Když Vás zradí ti, na které spoléháte nejvíce

„Cílem života každého rodiče je, aby jeho dítě prožilo lepší život, než on sám: šťastnější, bezpečnější, bohatší.“ Koukali jsme od Národního divadla na Pražský hrad a já jsem si říkal, jak moc pravdivé to je. Líbivá naivní představa, která se uhnízdí díky absenci reálné zkušenosti.

Nebo snad přání, za které se schovává, co nechceme vidět.

Fotka plačící ženy

„To jsem ještě neviděl,“ řekl psycholog, „Aby takovýmhle způsobem selhala celá rodina z obou stran a ještě se v tom vzájemně podporovala proti svým dětem a jejich vnoučatům.“

„Nevěřím, že je něco, co by rodina nedokázala vyřešit.“ Napsala mi kamarádka.

Jsou věci, kterým chceme věřit víc, než čemukoliv jinému. Nakonec, většina z nás vyrůstala v pohádkách, kde vše dobře dopadne. Spravedlnost funguje a dobrým lidem v nouzi vždy někdo pomůže, zlo se samo odzbrojí a stane se bezzubým. Nikdo o svatebním dnu nevěří, že by se někdy mohl chtít rozvést, stejně jako žádné dítě nechce věřit, že ve vztahu s jeho rodiči není něco v pořádku. V tomto jsme možná navždy dětmi.

„Otec je č***k.“ Řekl mi spolužák na škole v přírodě. Můj nevěřícný výraz ho přiměl k vysvětlení: „Já vím, že se ti asi zdá zvláštní, že tohle o tátovi říkám, ale tak to prostě je. Když někdo bije Tebe a Tvojí mámu a pak se na vás vykašle, nevím, jak jinak to nazvat.“ Jeho nejhezčí zážitek ze školy v přírodě byl, když se honili s rómským kuchařem po zahradě, kuchař mával ostrým nožem a volal, že ho probodne. Měl jsem strach, že to udělá, ale oba se bohatě a upřímně smáli po celou dobu hry. Možná měli podobnou zkušenost a zažívali radost z momentu, který jim vlastní rodiče nikdy nedali. Jako někdo, kdo věřil, že ho rodiče milují a nikdy neopustí jsem to nemohl pochopit.

Vyrůstali jsme ve světě, který nám vkládá do hlavy spoustu nebezpečných představ. Jsou to nevyslovená pravidla, která se nesmí porušit. Pokud se tak stane, selhali jsme. Nesmíme si přivést domů někoho, koho rodiče neschvalují. Nesmíme se v pubertě chovat jinak, než jak jsme byli vychováváni. Nesmíme nechat svoje rodiče samotné. Nesmíme si dělat vlastní názor, žít život s velkým Ž. Nesmíme sami prozkoumávat, o čem je život. Naši rodiče už všechno zažili a rovnou nám řeknou, co má cenu dělat a co ne. Co smíme zažít a co se nesluší. Nesmíme se rozvést. Musíme mít zdravé a normální děti. Musíme mít normální práci.

Pokud se odkloníme od zlaté cesty, přijde trest. Bude mít vnější formu podmiňování, možná nejakým malým nebo větším trestem, možná křik, možná bití, možná pasivní agrese. A bude mít také vnitřní formu pocitů viny. Dozvuků super ega – hlasitých cizích představ o tom, jací bychom měli být. Toužebných přání druhých o tom, kdo jsme, sestavených z vlastních nenaplněných tužeb a snů. Když ne já, tak moje dítě… Bude doktor, právník, bude mít lepší manželství a život…

Může být dost těžké si uvědomit, že cílem mnoha rodičů nemusí být blaho jejich vlastních dětí, ale léčba vlastních frustrací, komplexů a deficitů skrze jejich životy. Tam, kde neměli naši rodiče kontrolu nad svými životy a událostmi v nich, mají kontrolu nad životy malých bezbranných loutek, které jsou jim od narození vydány na pospas.

Jsou láskyplní rodiče a jsou ti, kteří se po prvotním opojení a radosti z dítěte vrátí do původních kolejí svých neutěšených životů. nedokážou přijmout, že frustrace, které se nevyřešili do narození potomka zůstanou bez odpovědi a oni by měli svou pozornost přenést ze sebe sama na další generaci. Může to trvat několik let, než se tak stane, může k tomu dojít po té, co se objeví nějaký spouštěč, který jim připomene jejich vlastní bolest a ztrátu. Ale jakmile se narcisticky odkloní od dítěte zpátky k sobě, bude jejich vztah s dítětem naplněn už jen zklamáním. Očekávání na léčbu vlastní historie prostřednictvím života potomka se nesplní. A pokud ano, jen na úkor jeho vlastního života.

