Modré cestování – Cestopis z Keni, den devátý až jedenáctý

Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.

Písčina 2: Návrat na písčinu
Den 9 – pátek 27. března 2015

Dnes máme opět odpočinkový den. Utíká nám to – pozítří už jedeme domů.

Jako obvykle tedy jdeme k bazénu. Máma se připravuje na další cestu k písčině v moři a korálům. Mě zato začíná zmáhat slunce.

Odpoledne ale přesto oba dva vyrážíme do moře, a to asi ve dvě hodiny. Je odliv a my směřujeme k písčině; po cestě jsem opět zahlédl sépii a na písčině jsem se setkal s velkým krabem. Dnes je Měsíc v první čtvrti, takže je takzvaný „hluchý“ příliv; rozdíl mezi přílivem a odlivem je menší a písčina je tak odkrytá z menší části. Prohlížíme si korály na druhé straně. Jako obvykle spousta ryb, ježovek, mořských hub atd. Podařil se nám však i jeden kapitální nález – velká, asi patnácticentimetrová ulita, ve které bydlí úměrně velký rak poustevník. Je nejméně desetkrát větší než normální ráčkové, kterých je tu plno, modročerný se štětinatýma nohama a připomíná velkého pavouka.

Jenomže už přichází příliv. Vlny, které se lámou o písčinu, nám začínají dělat problémy, zvláště proto, že jsme na mělčině, a hrozí, že bychom se mohli ošklivě odřít. A tak se vydáváme zpátky na pláž. V moři vidím dalšího podivného živočicha. Zřejmě je to nějaký druh sasanky, ale vypadá jako poskládaný prstenec s dírou uprostřed – nejsem si jistý, co to přesně je.

Narazili jsme také na úsek moře posetý chaluhami a ježovkami (takových úseků je tu plno), ale všechny ježovky byly mrtvé; netuším, proč.

Na naše lehátka u bazénu jsme dorazili asi v půl čtvrté; výlet opět trval hodinu a půl.

To byl nejvyšší bod dne – mé zápisky se krátí stejně jako náš pobyt. Večer se máma s Lenkou ještě podívali na vystoupení masajských tanečníků. Já se zatím snažím zotavit – sluníčko se na mně dnes podepsalo.

Horko, jen se leje
Den 10 – sobota 28. března 2015

Náš předposlední den v Keni začíná vedrem. Horko je tu každý den, ale dnes je navíc mimořádně dusno, a tak z nás pot teče proudem.

Dopoledne jsme navštívili krámek se suvenýry u silnice, kde jsme nakoupili pár drobností. Opět jsme se podívali i do supermarketu. Popravdě, už nemáme příliš energie na nějaké velké plány. Všichni začínáme být trochu rozlámaní.

Odpoledne se ještě jednou, naposled, vydáváme na písčinu. Dnešní odliv je menší než obvykle, písčina ani nevystoupila z moře. I tak vidíme několik nových věcí, například hadici nebo velkou homolici. Dnes nám to také trvalo déle – skoro dvě hodiny!

Jak je vidět, i zápisky se zkracují – stále méně věcí, o kterých se zdá být důležité psát. Délka cesty byla naplánovaná dobře; zítra už jedeme domů.

Africký západ slunce
Den 11 – neděle 29. března 2015

Dnes ráno jsme se nasnídali a začali balit. Ještě jsme si asi dvě hodiny užili bazén, ale pak už musíme odevzdat kartičku od pokoje a vydat se do recepce, kde čekáme, než nás ve 12:40 odveze mikrobus na letiště. Nutno říct, že se nám do pražské zimy moc nechce, ale co se dá dělat?

Po delším čekání na letišti nasedáme do letadla a směřujeme na sever do Hurghady. Slunce zapadá a dělá pěknou tečku za naším africkým pobytem. Opět trávíme nějaký čas ve stejné hurgadské letištní hale jako minule, a pak vyrážíme domů.

Do Prahy jsme dorazili kolem jedné hodiny v noci, a než abychom se trmáceli nočním autobusem, raději jsme si vzali taxík. Ve čtvrt na tři ráno už jsme doma a můžeme se trochu vyspat 🙂