Modré cestování – Cestopis z Keni, den sedmý a osmý

Cesta do Afriky je skutečným dobrodružstvím, kterého se každý jen tak neodváží. Marek Čtrnáct, skvělý chlapík, lingvista, spisovatel, matematik a překladatel knih Temple Grandin však není jako každý. Vidí svět jinak. Žije totiž s Aspergerovým syndromem. Dovolte mi Vás pozvat k jeho cestopisnému vyprávění, které nám den za dnem, téměř živě, posílá ze srdce Afriky.

Kraj našich předků
Den 7 – středa 25. března 2015

Dnes vstáváme už v půl páté a vyrážíme ke vchodu do hotelu. Tam krátce po páté přijíždí mikrobus, který nás má odvézt na dvoudenní výpravu na safari. Nabrali jsme ještě dvě paní z Německa a vyrážíme.

Projíždíme ranní Mombasou směrem na západ. Původně jsme se měli vydat do parku Tsavo East, ale vzhledem k malé obsazenosti se nakonec vydáváme jinam – do soukromého parku Taita Hills, který se nachází poblíž Tsavo West. Po krátké zastávce u obchodu s domorodými výrobky a pultem s občerstvením, kde jsme se trochu nasnídali, se vydáváme po dálnici, která vede do Nairobi.

Celková délka trasy je jen asi 220 km, ale průměrná rychlost, kterou jedeme, je malá. Tady, na dálnici, je to dáno tím, že má většinou jenom dva jízdní pruh a jezdí po ní všichni – především velké množství kamiónů. Náš řidič se ale nedá zastrašit: dovedným kličkováním a strategickou jízdou v protisměru, případně zcela mimo silnici, se mu daří nechat kamióny za sebou. Dálnice vede převážně po rovině a my po ní míříme k horám na obzoru. Půda je všude železitá a neuvěřitelně červená. 
Občas projíždíme různými vesnicemi a vesničkami, dost podobnými zdejšímu Bombolulu. Časem se začínají objevovat i první obdělávaná políčka, na kterých se převážně pracuje ručně, pouze s pomocí velké motyky.

Po opuštění dálnice začíná další problém: vedlejší silnice, která je jako obvykle tvořena pouze udusanou hlínou. Mikrobus se třese a nadskakuje ještě víc než na dálnici (a i ta už měla dost špatnou kvalitu).

A krajina se zatím proměňuje v typickou africkou savanu, kde před dávnými časy žili naši předkové. Zvířata, která vidíme, jsou sice stále převážně domácí kozy a krávy, ale čas od času se začínají objevovat i paviáni. Dnes už na savaně skuteční lidoopi nežijí – zřejmě viděli, kam takové věci vedou…

Po dlouhé cestě (5 hodin!) zastavujeme u hotelu Sarova Taita Hills Game Lodge. Ten stojí hned u vchodu do rezervace. Zaregistrujeme se, i když tady budeme pouze obědvat – spát budeme v Sarova Taita Hills Salt Lick Lodge, hotelu, který stojí přímo uvnitř rezervace.

Před obědem ale máme ještě čas, a tak vyrážíme na první z celkem tří vyjížděk po rezervaci. Uvnitř rezervace je pohyb povolen pouze v autě a po vyznačených cestách – vzhledem k tomu, jaká zvířata se tady volně potulují, je to jen dobře.

Savana jako taková je v této roční době dost nevýrazné – červená země porostlá travinami, tu a tam strom (především akácie), a na řadě míst velká termitiště – ale přesto na nás působila až mastickým dojmem. Primárně tu vidíme gazely a několik druhů antilop: impala, kudu malý nebo voduška velká (o které jsme v životě neslyšeli). Teď se blíží poledne a zvířata začínají zalézat do stínu. Viděli jsme buvoly a dokonce i skupinu slonů. Ti se, jak známo, dovedou výborně maskovat – nejsou šediví, jak bychom očekávali, ale červenohnědí díky železitému blátu, ve kterém se válejí, aby se ochladili.

A dokonce jsme zahlédli i lva – i když termín „zahlédli“ je zde poněkud nadnesený, protože byl v dálce a i s pomocí triedru se dal sotva rozeznat. Pštrosi, kteří byli o kus dál, už byli vidět lépe.

Přijíždíme zpátky do Game Lodge na oběd, který je jako obvykle formou bufetu a velice dobrý. Poprvé jsme ochutnali „stromová rajčata“, zvláštní ovoce, které je chutí cosi mezi kiwi a rajčetem. Za oknem restaurace se prohánějí malé, jen asi dvaceticentimetrové promyky (neboli mangusty) a chrání hotelovou zahradu před hady.

Po obědě vyrážíme do Salt Lick Lodge. Teď už venku skoro žádná zvířata nejsou, a tak jsme neviděli nic nového.