„Jsem Rudolfova máma. Umírám. Potřebuji s vámi mluvit, chtěla bych vidět svého syna.“ Opakovaná zpráva na záznamníku v našem bytě. Maminka rodinného známého si na smrtelné posteli vzpomněla, že má syna. Přestože se o něj nestarala, přestože ho nevychovávala. Úzkost ze ztráty vlastního života ji vyburcovala k tomu, aby zalarmovala široké okolí k aktivitě.

„Mámě zjistili nějakou nemoc a je to dost vážný.“ Řekl mi táta. Byl jsem vyděšený. Bylo jasné, že jde o rakovinu. Takovýmhle tónem a slovy se o ničem nemluví. Nevěděl jsem, co dělat. Možná bych se měl vzdát tomu tlaku a nechat je cloumat životem naší rodiny, jak se jim jenom bude chtít. Vždyť je to přece máma a co když….

Po týdnu zjišťuju, že máma nemá rakovinu. Ani nic podobně vážného. Jenom je potřeba, aby její potíže vypadaly vážněji než naše, aby dokázala v naší pozornosti sesadit z prvního místa naši dceru a sama se tam zpátky vyškrabat. Když přijde k nám domů, soutěží s autistickým dítětem, které začíná nejistě vyslovovat první zvuky, kdo umí líp říct, jaký zvuk dělá jaké zvíře. Překvapivě pokaždé vyhrává. Nechte jí to říct, prosíme vyčerpaně oba s manželkou. Mysleli jsme si, že babička a děda budou mít z pokroku u dítěte radost. Jak dělá pejsek? „Haf!“ Odpoví bez váhání babička, směje se a ve své mysli pravděpodobně pluje na růžovém obláčku, opěvovaná andělskými chóry. Podívejte, jak máte skvělou babičku, co všechno dovede. Dcera utíká do jiného pokoje.

„Co kdybysme se zabili na dálnici a ty bys to ani nevěděl?“ Zdraví mě vlastní máma do telefonu. Jako vždy je potřeba vydolovat pocit viny a starost o její osobu. Nekonečná linie, která se táhne celým jejím životem, kdy musí být vše upřeno jen na ni. Nesnese, když má strýc známost. Čtyři hodiny ho psychicky rozkládá u nás v kuchyni a doplňuje to řadou nekonečných telefonátů, dokud se s ní nerozejde. Tak, aby zůstala v otcově straně rodiny po smrti babičky jedinou ženou-matkou. Aby se všichni o radu museli obracet jen na ni. Aby byla nepostradatelná. Když si strýc po letech najde jinou známost, nepozve nás na svatbu. Nemám mu to za zlé. Má právo cítit se šťastný.

„Jarda je debil. Normální kretén. no věříš tomu?“ konverzuje máma s tátou.
„Je to primitiv. Přitakává otec.“
Jedeme autem z návštěvy rodiny z máminy strany. Scénář je vždycky stejný a dvouhodinová cesta je o jediném – o pomlouvání lidí, od kterých odjíždíme. Mojí babičky, strýce, tety. Je jako zázrak, že je vynechán můj bratranec, který je pro mě, jedináčka, spíš bratrem. Je starší, takže tím starším bráchou. Ne desítky, ale stovky cest a pokaždé stejný scénář. Dvě hodiny nenávisti a jedu na vlastní rodinu. Když v tom vyrůstáte, nevíte, co si myslet. Rodiče mají přece vždycky pravdu. Stejná je cesta odkudkoliv jedem. Ať už jde o rodinu táty nebo cizí lidi, kde jsme byli na návštěvě. Všichni jsou líčeni jako zlí, neschopní, hloupí lidé. Moje máma je všechny prokoukla. Je dokonalá.

Nepozval jsem strejdu a tetu na svatbu. Nevěděl jsem, jak to říct bratranci, kterého jsem tam moc chtěl. Bál jsem se, že se všechny ty průpovídky ze zpátečních cest stanou skutečností a zkazí mi svatbu. To by se ale mohlo podařit jen jejich autorům. Po dvaceti tisíci podmínkách na naší svatbu (o tom, jaká smí a nesmí být, kde smí a nesmí být… „Pokud nebude v kostele, tak nás tam neuvidíš.“) dělají všechno proto, aby mi dokázali, že pro ně není důležitá. Bezdůvodně nemůžeme vyrazit včas, nejde jet ze svatby rovnou na hostinu, jak se to normálně děje, protože si moji rodiče musí něco zařídit. Táta nemůže slavit a radovat se, protože si na druhý den na ráno domlouvá práci. Výsledkem je roztahaný den, charakteristický tím, že se čeká, kdy dorazí moji rodiče, aby se mohlo pokračovat v programu.

