Modré cestování – Cestopis z Keni, den třetí: sobota 21. března 2015

Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Praha rovníkové Afriky
Den 3 – sobota 21. března 2015

Dnes vstáváme brzy, už v půl osmé ráno. Sluníčko se dnes neukazuje, je zataženo a poprchává – což je ale vzhledem k tomu, jak nás včera zpražilo slunce, spíše výhoda. Snídáme a vydáváme se ke vchodu do hotelu, kde na nás čekají Alibabovci, kteří nás mají zavézt do města Mombasa. Jedeme malým mikrobusem (podobným, jakým jsme přijeli z letiště) s řidičem Jacksonem a průvodcem, postarším pánem jménem Henry. Tvrdí, že začíná období dešťů – ale že se není třeba obávat: místní deště bývají krátké a nepříliš silné, ne jako tropické lijáky, které jsme očekávali.

Vydáváme se do víru velkoměsta – mikrobus kličkuje ulicemi, kde se nyní, v „dopravní špičce“, pohybuje spousta aut, lidí a motorových tříkolek. Mombasa se kupodivu v obecných rysech dost podobá Praze – má stejnou populaci, je zhruba stejně stará a prošla si podobnou historií dobývání a okupace různými velmocemi (především Araby, Portugalci a Brity). Je tu samozřejmě i několik zásadních rozdílů: Mombasa je plná malých chatrčoidních krámků obložených rezavým plechem (ovšem často s vystaveným zajímavým zbožím), kolem nichž nevedou chodníky, ale pouze rozblácené cesty. Ani hromadná doprava nestojí za řeč – zdejší malé autobusy nemají příliš dobrou pověst. Po přejezdu mostu na ostrov zastavujeme, abychom se podívali na Fort Jesus, portugalskou pevnost ze 16. století. Možnost podívat se dovnitř jsme však vzhledem k poměrně vysokému vstupnému s díky odmítli.

Všude na ulici jsou stánky s ovocem. Zdejší ovoce, zvláště ananasy a banány, je mimořádně dobré a šťavnaté – to, co lze koupit v České republice, jsou zřejmě jen odolnější odrůdy, které lépe snášejí transport. Jsou tu také melouny a papája (všude tu vidíme papájové stromy s trsy nezralých plodů). Kupodivu jsme zde nezahlédli žádné citrusy – možná, že tu je na ně až příliš horko.

A jedeme dále; projíždíme vládní čtvrtí s oficiálními budovami a sledujeme železniční trať. Železniční síť tu není příliš rozvinutá, jedná se vlastně spíš jen o železniční vlákno – jedna jediná kolej do hlavního města Nairobi. Vlak do Nairobi jezdí jednou denně, vždy v šest večer, a cesta mu trvá celých 14 hodin. Obyvatelé mu říkají „Keňský expres“, ale je to pojmenování ironické. Henry tvrdí, že železnice kvalit té evropské rozhodně nedosahuje. O naší návštěvě Japonska jsme se raději ani nezmiňovali…

A poprvé zde také vidíme baobaby, neskutečně tlusté stromy, které ve svých kmenech střádají vodu, aby během období sucha přežily a mohly opět vyhnat zeleň, když zaprší.

Projíždíme pod obrovskými plechovými kly, které slouží jako uvítací brána pro návštěvníky (původně byly postaveny v roce 1952 u příležitosti návštěvy britské královny Alžběty II.) a naší další zastávkou je hinduistický chrám Shri Cutch Satsang Swaminarayan, zkráceně S.C.S.S. Mombasa je kosmopolitní město a v jeho různých částech převládají různá náboženství – islám, křesťanství nebo hinduismus. Hinduistický chrám vypadal velice pěkně, místo obrazů zde byly na stěnách krásně vyvedené plastiky. Celá naše rodina zřejmě skončí v pekle, protože jíme maso. Kdo by to byl tušil?

