Modré cestování – Cestopis z Keni, den čtvrtý a pátý

Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.

Dobytí rovníkové písčiny
Den 4 – neděle 22. března 2015

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Dnes jsme si opět přispali a na snídani vyrážíme až kolem deváté. Máme „odpočinkový den“, a tak celkem nic neplánujeme – až na náš třetí a snad už poslední pokus dorazit ke korálovému útesu.

Vyrážíme kolem desáté hodiny a pokoušíme se přebrodit/přeplavat k písčině. Ta je ovšem asi kilometr daleko a cesta chvíli trvá. Postupně se začínají objevovat další živočichové, především ryby. Nakonec jsme však na písčinu dorazili – její vzdálený okraj už je tvořený korálovými útesy a my můžeme sledovat různé plže, mlže, kraby a ryby v jezírkách, která tu odliv vytvořil. Na druhém konci písčiny se noříme do vody a sledujeme další korály – a pak zase zpátky na pláž. Celkově náš výlet trval asi 90 minut.

Viděli jsme toho hodně – malé i větší korálové ryby, ježovky, několik druhů mořských hvězdic, a já jsem se dokonce setkal s poměrně velkou sépií. Mají tu pěkné korálové útesy, ale jsou opravdu daleko. Zítra se ale vydáváme na lodní výpravu – to by mělo být lepší.

Vzhledem k tomu, že jde o odpočinkový den, nestalo se toho tak moc – proto zmíním něco o zdejším stravování. Vše je formou bufetu, jak už to v těchto hotelech chodí; my máme plnou penzi, takže můžeme docházet na všechna jídla. Ráno v šest je mytická „kontinentální snídaně“, kterou jsme zatím neviděli (zítra ale musíme vstát brzy, tak na ni půjdeme). Od sedmi je snídaně běžná – k dispozici jsou cereálie, džusy, saláty, tousty, omelety, lívance a samozřejmě čaj a ovoce, které se tu dávají ke všem jídlům. Oběd začíná v půl jedné a obsahuje různé druhy zeleniny a masa, většinou nějakou rybu a něco na grilu. Ve čtyři hodiny můžeme čaj doplnit nějakou buchtou podobnou naší bábovce, a večeře začíná v půl osmé a nese se v podobném duchu jako oběd. Vepřové maso skoro chybí (snad díky velkému počtu muslimů v Mombase), takže tu většinou narazíte na hovězí, kuřecí a jehněčí. Máma a Lenka oceňují především pestrý rejstřík ovoce a zeleniny a všichni si pochutnáváme na místním čaji. Káva je pouze instatní, a tak si máma s Lenkou raději vaří vlastní, dovezenou.

A potom už míříme na večeři. Dnes následuje další akrobatické vystoupení – tentokrát se pětice (jiná) akrobatů točí kolem vysoké tyče. Předtím jsme ještě zahlédli velkého kraba, který se pod rouškou noci kradl u hotelu.

Dřevěná loď a malý ostrov
Den 5 – pondělí 23. března 2015
Náš už tak dost krátký spánek ještě narušují komáři, kteří se tu začali objevovat. Musíme si na ně dát pozor – proti malárii máme jenom nevelké množství tabletek. Vstáváme v půl šesté a konečně zjišťujeme, co se myslí „kontinentální snídaní“ – je to totéž, co snídaně normální, jen s menším výběrem. Nad mořem, na východním obzoru, se rozednívá. Slunce je tu pravidelné jako hodinky – takto blízko rovníku prakticky celý rok vychází a zapadá ve stejnou dobu (vždy v půl sedmé ráno, případně večer).

Po snídani míříme ven z hotelu, kde nás čeká výletní společnost. Míříme na ostrov Wasini, který se nachází poblíž jižní hranice s Tanzanií. Do přístavu je to jen asi 70 kilometrů, ale bohužel po keňských silnicích a keňskými městy a vesnicemi. Zdejší dopravní tepny jsou dnes ucpané jako při těžké arterioskleróze a náš mikrobus s řidičem Omarem se jimi jen tak tak prodírá. Navíc musíme vyjet z Mombasy jižním směrem, kde není most. Tímto směrem proplouvají velké lodě, ale most se prý plánuje – jenže už asi patnáct let a pořád nic. Takže najíždíme na trajekt, který nás za chvíli přepraví na pevninu. Směřujeme po zdejší obdobě dálnice a míjíme přitom důl na titan (velký vývozní artikl Keni) a pole s cukrovou třtinou. Tu právě sklízejí námezdní dělníci – mačetami sekají až čtyřmetrové rostliny, které se odvážejí do blízkého cukrovaru. Asi 30 km od hranice s Tanzanií odbočujeme na vedlejší silnici. To je vlastně jen upěchovaná červená hlína, která místy připomíná spíše golfové hřiště – jsou na ní vlny, boule, a dokonce i vodní překážky. Cestu lemují především mangovníky a stromy kešu.

