Autismus a odbornost v ČR: Jak vzniká vědecká autorita a česká literatura o autismu

Význam českých odborníků na poli autismu u nás je nadhodnocený. Absence základní zahraniční literatury spolu s tím, jak funguje akademický systém vedou u mnohých k domněnce, že tu máme špičkové odborníky na autismus. Ačkoliv v ČR jsou a historicky byly skutečně některé velké osobnosti v oblasti medicíny, vědy a psychologie, v oblasti autismu nejde ani o okresní přebor. Absenci profesionálních kvalit nahrazuje vypočítavost a dobrá znalost systému. Co to znamená?

 
Jedním ze základních znaků kvality v oblasti vědy a výzkumu je počet citací, tedy to, jak často se jiné akademické práce odkazují na práci daného autora. Typickým příkladem jsou vysokoškolské práce, bakalářské, magisterské a doktorské a vědecký výzkum.
 
V případě vysokoškolských prací to funguje tak, že student, aby dokončil studium a získal diplom musí napsat práci na dané téma. Práci nemůže jen tak vypotit ze své hlavy, ale musí se opírat o nějaké dříve publikované zdroje, které musí v textu „citovat“. Označit jejich myšlenky, reagovat na ně a uvést jejich autora.
 
Pokud se podíváme na to, jaká literatura na téma autismu tu byla historicky dostupná a jak se objevovaly nové tituly, zjistíme, že v případě citací studenti nemají moc na výběr:
 
V případě autismu budou pravděpodobně potřebovat citovat nějakou literaturu z oblasti vývojové psychologie. To donedávna znamenalo citovat jednu ze dvou publikací velikánů české vývojové psychologie, tedy buď tu od prof. Vágnerové nebo od PhDr. Krejčířové a Josefa Langmeiera. Před nějakou dobou se k nim přidala třetí publikace od jedné z nejčastěji citovaných domácích autorek s publikacemi na téma autismu. Náhoda, profesní zájem nebo vypočítavost? Názor si musí udělat každý sám.
 
Dále je nutné citovat literaturu, která se zabývá přímo tématem autismu. Tady už v podstatě ani není na výběr a aby měl student dostatečně pestrý seznam literatury, musí buď použít všechna ta tři česká jména, která jsou k dispozici, nebo musí sáhnout po literatuře zahraniční, cizojazyčné. To je ale jednak náročnější – protože zahraniční literatury je přehršel a hned první problém je, jak se v ní zorientovat a kterou knihu vybrat, znamená to více práce, protože student musí číst v cizím jazyce, což je většinou náročnější než v rodném jazyce a také bude zahraniční literatura citovat další literaturu a výzkumy, které jsou opět dostupné jen cizojazyčně, některé na serverech, které umožňují k odborným článkům jen placený přístup. Nakonec problém je i s citacemi a jejich překladem. Student se dostává i do rizika, že neuvede literaturu, s níž je dobře obeznámen vedoucí práce a odborný oponent nebo dostane oponenta, který se v zahraniční literatuře velmi dobře orientuje a bude muset čelit nepříjemným otázkám, proč nepracoval s knihou A, namísto knihy B. Psychologie ekonomie říká, že v daném případě si prostě student nebude práci komplikovat a sáhne po těch třech knihách, které se stále opakují a všichni je tu znají. Tím si ulehčí práci a také omezí okruh toho, co musí znát – vyznat se v obsahu tří knih je snazší, než se orientovat v komplexní psychologické knihovně, která je relevantní k historii autismu a v mezinárodním výzkumu.
 
Výsledkem je, že každá nová práce na téma autismu upevňuje pozici těch několika málo autorů, kteří se zde k autismu publikačně vyjádřili, bez ohledu na to, jaký je obsah jejich prací. Výsledným dojmem je, že jde o nejlepší české odborníky na autismus, protože se na jejich práci odkazuje prakticky každý.
 
