Modré cestování – Cestopis z Keni, den šestý
Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.
Zadními uličkami Keni
Den 6 – úterý 24. března 2015
Dnes jsme počítali s klidným, odpočinkovým dnem, ale nakonec to dopadlo trochu jinak. Ráno jsme se rozhodli vydat do místní banky. Recepce a domorodec venku nás nasměrovali k bance – a ne k jedné; po chvíli chůze jsme se ocitli ve zdejším nákupním centru, kde bylo bank asi šest. Chvíli jsme strávili tím, že jsme zjišťovali, která z nich má pro nás nejvýhodnější kurz, až jsme si nakonec vyměnili peníze (měli jsme nějaké libry, které máma s Lenkou ušetřily na služební cestě) a podívali se do supermarketu.
Příliš jsme ho neprocházeli – koupili jsme si jen velmi levné mango, něco k pití a žabky pro Lenku (její původní padly za oběť bizarní nehodě, v níž figuroval bazén a míč). Ale k našemu překvapení nás tu oslovil Benjamin, vedoucí hotelových uklízečů. Naše rodina ho zaujala, zvláště mámin vysokoškolský post, a navrhl nám, abychom se zašli podívat do jeho vesnice. Souhlasili jsme, ale to jsme ještě neměli představu, co to bude obnášet. Nasedli jsme v Benjaminově doprovodu do místního autobusu a absolvovali nepříliš pohodlnou, ale zato velmi levnou cestu do asi 2,5 km vzdálené vesnice s pro Čecha poněkud komickým názvem Bombolulu, kde nás chtěl Benjamin ukázat školákům.
Nejprve je třeba zmínit, že v Africe má termín „vesnice“ poněkud jiný význam než u nás. Bombolulu má prý asi 6000 obyvatel (tedy jako v Čechách malé město). Rozdíl mezi vesnicí a městem není ve velikosti, ale spíše v infrastruktuře, konkrétně v její přítomnosti či nepřítomnosti. Tady infrastruktura nebyla. Stížnosti zdejších obyvatel na vládu nejsou, že se příliš vměšuje do jejich života, jako je to obvyklé u nás, ale spíše že pro zdejší lidi vůbec nic nedělá. Vesnice jsou tu prakticky stát ve státě, protože se o vše musí starat sama. Místo kanalizace jsou tu zakryté díry vykopané až na úroveň moře, které vše odplaví a voda se musí kupovat v kanystrech (20-litrový kanystr za 20 šilinků, tedy asi 4-5 korun). Domy jsou převážně zděné, některé mají zdi jen z kamení a bláta, ale střechu většinou tvoří jen pláty vlnitého plechu nebo palmové listí (podobně je řešená i střecha našeho hotelu). Domy jsou také neuvěřitelně malé a celá šesti- až osmičlenná rodina žije v jediné místnosti. Vaří se na ohni a místo podlahy je tu udusaná hlína, což je zvláště po dešti dost nepříjmené. A dnes ráno také opravdu vydatně pršelo a vesnice je velmi rozbahněná – opravdu se cítíme, jako bychom procházeli zadními uličkami Keni!
Co je však obdivuhodné, to jsou místní lidé. Pracují, prodávají a vychovávají děti, ale vše dělají s úsměvem. Na svůj těžký život si nestěžují.
Benjamin nás seznámil s učiteli a také s místním knězem Royem, který si ve svém domě zařídil sirotčinec. Často zde končí děti místních prostitutek, kterým se podařilo s některým ze svých zákazníků opustit Afriku. A pak už se dostáváme přímo do školy. Vesnice má úplnou základní školu (8 let) a ještě čtyřletou střední školu; rodiny jsou tu velké, takže se najde dost dětí na to, aby se zaplnily všechny třídy. Asi jsme očekávali něco jako jednotřídku, ale jednoduše jsme nevzali v úvahu, jak velká tato vesnice ve skutečnosti je.
Děti byly úplně stejně veselé jako dospělí. Navzdory chudobě vesnice byly dokonce z velké části oblečené do jednotného oděvu, něco jako školní uniforma. Zazpívaly nám a my jsme si s nimi chvíli povídali. Celkově na nás škola působila velmi pěkně – byla to úroveň vzdělání, kterou jsme opravdu nečekali!
Na konci návštěvy jsme se dostali do ředitelny a byli jsme velmi slušně požádáni, zda bychom škole neposkytli finanční dar. Bohužel jsme měli jen peníze, které potřebujeme na zítřejší výlet, protože návštěva vesnice byla zcela neplánovaná, a nemohli jsme v tu chvíli dát víc než 2000 šilinků.
Potom nás Benjamin autobusem zase dovezl k nákupnímu středisku. Vracíme se do hotelu, abychom stihli oběd, ale ouha – před hotelem na nás čeká Samson ze společnosti Alibaba Tours a informuje nás, že bohužel došlo ke změně v našem zítřejším výletu na safari. Vydáváme se na jinou trasu, než se původně plánovalo, a to bohužel znamená, že čas odjezdu se posunul z rozumných 7:30 na šílených 5:00.
Zbytek dne už trávíme jen v restauraci a u bazénu. Dnes je 6. den našeho pobytu a jsme tedy v jeho polovině. Je třeba zmínit, že jsme na pláži našli zástupce výletní společnosti, se kterou jsme jeli včera, a upozornili je, že nesplnili svůj slib, co se týče nápojů. A tak nám každému aspoň dodatečně poskytli láhev limonády.
Večeříme a musíme jít brzy spát – jak jsem říkal, zítra vstáváme šíleně brzy.
P.S.: Rád bych zde uvedl některé kontaktní údaje, které jsem dostal ve vesnici Bombolulu. Není to vesnice nijak zvlášť výjimečná ani nijak zvlášť chudá – je stejná jako mnoho dalších vesnic v Keni i jinde v Africe. Ale slíbil jsem jim, že je ve svých zápiscích zmíním, aby se zpráva o nich trochu rozšířila, a svůj slib hodlám dodržet.
Sirotčinec:
Journey of Hope Junior School (School & Home for the Needy) Bombolulu
P.O. Box 1052, Mombasa
Telefon: +254 724 548 212 / +254 735 553 307
E-mail: journyofhope@gmail.com (nevím jistě, zda by to nemělo být „journeyofhope“) / roylebongo@yahoo.com
Škola:
Victory Junior School Bombolulu
P.O. Box 80100–34220 Mombasa
Telefon: +254 724 141 040
Director: Ben Okeyo Ogweno
Benjamin:
E-mail: [email protected]