Konečně dorážíme do přístavu (asi tři hodiny poté, co jsme vyjeli od hotelu), lehce odrazíme domorodce, kteří nám mermomocí chtějí něco prodat, a dostáváme se k malému člunu, který nás má odvézt na loď; ta totiž teď, za odlivu, není přímo přístupná, protože kotví několik metrů pod úrovní mola.

Nutno říci, že loď samotná je jen o něco větší než člun, kterým jsme přijeli. Je celá ze dřeva a místy se trochu rozpadá. Je nás na ní celkem sedm – my tři, jedna turistka z Německa a tříčlenná posádka. Vyrážíme od mola a já jsem rád, že mi ještě z Austrálie zbylo několik tablet proti mořské nemoci, na kterou jsem jinak dost náchylný.

Snažíme se najít delfíny; šance na jejich spatření je prý 75%, ale my jsme dnes spadli do zbývajících 25% a nespatřili jsme ani hřbetní ploutev. To nám ovšem vynahradí šnorchlovací zastávka u ostrova Wasini; tam se vybavujeme našimi maskami a ploutvemi (zřejmě jediná příležitost použít velké a těžké ploutve, které s sebou táhneme až z Prahy) a v doprovodu místního průvodce se pouštíme do vody. Útesy jsou tu nádherné, i když odliv zvířil písek a viditelnost není nijak velká. Na zajímavější exempláře se musím potápět. Fauna je tu taková, na jakou už jsme u korálových útesů zvyklí – hejna ryb, hvězdice, ježovky, tu a tam sumýš. Zmínit je třeba vskutku obrovské sasanky, které svými žahavými chapadly vládnou značnému prostoru kolem sebe.

Nakonec vylézáme z vody – ani schůdky na loď nejsou příliš kvalitní a bez pomoci posádky bychom se na ni vůbec nedostali.

Potom už míříme k samotnému ostrovu Wasini, kde máme mít oběd. Výstup z lodi ovšem nebyl tak úplně jednoduchý; malý člun nás dokáže kousek cesty odvézt, ale asi půl kilometru od moře k vesnici musíme překonat sami. Jdeme odlivovou plání, na které jsou jezírka vysloveně horké vody, která tam za odlivu uvízla. Až se divíme, jak v takové vodě mohou žít malé rybky a krabi, kteří tam čekají, až se moře opět vrátí.

Konečně dorážíme k restauraci Kaole. Je stavěná typickým zdejším stylem – běžné omítnuté zdi, ale na nich leží dřevěná konstrukce podpírající rákosovou střechu. Když je slunce v nadhlavníku, jako je tomu právě teď, je na venkovní terase krásný stín ze střechy nad námi.

Původně slíbené pití zdarma se sice nekonalo, ale oběd stál opravdu za to. Prvním chodem byli velcí krabi – každý dostal jednoha s použitím paličky a prkénka jsme si je otvírali a vyjídali. Krabí maso je vynikající a vzhledem k tomu, kolik námahy stojí se k němu dostat, bude mít jistě i příznivou kalorickou hodnotu!

Následovaly placky chačapuri s čili a jakousi směsí, v níž figurovaly mořské řasy a mango, a potom hlavni chod – ryba (možná chňapal černobílý, pokud jsme ji určili správně). Každý dostal celou, asi třiceticentimetrovou rybu, a k tomu přílohu – rýži vařenou v kokosovém mléce nebo hlízy manioku (rostlina chutí podobná bramboře, až na to, že z brambor nemusíte odstraňovat kyanid). A závěrem samozřejmě tradiční ovoce. K pití jsme si objednali místní specialitu, koktejl z několika druhů džusu a sodovky; také jsme tu ochutnali zelené pomeranče – kyselou odrůdu citrusů, cosi mezi pomerančem a limetkou.

Po obědě jsme odmítli nabízenou návštěvu místní vesnice a vydali jsme se zpátky na loď, opět přes odlivovou pláň. Po cestě zpátky se z naší výletní lodě stala loď dopravní, která nabrala ještě asi pět domorodců a velmi rychle překonala asi tak tři kilometry k pevnině.

Čeká nás ještě cesta zpátky, a opět stojí za to. Pomalá jízda po červené cestě, silnice zpět do Mombasy, a tam dlouhé čekání v koloně, než přijede trajekt. A tak jsme do hotelu dorazili až těsně před šestou večer a nemohli jsme se už ani vykoupat v bazénu, který se v šest hodin zavírá. Musíme počkat zase do zítřka.

Večeře je dnes kompletně v čínském stylu, což nám vyhovuje. Jedna z místních koček si nás oblíbila a loudí na nás jídlo, což se jí i daří. Jsme dnes opravdu hodně unavení! Dnes si opět pospíme a zítra budeme nabírat síly po dnešním výletu a na ten další.

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta