli být, je, že jsme od svých rodičů neustále slyšeli, že se to nemůže splnit a že to dokáže jen jeden z miliónu. Ve chvíli, kdy jsme se stali rodiči dítěte s autismem ale všechny podobné pravdy o životě přestaly platit. Nebo se pletu?