Hans Asperger a jeho láska k autistům

„Dobré i špatné v člověku, jeho možnosti úspěchu nebo neúspěchu, nadání i slabiny – to vše je vzájemně podmíněno a vychází ze stejného zdroje. Naším terapeutickým cílem musí být naučit člověka, jak zvládat své obtíže. Nikoliv je pro něj eliminovat, ale naučit jej, jak zvládat výjimečné výzvy skrze výjimečné strategie; umožnit člověku, aby si uvědomil, ne že je nemocný, ale že je odpovědný za vlastní život.“
– Hans Asperger
 

 

Jde o citát z Aspergerova proslovu z doby nástupu nacismu k moci, v jehož rámci se snažil ochránit děti na celém spektru autismu od toho, co neodvratně následovalo. Marně vyzýval kolegy, aby „nikdy nevzdávali práci s těmito dětmi“, marně upozorňoval na to, že jak stárnou „mohou se u nich vyvinout schopnosti, které zprvu nebyly zřejmé.“ Více než 200.000 dětí a dospělých s abnormálním vývojem, mezi nimi mnoho se známkami toho, co Asperger označoval jako „autismus“ bylo usmrceno a před smrtí dlouze mučeno a zneužíváno pro lékařské pokusy některých Aspergerových bývalých kolegů.

Neradi se díváme do temné tváře své nedávné minulosti, nejen té nacistické, od které neuběhlo ani 100 let, ale ani té, která u nás přišla po ní. Nepřemýšlíme o tom, jak obě tato období pokroutila lékařskou vědu a zejména vědu v oblasti vývojových abnormalit, jak se promítla a stále promítají na uspořádání a procesech, které u nás fungují dodnes.

Stále je silnější hlas jejich, než hlas toho, jehož přínos ve studiu a poznání autismu byl tak obrovský, že po něm nazýváme jeho velkou část.

Není neobvyklé se setkat s tím, že instituce, které mají hájit zájmy lidí a dětí s autismem právě je, jejich rodiny i projevy jejich chování a jednání bagatelizují, nastavují jim limity pro jejich rozvoj, nadřazují se jim, stávají se samozvanými soudci nad jejich osudy, nezřídka fyzicky potlačují jejich projevy, či si kladou za programovou snahu vymítit údajně nežádoucí momenty, kterými redukují svou úzkost, či projevují emoce. Ty emoce, které údajně vůbec nemají.

Není možné, aby si jakákoliv instituce v tomto směru kladla právo mluvit za všechny, být univerzálním poskytovatelem takzvané péče, nebo z pozice autority odsuzovala jiné přístupy a jiná učení, často mnohem bližší tomu, jak pracoval právě Asperger. Není možné, aby jakákoliv instituce v tomto státě si kladla nárok rozhodovat o právech lidí s autismem a o tom, kým smějí být a co smějí nebo nesmějí dělat. Není přijatelné vytvářet zde prostor k poznámkám, které zde často na adresu lidí s autismem slýcháme a které jakoby z oka vypadly poznámkám amerických eugeniků, které se staly po první světové válce inspirací pro největší ze světových genocid.

Navzdory tomu, že, oproti rozšířenému přesvědčení, Hans Asperger nepracoval jen s verbálními dětmi, ale setkával se s více než 200 dětmi, které reprezentovaly celé spektrum autismu, nikdy nebyl tím, kdo by byť jen mlhavě určil jakékoliv limity. Naopak, veškerou svou píli a profesní kariéru věnoval zkoumání toho, jak jim co nejvíce lze pomoci v jejich rozvoji a vzdělání.

Nakonec, jednoznačný je i tento jeho výrok:

„Příklad autismu je partikulárně dobrou ukázkou toho, že i abnormální osobnosti jsou schopné  vývoje a tvárnosti. V jejich vývoji může dojít k možnostem sociální integrace o kterých se nám nikdy ani nesnilo. Toto vědění musí předurčovat náš přístup ke složitým osobnostem tohoto a souvisejících typů. Také nám to dává právo a povinnost hlasitě se zastávat těchto dětí s plnou silou naší osobnosti.“