Sedíme ve strýcově oblíbené hospodě s jeho kolegy z práce. Kolem se valí řeči a kouř. Nakonec zůstáváme sami. Objedná dva panáky. Mluví o tom, co pro něj znamenají jeho děti a o budoucnosti.
„S tou svatbou mě to mrzelo.“ Povídá, napijeme se a jdem domů. Nevím, co mám říct. Naučil mě hrát mariáš, půjčoval mi knížky, trávil jsem u nich každé prázdniny. Nikdy na mě nezvýšil hlas, neprovedl mi nic zlého. Ale věřil jsem svým rodičům.

„Krávo.“ Táta sedí v rohu obýváku pod lampou a otevírá knížku. Snaží se přede mnou být slušný, ale už neví, co říct. Rodičům je krátce po třiceti a je to naposled, co je vidím se hádat. Od té doby už je to vždy jen jednostraná záležitost, kdy můj táta několik hodin v kuse dostává od mojí mámy, dokud není freska kompletní. Podle všeho výkladu je neschopný budižkničemu a může být rád, že nedopadl jako jeho bratři. Marně pokaždé přemýšlím, co je tak špatně na životě, který mají jeho bratři.

Stále ale věřím svým rodičům. Ve skutečnosti by přeci mě ani mojí rodině doopravdy neublížili, o tom jsem přesvědčen.

Pak se stanu rodičem. A moje dítě v očích mého okolí zdaleka není perfektní, stejně jako my nejsme perfektními rodiči.

Třeba když na první společné vycházce moje máma trvá na tom, že se s kočárkem a několikaměsíčním miminem půjde do zakouřené hospody. Když nechci, dozvím se unison, že jsem debil, blbej a co by to komu udělalo…

Nakonec se ale ukáže, že to není jen naší špatnou výchovou. Ve třech letech pro to máme nálepku, nejsme jen „špatní rodiče“, přivedli jsme na tento svět „špatné dítě“.

„Já jsem si o tom všechno přečet a moc se s tím nedá dělat.“ Sděluje mi táta, držitel prestižní české psychiatrické ceny. „Ale tohle už je váš život. To už musíte sami.“

Je toho na nás moc a potřebujeme pomoc. Rodiče volají, kdy budou moct vidět děti. Nabízíme termíny o víkendu, ale ty se nehodí, nabízíme termíny v týdnu, ale ty se taky nehodí. Zůstáváme sami.

Nakonec se objeví termín za pět týdnů v pět hodin ve středu. Rodiče, kteří bydlí 6 minut autem v půl páte volají, že už jedou. Přijedou ve čtvrt na osm a diví se, že děti už jdou spát a my jsme unavení.

Sedíme v obývacím pokoji, děti jsou v ložnici. Dcera nespí. Děti s autismem mají se spánkem potíže. Naši sedí u nás na gauči, pro nás není místo, tak sedíme na koberci. První návštěva rodičů, pár dní po diagnóze. Máma nám vypráví, že nějaká známá něajké její kolegyně má silnou chřipku, co tvrá už týden a ne a ne se z toho dostat. Ani ne deset dnů po obdržení diagnózy máme jiné myšlenky. Loučíme se a po zavření se naše pohledy s manželkou střetnou. Ani jeden to neumíme vysvětlit a vracíme se do našeho světa temnoty, ze kterého nevidíme cestu ven. Nemůžeme spát, ale snažíme se neplakat moc nahlas, aby to nedoléhalo na dceru.

Nevíme co se děje, druhotně pak nevíme, co se děje s našimi rodiči. Potřebujeme pomoc.

„Oni mají dvojí trápení,“ slyšíme ze všech stran. Bolest za svoje děti a za svoje vnoučata. Nejméně rok tomu věříme.

Po roce je situace neúnosná. Moje máma vtrhává k nám do bytu a vytrhává manželce naši dceru. Je na nás sprostá. Jde za mnou do pokoje, aby my vysvětlila, že ona a táta se rozhodně měnit nebudou a chce mi vyprávět o svém životě a všech příkořích, která zažila. Musím jí přece pochopit. Nechápu ji a vyhazuju jí z bytu. Můj táta mi dává jasně najevo, že se mnou skončil. O týden později se scházíme jak dealeři drog na parkovišti, aby mi v autě vysvětlil, že já a manželka nenávidíme moji mámu. Nikdy neříkejte dítěti, že nenávidí svého rodiče. Bolí to.