Salt Lick Lodge (otevřeno 1973) je hotel s prazvláštní architekturou. Aby nerušil zvířata (a aby zvířata nenarušovala hotel), je postavený na betonových sloupech – mámě to připomíná chaloupky na kuří nožce, mně spíše holubníky. Sloupy podpírají miniaturní „vesničky“, každou s 16 pokoji, mezi kterými se přechází po mostech. Hned u hotelu se nachází několik napajedel s vodou, takže hosté mohou zvířata nerušeně pozorovat. Z okna našeho pokoje vidíme především opice, které tu odpočívají a vzájemně se vískají. Jeden pavián se vzteklými skřeky pronásledoval druhého, ale nepodařilo se nám zjistit, o co tam šlo. Jinak tu jsou nějaké antilopy a čáp marabu, zřejmě na dovolené z Českých textáren.

V hotelu přečkáváme největší vedra a ve čtyři hodiny znovu vyjíždíme ven. Tentokrát máme štěstí – velice brzy jsme narazili na rodinku žiraf. Vystrkujeme hlavy z mikrobusu, který je vybavený zvedací střechou, a pozorujeme je. Dále opět vidíme buvoly a antilopy, ale tentokrát už aktivnější. A dokonce jsme z dálky zahlédli i zebru! Jen lvi stále tvrdošíjně leží tam, kde byli dopoledne, a nejsou moc vidět.

Naši vyjížďku bohužel trochu kazí počasí – zastihl nás déšť, a tentokrát se opravdu jednalo o pravý tropický liják. Některá zvířata sice zůstala na pláních i v dešti, ale jsou velice špatně vidět.

Ale déšť netrvá věčně, a my jsme za naši trpělivost odměnění opravdu zajímavým pohledem – žirafy totiž právě provádějí večerní hygienu. Ta sestává z ptáků klubáků, kteří se na ně houfně slétli a krmí se parazity na jejich kůži (a trochu i jejich krví).

Během návratu k hotelu jsme se pak ještě setkali s pohodovým paviánem, který seděl u cesty a prohlížel si mikrobusy, a zahlédli jsme dokonce i šakaly.

Ale už je po šesté hodině a stmívá se. Při cestě na večeři do hlavní budovy hotelu (náš pokoj je až skoro na konci, takže musíme překonat několik mostů, které jsou po dešti dost kluzké) vidíme všude poletovat netopýry. I večeře je dobrá, jen já mám trochu potíže, protože mě trápí zažívání. Spát jdeme brzy, zítra vyjíždíme v půl sedmé ráno. Já mám se spaním problémy – savana je v noci nesmírně hlučná, asi jako parlamentní interpelace. Máma s Lenkou ovšem spí jako zabité.

Královny savany
Den 8 – čtvrtek 26. března 2015

Vstáváme v šest hodin a v půl sedmé vyjíždíme na naši třetí a poslední vyjížďku po rezervaci. A tentokrát se konečně zadařilo se lvy! Hned vedle cesty se jich objevilo šest: tři lvice a tři lvíčata. Žádného samce jsme ale nezahlédli.

Říká se, že lev je král džungle. Není to pravda – už proto, že nežije v džungli – ale tyto lvice se rozhodně chovaly jako královny celé savany. Nebály se nás, ani na nás neútočily – prostě nás ignorovaly a raději sledovaly buvoly, kteří se pásli na druhé straně. Nestáli jsme jim ani za audienci. Lvíčata zatím bezstarostně skotačila a lezla na stromy.

Jinak jsme na této vyjížďce mnoho nových zvířat neviděli. Zahlédli jsme velmi pěkného supa, který seděl na suchém stromě a hledal, kde chcíp pes, prase bradavičnaté, které kamsi velmi rychle spěchalo, a setkali jsme se s další obrovskou tlupou opic. Nasnídali jsme se v hotelu, a pak už přišel čas vyklidit pokoj a vydat se na cestu zpátky do Mombasy. Musím ještě zmínit, že na savaně je kromě savců také spousta jiných živočichů – ptáci nevídaných barev včetně zoborožců a čehosi, co připomíná slepici, všudypřítomní ještěři a zajímavý hmyz – u ozdobné tůňka kolem hotelu je podle všeho včelí úl a ve vodě se prohánějí obří brouci, které se mi nepodařilo blíže určit.

Rozloučili jsme se s posledními antilopami a buvoly a zamířili jsme ven z parku. A následuje opět pětihodinová cesta, která vypadá stejně jako ta včerejší včetně zastávky v obchodě a nekonečné řady kamiónů.

Do našeho hotelu jsme dorazili asi v půl čtvrté. Na chvíli jsme si lehli k bazénu, jsme opravdu unavení, i když jsme se vlastně celé dva dny jenom vezli. U večeře nás čekalo nemilé překvapení – místní mravenci si totiž dnešní den vybrali pro své zásnubní lety, létali kolem lustrů a padali nám do jídla. Ale nevadí – jsme zase v našem hotelu, můžeme si přispat a zítra máme opět odpočinek.