Centrum Terapie Autismu – zkušenosti, metoda O.T.A.

Hluboce se skláním před všemi rodiči, kteří prošli špatnou zkušeností, ale nemlčí o ní. Mohou pomoci dalším, aby se se svými dětmi takové zkušenosti vyhnuli. V reakci na zveřejnění informací o metodě O.T.A. se mi ozvala řada z vás se svými zkušenostmi. Dnes přinášíme první z nich. Anonymizovali jsme situace a jména autistů, aby došlo k jejich ochraně. Anonymizovali jsme i jména těch, kteří dětem dle vašeho vyjádření ublížili, abychom byli korektní. Neanonymizované verze máme k dispozici. Toto je výpověď rodiče, jehož dítě prošlo péčí CTA a popisovaný výsledný stav, který hovoří o tom, jak bylo s dítětem nakládáno a jaký v něm zbyl pocit.

 

Plačící dítě na černobíle fotce

 

„Vedeme s Petrem dlouhé debaty. Petr je autista a hrozně rád si povídá. Od mala má bezchybnou výslovnost, jen občas nerozumí některým slovům. Petr si rád povídá o svém tématu. Momentálně jsme u problému učení – neučení, hraní – nehraní.

Petr přicházel s otázkami od mala a tak se učil. Když se naučil počítat do pěti, tak chtěl vědět jak je to dál. Ještě než šel do školy, znal pojmy google a nekonečno. Hry ho nebavili, tak jsme hodně četli knížky. Znal všechna písmenka. Těšil se do školy. Ve škole po něm nikdo nechtěl vědět, co je to google, měl sedět v lavici a poslouchat. Co hůř, paní učitelka ho ze školy vyštvala.

Dostali jsme se do péče národního ústavu, Petr dostal diagnózu střední mentální retardace, což po druhé třídě vedlo k tomu, že paní ředitelka ho pro tuto diagnózu chtěla poslat do speciální školy. Rozhodli jsme se pro domácí výuku. Nebylo lehké Petra na školní látku nalákat, cítil křivdu, že už nemůže být ve škole. Zoufalá a pod tlakem jsem s ním začala chodit na nácviky do Centra terapie autismu. Ze začátku jsem u toho sedávala a ono to občas fungovalo. Petr si chtěl povídat, ale to bylo zakázáno. Měl dělat úkoly a dostával kousky čokolády. Na stěnách byly děkovné dopisy od maminek. Úkoly mi přišli triviální, ale na můj názor se moc nehledělo. Měli jsme si doma udělat stejný systém – úkoly na stěně v přesném pořadí. Doma to nefungovalo. Mě to štvalo, protože proč přestat ve chvíli, kdy se o danou věc Petr začal zajímat? Často jsme víc řešili pořadí úkolů, než úkoly samotné.

Zhruba po roce Petra přestala zajímat čokoláda a CTA byli bezradní. Nikdo nevěděl, co s Petrem. Poradila jsem jim, že ho k učení motivuje, když se může ptát. Dostal tedy otázku za odměnu. Začal chodit na nácviky sám i na skupinové. Odcházel v pohodě a vracel se roztržitý, vyčerpaný, ale to je prý v pořádku. Začal říkat, že <vedoucí terapeutka> je zlá. Byla jsem z toho špatná, ale zároveň jsme nevěřila sama sobě a stále si v sobě nesla to, že já jsem ho nenaučila zavazovat tkaničky a proto ve škole selhával…

Měl mít klidné ruce. Ruce byly klidné, ale Petr nebyl klidný ani trochu. Byl nespokojený, začal být i agresivní. Bylo nám doporučeno z CTA, aby šel do školy. Ve škole selhával. Když tak dobře mluví, tak všemu rozumí a musí sedět a poslouchat. A ony naučené formulky, můžu se na něco zeptat, působily, ale jen do chvíle, když druhá strana řekla ne. Ač od začátku <vedoucí terapeutka> slibovala, že do školy přijde, tak kromě jednoho telefonátu neudělala nic. Paní <vedoucí pracovnice> z Nautisu celé své doporučení stáhla a vyšla vstříc škole, aniž by se mě v komunikaci jakkoliv zastala. Pro Petra je nejlepší nějaké místo, kde ho naučí jen základním potřebám, víc nepotřebuje. A co s ním přece bude, až já se o něj nebudu moct starat. Tehdy jsem přestala podporovat tyto dvě organizace. Bohužel strašně pozdě.

Petrovi je dnes <náctiletý>. Máme úžasnou školu na dálku. Petr je pořád stejně chytrý kluk, jen mu uteklo hodně let, kdy učení byla forma jeho šikany. Vrátili jsme se k povídání a to je fajn, snad se nám podaří opět dospět k tomu, že učení je radost z objevování. Stále přicházejí otázky, proč mi <vedoucí terapeutka> říkala, že mám mít jen tři otázky? Připomínka slova emoce vyvolá bouřlivou reakci. „Já se nechci změnit“ (Stejnou vyvolá každá zmínka o autismu u lékaře. „Nebudou mě chtít změnit.“ Jenže Petr nyní říká, že musí plnit povinnosti, úkoly, ale jakmile úkoly otevřeme, tak sedí a sám se téměř nezapojuje. Jen poslušně poslouchá nebo píše. Dostali jsme se do fáze, že nebude dělat nic, co je zábava. Myslíte, že to s prodělanou “terapií“ nesouvisí? Sám si k činnosti nevybere nic. Odpovídá : tyto rozhodni, ty to vyber. Jediné, co má stále jsou otázky, ale i tady si občas vzpomene – proč jsem mohl jen tři otázky? <vedoucí terapeutka> dokonce vymítala ďábla, když Petr chtěl být <oblíbenou pohádkovou postavou>. Říkala mi, že je to nebezpečné a propojila to s tím, že jak si klepe rukama do tvářiček, tak to má z toho, když měl předtím rád <jinou pohádkovou postavu>. Bože, jak jsem byla blbá, když jsem jí to žrala!

Obracím se na rodiče malých autistů, prosím nevěřte v zázraky, věřte svým dětem! A berte je takové, jaké jsou.“