Leo Kanner a jeho touha po slávě

Leo Kanner fotografie - odborník na autismus
Zdroj – Wikipedie

Historie autismu je jako detektivní příběh, plná zvratů a napětí. Jedinou její stinnou stránkou je, že oběťmi jsou téměř bez výjimky lidé, kteří žijí s autismem a jejich rodiny.

Jak velké je naše nepochopení, když Aspergerův syndrom spojujeme pouze s určitou částí projevů autistického spektra, přestože Hans Asperger svůj zájem a lásku projevoval stejně všem lidem na spektru, verbálním i neverbálním, dětem i dospělým. Jeho cenné poznatky a závěry však přikryla nacistická genocida a bezbřehá touha po slávě jednoho muže – Leo Kannera.

Leo Kanner byl původní profesí lékař. V kontextu jeho života není překvapivé, že jediný předmět, v němž na studiích příliš nezářil byla psychologie. I jeho špatné znalosti však byly lepší než americký zvyk stanovovat diagnózu souhlasem poroty, podobně jako u soudu, zejména pokud v kraji, kam se po příjezdu do Ameriky se svou ženou dostal, vykonávali tuto činnost naprostí laici.

Když se objevila možnost, aby působil v prestižní Hopkinsově nemocnici, Švýcarský neurolog Adolf Meyer vyjádřil svoje pochybnosti nad jeho motivací slovy:
„Zdá se mi, že jste nakloněn spíše literární tvorbě, než abyste svůj zájem věnoval konkrétními faktům.“ 

Přes svoje pochyby, o kterých tehdy ani nemohl tušit, jak jsou přesné, Kannera přijal.

Díky své práci na učebnici dětské psychiatrie si Kanner získal pod vedením svého mentora Adolfa Meyera slušný ohlas, což mu umožnilo, aby spolu s maželkou vykonal neobyčejně záslužný čin. Podařilo se mu z nacistického prostředí zachránit a zajistit imigrační povolení pro více než 200 vědců a lékařů.

Mezi nimi byli i ti nejbližší spolupracovníci Hanse Aspergera – Anni Weiss a Georg Frankl – dva diagnostici, kteří se později stali manželi a kteří stáli za detailním popisem jak prvních Aspergerových, tak Kannerových případů.

Přestože – a nikoliv pouze jejich prostřednictvím – musel Kanner o Aspergerově práci vědět, nikdy jí nevěnoval více, než jednu malou zmínku pod čarou. Jak ukazují jeho pozdější konflikty s dalšími odborníky – nesnesl, aby kdokoliv ohrozil jeho vlastní slávu.

Weiss a Frankl působili po nějakou dobu jako Kannerovi diagnostici. Právě k nim posílal děti s autismem, se kterými se setkal, včetně těch, jejichž případové studie jej učinili slavným.

Zatímco Frankl sdílel mnohé z Aspergerových přesvědčení o potenciálu, schopnostech a nadání lidí s autismem, Kannerův pohled byl jiný. Tam, kde Asperger komentoval verbální echolálie jako smysluplné znaky inteligence a dokonce je byl schopen zasadit do kontextu a odhalit jejich význam, hovořil Kanner o nesmyslných výrocích, které jsou pouze opakováním zaslechnutého, které má sloužit k provokaci afektivního kontaktu ze strany rodičů.

Nebyly to chladné matky, o kterých Kanner mluvil – ačkoliv na pozadí ženské emancipace se mnoha toto téma líbilo a bylo cestou jak snížit hodnotu žen ve společnosti – vinil z citového chladu oba rodiče.

Mimochodem, jeho poznámky k rodičům byly velice kruté a obviňující, s výjimkou maminky, která byla uznávanou psychiatriní a zajistila mu publikaci v prestižním časopise – i zde je vidět jeho tendence k prospěchářství.

