Dotazník – hledání spouštěče agresivního chování

Nejčastější a zároveň nejsložitější věc, se kterou v autistické komunitě potýkáme, je agresivní chování dětí nebo dospívajících. Jinak milující rodiče se mnohdy cítí frustrovaní, protože se jim nedaří odhalit příčiny nepříjemných nálad a projevů u svých dětí. Dokud jsou jejich potomci malí, dokážou si rodiče s těmito výbuchy poradit, ale postupně přichází obavy z toho, zda to budou zvládat i v budoucnu, až budou jejich děti starší a silnější.

Hodně lidí kolem našeho blogu má se vztekáním a agresivním chováním přímou zkušenost: buď si to zažili na vlastní kůži nebo jsou v kontaktu s dětmi, které mají tento problém.

Zde je seznam otázek, které si můžete položit, když se snažíte odhalit spouštěče takového chování a to jak u autistických dětí tak u dospělých. Nebudu tvrdit, že obsahuje všechny možné příčiny, každopádně se z něj dá vycházet a může sloužit jako dobrý odrazový můstek. Zahrnuje sice základní, ale dle mého názoru o to důležitější věci, které bývají v přímé souvislosti s agresivním chováním autistů. Hodně bodů ze seznamu je také často spojováno se sebezraňováním.

Otázky nejsou řazeny podle nějakého klíče;  všechno to jsou důležité faktory, které je třeba zvážit a dobře prozkoumat. Tyto faktory navíc mohou na každého působit jinak, v různých kombinacích.

  • Ujistěte se, že se s dotyčnými (autistickými dětmi nebo dospělými) nezachází špatně nebo dokonce nejsou týráni… Ať už je to doma, ve škole, na terapii nebo jiných aktivitách… Může to být rodiči, učiteli, spolužáky, sourozenci (včetně chování, které může vypadat jako nevinné „škádlení“)… Fyzicky, sexuálně, citově nebo psychologicky….
    • Týrání je i to,  když jsou tyto osoby nuceny podstupovat terapie, které usilují o to „znormalizovat“ jejich zjev, chování a návyky, nebo cíleně potlačují stimmování a vyžadují poslušnost-
    • Používají učitelé ve škole kolektivní tresty,  i když se proviní jen určitý jedinec? Pak dítě nevidí důvod chovat se slušně nebo nevyvádět, protože bude potrestáno tak jako tak, i kdyby se ničím neprovinilo. Tato úzkost může pramenit z pocitu, že dotyčný nikdy neví, jaké chování je to správné, protože tresty jsou zcela nahodilé a nepředvídatelní.
  • Mohou tito lidé používat spolehlivý a bezpečný způsob komunikace, ušitý jim na míru? Pokud ne, jak se to řeší a co je pro to možné udělat?
    • Je u těchto lidí upřednostňováno vyvození mluvené řeči před budováním takového způsobu dorozumívání, který jim vyhovuje daleko lépe?
    • Je jim dopřáno vyjadřovat se všemožnými způsoby a je jim v tom vycházeno vstříc? Berou ostatní vážně, co jim autisté říkají (formou, které jsou schopni)?
  • Ať už komunikují jakýmkoli způsobem, je tento způsob akceptován a uznáván? Berou ostatní lidé jejich vyjádření vážně, ať už je sděleno jakoukoli formou? Dokáží se dovolat uspokojení svých potřeb neagresivní cestou?        
  • Nejsou podceňovány jejich schopnosti ? Ctíme jejich právo udávat směr vlastnímu životu a snažíme se, aby byli tak samostatní, jak je to jen možné? Mohou rozhodovat o svém těle? Nenarušujeme jejich osobní prostor? Nejsou nuceni, tlačeni či vmanipulováváni do činností nebo společenského styku, na které nejsou připraveni? Nevystavujeme je situacím, ve kterých jsou bezradní nebo necítí podporu? Je jim umožněno studium (akademická činnost) s ohledem na jejich možnosti? Dokážeme odhalit a rozvíjet jejich silné stránky? Věříme jim v tom, že znají své limity a dokážou se podle nich zařídit? Jsou v maximální možné míře zapojení do činností, které se týkají plánování jejich budoucnosti, vzdělání, aktivit, živobytí…?
  • Není jejich prostředí, ať už doma nebo ve škole, smyslově přitěžující? Možná je tam hlučno, zmatek, celková nepředvídavost nebo prostředí působí klaustrofobicky… Nejsou vaše děti „uvězněny“ v kolektivu jiných dětí, které jim dávají zabrat, jsou nepřátelské nebo je dokonce ohrožují?
    • Pokud dotyčná osoba vyhledává jakékoliv silné smyslové podněty (a opět pozor, někteří se mohou určitým smyslovým vjemům bránit a jiné vyhledávat), má možnost ventilovat extrémní fyzické vypětí a soustředěnost (např. bojové umění, sport, turistika, plavání, jízda na koni…)?
  • Umí říct „ne“ a je toto „ne“ bráno na zřetel? Což samozřejmě neznamená, že by nikdy nemusely dělat činnosti, do kterých se jim nechce (například návštěva lékaře, zubaře), ale pokud se nejedná o záležitost „života či smrti“, zdraví nebo jejich bezpečnosti, dovolujeme jim odmítnout aktivity, které je vůbec nezajímají nebo jsou pro ně něčím nepříjemné?
    • A pokud se určité situaci opravdu nedá nijak vyhnout, uděláme všechno možné proto, abychom zmírnili jejich nepohodlí?
  • Vyjadřují smutek, žal nebo nervozitu vztekem či podrážděností? (Toto je u autistů velmi běžné). Zažili úmrtí nebo došlo ke znemožnění kontaktu s rodinným příslušníkem, kamarádem, oblíbeným spolužákem, domácím mazlíčkem nebo jiným členem svého podpůrného týmu?
  • Čelili narušení svých režimu, plánů, rituálů? Změnilo se něco v jejich domově, v rodině nebo společenském okruhu?
  • Absolvovali nedávno podrobné lékařské vyšetření a odběr krve? Je možné, že sami nedokáží sdělit, že jim určité zdravotní problémy nebo potravinové alergie způsobují bolesti, a odtud může pramenit i celkový neklid. Hovořit o zdravotních problémech a bolestech může být kvůli alexythymii, problémy s vnímáním vlastního těla nebo následkům „výcviku k poslušnosti“ těžké i pro verbální jedince. Nutriční, dietní a metabolické problémy jsou také často příčinou naší pošramocené schopnosti seberegulace.
  • Dopřáváme jim dostatek soukromí a oddechového času? Anebo se potácí mezi školními povinnostmi a všemožnými terapiemi, což může být co do náročnosti srovnatelné se dvěma zaměstnáními na plný úvazek? Nejsou přetažení? My jsme velmi náchylní na smyslové, informační a emoční přetížení. Mají možnost trávit volný čas podle sebe, popřípadě být o samotě? Mají své útočiště, kde je nikdo neruší?

Nakonec jedno doporučení. Pokud se ohlížíte po dalším poradenství a zajímá vás vhled do vaší situace, hledejte mezi dospělými autisty ve svém okolí, kteří by vás mohli navštěvovat, seznámit se s vámi vaším dítětem, pozorovat jej, jak se chová v přirozeném prostředí a díky tomu vám poskytnout rady, jak pro dobro dítěte zasáhnout nebo co změnit.

Z anglického originálu A checklist for identifying sources of aggression

zveřejněného kolektivem autistických autorů na We Are Like Your Child (jsme jako vaše děti)

přeložila s laskavým svolením vydavatele Klára Mikulášková

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života