Prohlídku chrámu musíme ukončit poněkud předčasně, protože v horní části chrámu je kněz, který nesmí vidět ženy, a tak se tam podívat nemůžeme. Nakonec přijíždíme na poslední zastávku – je to řezbářská komunita. Na velkém prostoru tu mají své stany domorodí řezbáři, kteří vyřezávají ze dřeva velmi realistická zvířata a velmi stylizované lidské postavy. Všichni jsou velmi přátelští, což v Keni není nijak neobvyklé; univerzální svahilský pozdrav „Džambo!“ zní všude kolem nás a my ho opětujeme. Také je tu povoleno fotografovat domorodce – to se jinak v Keni nepokládá za slušné, pokud se jich předem nedovolíte.

Zastavili jsme se i u místního mistrovského díla – slona vysokého asi metr padesát a vyřezaného z jediného kusu dřeva. Umělci to prý trvalo devět měsíců!

Většina umělců jsou řezbáři, ale nacházejí se tu i specialisté: jeden, který výrobky smirkuje, jeden, který je moří, paní, která dává lidským postavám korálkové náramky a náhrdelníky, a dokonce člověk, který se specializuje na zuby a kly – vyrábí je z hovězích kostí a zasazuje na správná místa například u slonů. Henry nám dlouho a důrazně vysvětloval, že pravá slonovina se tu nikdy nepoužívá a že obchod s ní je zakázán.

Domorodci používají celkem pět druhů dřeva: neem, který je prý třeba opracovávat ihned po uříznutí, protože po vyschnutí už to nejde, mahagon, který je měkký a dobře se s ním pracuje, růžové dřevo, teak (ze kterého už mám lva) a samozřejmě těžký a masívní eben. Toho je v Keni málo a musí se dovážet z Tanzanie; přesto jsme však v této komunitě viděli ebenový strom. Nevypadá tak, jak bychom si ho představovali – typická „ebenově černá barva“ je pouze uvnitř stromu a jeho kůra vypadá zcela normálně.

Ale i kromě řezbářů jsou tu k vidění zajímavé věci: obrovský africký pavouk (prý dobrá obrana proti komárům) a velké, až deseticentimetrové mnohonožky, kterým se shodou okolností také říká „Keňský expres“. Vylézají prý po dešti…

Na konci návštěvy nás samozřejmě čeká obchod s výrobky. 80% tržby prý jde přímo umělci, zbylých 20% dostává komunita jako celek. Výrobky jsou to ovšem opravdu úchvatné a kupodivu i levné – v Čechách bychom za cenu zdejší ebenové sošky nepořídili ani ten materiál. Nakoupili jsme několik sošek a nějaké misky – teď jen ještě vymyslet, jak se vejít do poměrně přísných váhových limitů letecké společnosti.

Přijíždíme zpátky k hotelu a tam nás zarazí další věc, které jsme si předtím nevšimli: ve fontáně před hotelem se totiž usadili ptáčci snovači, kteří si staví hnízda na rákosech kolem.

Míříme do pokoje a na oběd. Po obědě chceme využít odlivu a znovu se zkusit vydat na písčinu v moři, ale i když jsme se dostali dál než předtím, snaha byla opět marná; příliv se nakonec přes písčinu přelil a jeho síla nás donutila se vrátit. Viděli jsme ale několik nových věcí. Zvláště jedné žlutočerně pruhované rybce jsme se zalíbili a vytrvale plavala s námi; zřejmě hledala, zda by se z nás nedalo něco oždíbnout.

Usadili jsme se u bazénu ve stejném koutě jako včera, kde nám dělá společnost agama. Začal jsem jí říkat Agáta. Zdá se, že má nápadníka – poblíž se občas ukáže i agamí samec, který je mnohem nápadněji vybarvený.

Zbytek odpoledne utekl rychle – smáčení v bazénu, čaj o čtvrté a hlavně relaxace. V plném přílivu jsem se vydal ještě jednou do moře, abych studoval jeho vlnové funkce.

Jinak se už dnes nic zvláštního nestalo – navečeřeli jsme se a jdeme spát.

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta

Foto z archivu Marka Čtrnácta
Foto z archivu Marka Čtrnácta


Foto z archivu Marka Čtrnácta