Je pravděpodobně čistě shodou náhod, že asi nejcitovanější český autor v oblasti autismu je zároveň jedním z vedoucích představitelů největší domácí organizace, která vydělává na poskytování služeb spojených s autismem a je největším příjemcem dotací spojených s autismem v ČR. Stejnou shodou náhod je, že se skoro zdá, že tato organizace během své dlouhé historie volila vydávanou literaturu způsobem, který neohrozil výše uvedený stav. Výsledkem není jen bezdůvodná adorace některých osob, ale zejména absecne základních informací o povaze autismu na Českém trhu a patologický model přístupu k autismu u odborníků i rodičů. 
 
Proč tu roky a roky chyběla zcela základní literatura o autismu, ačkoliv by z ní zásadně profitovaly rodiny autistických dětí i tyto děti a řada z nich mohla být v tuto chvíli zcela v jiné životní situaci? Osobně se domnívám, že mohou existovat jen dva důvody. Tím prvním, kterému nevěřím, je čistá zlobá, zášť a zlovůle. Tím druhým, jsou ekonomické motivace a osobní ambice.
 
Osvědčenou cestou se vydávají i novější práce. Třeba organizace, která vymyslela původní českou metodu léčby autismu (která je nediferencovaným plagiátem souboru existujících metod, které jsou buď neuvedeny nebo uvedeny jen částečně, bez patřičného zdrojování a citace) se snaží tuto metodu legitimizovat prostřednictvím akademických prací svých členů. Přitom samotná práce je stejně iluzorní, jako celá tato nepovedená metoda. Autor cituje převážně z prací vlastního rodiče (které nejsou akademickým výzkumem) a vlastní zkušenosti z práce s austickými dětmi. Metodicky je základ práce zcela pochybný, není jasné s kolika dětmi se pracovalo, není jasné, jak se měří zlepšení u každého dítěte a zda práce zahrnuje i poměrně obsáhlou skupinu dětí, kde zlepšení bylo pouze dočasné (jak práce sama uvádí) nebo kde došlo v důsledku „terapeutické“ intervence k regresu. K metodickým problémům se přidává i etický rozměr. Nakonec práce se na řadě míst dopouští plagiarizace, když některé uváděné metody označuje za původní, přitom lze výzkumy o nich a jejich přesný popis dohledat v zahraničních akademických pracech v době, kdy se autor práce a jeho rodič vůbec autismem nezabývali. Práce však ve skutečnosti nemá akademickou ambici – s odvoláním na historii akademického zájmu o autismus v ČR ji jde jen o to stejnou cestou legitimizovat pofidérní metodu, získat citace a skrze ně přístup k dalším, zejména finančním zdrojům. Je to prostě jen vyzkoušený způsob, jak získat prachy. 
 
Neetický rozměr celé věci spočívá v tom, že ve všech uvedených případech jsou ti, okolo kterých se vše výše uvedené točí, tedy rodiny autistických dětí, jen prostředky k dosažení osobního cíle. Je jedno, zda obsah práce je koncipován zodpovědně a zda je validním příspěvkem do diskuse o terapeutických metodách a přístupech nebo o kvalitě života autistů a jejich rodin. Hlavním předmětem práce je obhájení vlastního zájmu. I za cenu plagiatizací, nepřesností nebo poškození těch, kterých se práce týká.
 
Až se příště setkáte s tvrzením, že někdo je „předním českým odborníkem na autismus“ nebo „autorem původní terapeutické metody“, stojí za to se kriticky podívat na jeho práci a publikace. Nemusíte přitom mít přehled o veškeré literatuře na téma autismu (ale můžete, je to skvělé dobrodružství), stačí se podívat na to, nakolik je jeho práce příspěvkem na cestě k lepší budoucnosti autistů a jejich rodin a nakolik je jen snahou o prezentaci vlastní osoby nebo o ospravedlnění vlastních zájmů.