Často se ptáme, proč se hovoří o „dětském autismu.“ Jeho původem je Kannerova nezodpovědnost. Tam, kde Hans Asperger pracoval s více než 200 lidmi na celém spektru autismu, znal Kanner jen 13 diagnóz, všechno děti.

Ačkoliv zprvu považoval autismus za vrozený, později pod tlakem seznal, že nemá jak toto vyhodnotit, protože děti, které se dostaly do jeho péče se často údajně během prvních 20 měsíců života vyvíjely normálně. To otevřelo prostor pro psychoanalytický směr, který byl tehdy na vzestupu, aby se chopil „léčby“ autismu. Protože strůjcem stavu dítěte byli dle Kannera chladní rodiče, vhodnou léčbou byla několikaletá psychoanalytická terapie právě pro ně, zatímco děti bylo lepší umístit do ústavu.

Známá Kannerova stať o autismu však nevyvolala tak velký zájem v jaký doufal. Naopak, psali mu rozhořčení odborníci, kteří zpochybňovali jeho tvrzení, že objevil něco, dosud nepopsaného, protože oni sami psali o poruchách afektivního kontaktů a dětské schizofrenii, kde se případové studie až nápadně blížily tomu, co popisoval Kanner.

Ten pochopil věc jako příležitost a po nějaké době napsal, že autistické projevy, které popsal, mohou být možná nejraněji pozorovatelnými projevy dětské schizofrenie. To mu otevřelo dveře k účasti na mnoha prestižních konferencích a, v plné míře, i k publikacím v mnoha odborných i populárních médiích.

Shrnutí jeho práce je však mrazivé, stejně jako důsledky, které měla po desetiletí (a má i dnes) na situaci lidí s autismem:
Viníky autismu jsou rodiče. Děti s autismem neprojevují inteligenci, stimming a echolálie jsou projevem snahy získat si pozornost rodičů. Děti s autismem patří do ústavů. Dětský autismus je formou schizofrenie.

Kannerův příběh má v sobě mnohá poučení:

  • Odborníci i laici, kteří se v oblasti autismu pohybují a jsou posedlí ambicemi po vlastní slávě, jako třeba ti, kteří pojmenovávají vlastní terapeutické systémy nebo ti, kteří se především starají o svou image a o to, kdo je ten opravdový a největší odborník, mohou být nebezpeční pro lidi s autismem a jejich rodiny. Jejich aktivity a názory jsou motivovány vlastní slávou, publicitou a prospěchem, nikoliv potřebami těch, s nimiž se setkávají. Kannerův případ je toho nejlepším důkazem. Stejně jako on, i oni zamlčují rodičům a veřejnosti fakta o autismu, která se jim nehodí nebo by mohla snižovat jejich roli v očích ostatních. Jak by asi vypadala situace rodin s autismem dnes, kdyby se vše odehrálo opačně a určující by byl Aspergerův názor a poznatky?
  • To, že napíšete učebnici psychologie neznamená, že jste dobrý odborník na autismus a už vůbec to neznamená, že ve své práci nepoškodíte lidi s autismem a jejich rodiny. Toto přesně je Kannerův případ.
  • Jen malá změna v úhlu pohledu může mít zcela devastující důsledek pro generace lidí s autismem a jejich rodiny. Každý z nás, kdo se setkáváme s lidmi s autismem a dětmi s autismem každý den rozhodujeme o tom, zda se na ně budeme dívat očima Leo Kannera nebo Hanse Aspergera. Ti, na které se díváme jsou stále těmi samými lidmi, jejich inteligence, schopnosti, prožívání a chování jsou neměnné. Mění se jen náš úhel pohledu, prostý názor, který rozhoduje o tom, zda hledáme, jak děti a lidi s autismem a jejich rodiny podpořit, nebo zda rozhodneme o tom, že si za vše mohou sami a žádná budoucnost je nečeká. Prosím, staňme se raději tím, kdo autisty miloval, než tím, pro koho byli pouze prostředkem na cestě ke slávě.