Náš vztah s tátou se omezuje na setkání jednou ročně, kdy jdeme do kina na Stallonův film Expendables. Je to kravina, ale paradoxně jeden z mála bezpečných prostor pro vzájemné setkání. Trávíme čas spolu a nemusíme nic říkat. Děj na plátně je odrazem smyšlených historek, který nám dětem, mě a dětem blízkých známých, vyprávěl táta na výletech. Vím, že mě má rád, ale nevím, jak mu co říct, protože je sám schovaný a říká jen to, co chce máma.

Po cestě tam i zpátky stihne sestrojit mini-konflikt. Má buchtu od mámy a chce, abych ji vzal domů. Poslušně ji v autě jím, abych mu udělal radost a on mohl doma mámě říct, jak mi to chutnalo. Domů ji ale vzít odmítám – jsou nedořešené věci, ke kterým se prvně musíme postavit a uzavřít je, než se naše rodiny opět spojí. Táta se rozčiluje, že buchtu od tchýně si klidně vezmeme, ale buchtu od mámy ne. Usmívá se, že tchýně je „blbá jako štoudev“. Já přemýšlím o tom, proč se k nám ona a její manžel – traktorista – chovají lépe než dva vysokoškoláci. Co je to vlastně ta štoudev?

Ale nic nemá dlouhého trvání. Tchán je rozhodnutý napravit křivdu, kterou páchám na svých rodičích. Když se loučíme, odmítne mi podat ruku, dokud se neusmíříme. Tím končí náš dialog.

Novou součástí našeho života se stávají SMSky o tom, jak naši rodiče trpí a kdy už konečně budeme situaci řešit.

„Táta v koupelně kouká na Vaši fotku a brečí.“ Píše mi máma. Nikdy mi to nepíše táta. Nikdy mi nepíše, co si myslí, co cítí, co si přeje. Vždycky mi píše máma o tom, co táta. Táta se mě jen ptá, jestli bych neudělal něco pro mámu. Jakoby na něm nezáleželo. Možná už sám sebe nevnímá.

Není tomu tak dlouho, co máma našla „skvělou tai-či“ léčitelku za Prahou. Musíme tam s tátou hned jet. Vidím to jako příležitost pro společný čas. Když dojedeme na místo, je táta na řadě první, já sedím v čekárně. U tai-či léčitelů se asi na soukromí moc nehraje, protože slyším každé slovo. na úvodní nezávaznou otázku „Co vás trápí?“ se táta překvapivě rozmluví. Má unavený plačtivý hlas, jeho hluboký bas přechází místy do šeptané fistule. Vypraví o tom, jak je unavený a vyčerpaný. Manželka neustále něco vymýšlí – vozit věci na chatu a z chaty tam a zpět, neustále přestavovat a předělávat. Bere si práce na které nestačí a on ji za ně musí dodělávat. Chybí odpočinek, chybí relaxace, chybí síly. Je unavený. Vypráví, jak mu mlíko nedělá dobře na trávení. Nemůžu si neudělat poznámky do mobilu. Takhle svého tátu neznám. Léčitelka pokrčí rameny a jsem na řadě. Na naražená žebra dostanu šaolinskou mast a černé prášky, co vypadají jak broky. Krátká návštěva je za dva tisíce hotově bez dokladu.

Snažím se o několik setkání s tátou, ale pokaždé se vracím domů zoufalý. Dozvím se, že dělám všechno špatně, že jsem zklamal představy všech rodičů a že si nikdy nemysleli, že dopadnou jako strýc, s nímž se jeho dcera nestýká. Možná jen neví, jak je to prima chlap. Možná taky věří svojí mámě vše, co jí v autě napovídá. Na konci jednoho setkání dostávám skryté ultimátum. Buď to vyřeším, nebo to otec bude řešit jinak. Přestávám si psát SMS s rodiči a jinak písemně komunikovat.

Zatímco náš rodinný život jde dál, bombardují nás SMS, které říkají jediné: „Starejte se o nás.“ Diagnóza dítěte je lhostejná.

Kdykoliv přijdu k obvodnímu lékaři s teplotou a zdravotními obtížemi, začne dvacetiminutová přednáška o tom, jak mám skvělé rodiče a jak jsem se nepovedl, hraju si na hrdinu, myslím si, že jsem chudák. Poslouchám to i po tom, co už nemůžu dál a ve stavu s příznaky mrtvice mě odváží sanitka. Při čekání na chodbě vyplňuju formulář o tom, kdo smí dostávat informace o mém zdravotním stavu. Po nějakém váhání vyplňuju jméno táty. Je to přece doktor. I když filosofie.

Po řadě neúspěšných pokusů se obracím na odborníka, který má hlubokou praxi a velkou míru zkušeností v práci s rodinami s autismem, jejich dětmi, ale také širší rodinou.

Uskutečňuje se řada sezení v různých konstelacích. Po prvním se dozvím od táty, že mu vadí, že psycholog nemá čas. Zda bychom nemohli radši jít k jeho kamarádovi. Po druhém sezení, během kterého jsou rodiče řečištěm slz a opakují, že vůbec nerozumí tomu, co se děje, se od tchýně oklikou dozvídám, že na dýchánku s druhou stranou rodiny moje máma kroutila hlavou, že nepochopila, jaký to mělo smysl.

Když dojde na druhou stranu rodiny, otec-traktorista si stěžuje, že psycholog byl oblečen jako pasáček ovcí a že už k němu nepůjde.

Odvolávám všechna další sezení. Nemám sílu na to hrát divadlo. jsem překvapený sám sebou, že ani po třiceti letech nepoznám, kdy co rodiče myslí vážně a jsou upřímní a kdy je to jen taková ta hra, kdy jsou na všechny milí jen face to face.

Nám už o vás nejde, už nás nezajímáte, jen naše vnoučata. Sdělují nám nakonec obě větve rodiny, když posílají přání, dárky a dopisy přímo dětem. Jak ale mohou předstírat, že milují svoje vnoučata, pokud nedokážou milovat vlastní děti.

Po vánocích jdeme společně s nimi ven. Zuřivě demonstrují svou lásku k dětem: Můj táta si čte výpisy z banky, zatímco kolem něj pobíhá jeho čtyřletý vnuk a volá na něj „dědo, dědo“.

„O autismu vím naprosto všechno.“ Sděluje spiklenecky moje máma manželce na hřišti, aby se pak lepila na dceru, nedala ji žádný prostor a dopomáhala jí v činnostech, které normálně bez problémů zvládá. Dceru to nebaví, chybí jí prostor, utíká k jiným atrakcím. Babička vytrvale za ní. „Počkej, to nesmíš, pozor, pomalu.“

Po procházce babička posílá deset minut po rozloučení dědečka, aby donesl a dal nám balón, se kterým si syn hrál na hřišti. Dědeček se řítí s unaveným výrazem a nataženou rukou s balónem. Před očima mi proběhne tisíc obrazů, kde je místo balónu taška s nákupem, jídlem, dalšíma věcma, čímkoliv, s čím ho babička poslala. Nikdy nepřijde sama. Nikdy ho nenechá, aby něco řekl sám.

Stojíme před domem a předávám tátovi poštu.

„Já Ti něco řeknu, ale nenaštvi se,“ říká mi. „Sejdeme se s rodinou tvojí manželky a budeme dělat zabijačku, nechceš, že bychom Vám přivezli trochu masa?“

Nenaštvu se. Po pěti letech už jsem vyzkoušel všechno možné i nemožné, zatímco z druhé strany nepřišla jediná iniciativa a cokoliv, s čím jsem přišel já, nebylo dost dobré. Jediný otevřený prostor je návrat ke statusu quo, kde je pro všechny nejdůležitější moje máma a všichni ji na slovo poslouchají. Já, manželka, dcera i syn si musíme uvědomit, že na prvním místě je vždy babička a až potom jsme my, pokud si zasloužíme její pozornost.

Jsem vděčný za nabídku, ale s díky odmítám. Maso mají v krámě, můžeme si ho koupit.

Snad kdyby se někde v tom praseti našel alespoň kousíček lásky… Ale to radši polykám.

Dítě, které jsme přivedli na tento svět, není ani náznakem „špatné“. Svojí dceru milujeme, bez podmínek a bez výhrad. Ale stejně jako my, ani ona, ani její bratr nebudou žít životy, které jste si přáli žít Vy a z nějakého důvodu nedokázali. Budou žít své vlastní životy, které si vyberou a zvolí. A my budeme stát celou dobu vždy na jejich straně, bez ohledu na to, co si budeme myslet o jejich rozhodnutí.