Sebepoškozování – proč k němu dochází a jak ho zastavit

Poslední, závěrečné video rozhovorů s americkým expertem Herbem Lovettem se věnuje nejtěžšímu tématu – agresi a sebepoškozování. 

 

Takže když máš dítě, které nebo dospělého, který se často buď tluče nebo tluče jiné lidi říkáš, že behaviorální modifikace není vhodným způsobem, jak takové chování adresovat?

Může být. Není to moje první reakce.

 

A co je tvoje první reakce?

Jaký život takový člověk vede, že mu dává smysl mlátit jiné lidi nebo sebe? Protože většina lidí dělá věci proto, aby se cítili lépe nebo aspoň pohodlně a nedělají věci, aby bolely. Rozhodně nedělají věci proto, aby si záměrně znepříjemňovali životy. Takže když vyjdeme z tohohle tak si musíme položit otázku „Kdy jim tohle začalo dávat smysl?“ A díváme se na životy lidí, kteří ubližují sobě nebo ostatním – typicky to začíná jako něco velice drobného – a lidé si řeknou: tady uděláme čáru a budeme to kontrolovat. A ten člověk řekne… Je to skoro, jako by řekl „Jasně, poslužte si.“ A ono to eskaluje a eskaluje a eskaluje a jak říkáme čím horší je tvoje chování, tím horší je chování pracovníků služeb až do té míry, kdy jsou tady místa v Severní Americe, kde se lidi běžně svazují, běžně se na ně používají elektrické ohradníky, dává se jim do nosu čpavek. A tohle všechno se řadí pod nicneříkající termín „averziva“. Ale v podstatě to znamená, že když to bude zapotřebí, tak ti způsobíme bolest, abychom tě kontrolovali.

 

 

Co pro tebe znamená slovo „kontrolovat“?

„Děláš to proto, že je to můj nápad.“ „A je mi celkem jedno, jestli rozumíš tomu, proč chci, abys to dělal, nebo ne.“ V kontrastu se spoluprací, kde: „Rozumíš tomu, proč je to užitečné? Já to opravdu chci. Co myslíš ty?“ A nějak to dáme dohromady.

 

Ale můžeš si vůbec dovolit takový dialog, když máš někoho, kdo je momentálně nebezpečný pro ostatní lidi a ubližuje jiným lidem?

Ano. Jde jen o to, že… Kdybych vešel do místnosti a někomu by hrozilo že si ublíží, tak bych ho pravděpodobně na místě fyzicky zadržel. Ale neříkal bych tomu „program“, říkal bych tomu „nouzová intervence“. Když to ale děláš celá léta v kuse, už se dá asi pochybovat. Jo, to lidé dělají. A můžeš se ptát proč. Proč si proč si myslíte, že je to neustále zajímavá intervence?

 

Můžeš uvést nějaký příklad reálné situace, které ses účastnil, kde se někdo choval nějakým poměrně závažným a nebezpečným způsobem a ty, nebo lidé, které znáš, jste mohli zasáhnout a pomoci tomu člověku to chování změnit, aniž byste museli použít cituji, „přístup behaviorální modifikace“?

Jo. No, jeden pán, se kterým jsem se setkal. Žil v ICF. Tloukl se pěstí do obličeje, opravdu silně. Říkali mi, já to nepočítal, že až tisíckrát denně. A oni… oni zkoušeli léky, zkoušeli žetony, zkoušeli všechny tyhle způsoby, jak ho kontrolovat. A dalším krokem bylo mechanicky mu připevnit ruce k pasu, k opasku, popruhy. Abych to zkrátil, v podstatě jsme trávili den tím, že jsme se ptali… „Kde ten chlap byl?“ „Koho viděl?“ „Co myslíte, že viděl?“ Vyjádřit to slovy. A lidi přišli s úžasnými věcmi, jako že je izolovaný, že je osamělý, že je chronicky nepochopený… Takže jestli je to tak, co potřebujete? Potřebujete lidi, co by vás poslouchali no a kdo ti lidé budou? A ukázalo se, že jeho rodina ho má opravdu ráda ale oni je… Nejdřív je používali jako posilování dobrého chování, a potom mu omezili návštěvy, protože to nefungovalo, takže si mysleli, že to k tomu přispívá. Takže jsme ho zase spojili s jeho rodinou. S nějakými kamarády, co ho brali jezdit na koni. Měl skutečná jídla, která měl rád. Prostě abychom mu tu udělali život, co by dával smysl.

 

Jak dlouho tenhle proces zabral?

Plánování trvalo den, ale aby na to zareagoval, to zabralo asi tak týden.

 

Takže do týdne?

Neříkám, že to kleslo na nulu, protože to nevím. Zavolali a řekli, že ta dramatická změna jenom jejich přístupu k němu, že se ho začali ptát „Chcete se koupat teď?“ Jenom takové maličkosti… a on začal reagovat daleko příměji. Mimochodem, on nemluvil. A tenhle chlapík se cítí mnohem lépe.

 

A jak dlouho, pokud to víš, se snažili používat ty typičtější techniky řízení chování, aby odstranili sebepoškozující chování?

Když jsem se s ním setkal, bylo mu 19, takže dobrých 10 let. Mimochodem, já… Jedna část toho příběhu, která se mi nelíbí, je ta představa, že rychlé, efektivní udělejte tohle a do týdne bude všechno fungovat. Můj zájem nebyl nutně v tom, abych ho přiměl něco udělat. Můj zájem spočíval v tom, že ten život, co žil, byl nesnesitelný a musel získat život, který by stál za to, aby kvůli tomu vstal z postele. A měl jsem tušení, že jakmile máš život, který stojí za to žít, tak se do obličeje nemlátíš. Ale bylo to jenom tušení a neřekl bych: „No… páni, ježdění na koni nezabralo… tak to necháme a vrátíme se k lékům.“

 

Podle tvého názoru, je to… Když používáš ten přístup, co jsi právě popsal, kde se opravdu snažíš dávat někomu na výběr a chováš se k němu s respektem a chováš se k němu s respektem vůči jeho volbám, budeš dál shromažďovat data? Nebo v takové situaci data nepomůžou?

Pokud to můžeš udělat takovým způsobem, který nenarušuje toho člověka. Chci říct, když sedíš s papírem a zíráš na něj, to o něčem vypovídá. Ale pokud máš nějaký nevtíravý způsob, jak to dělat, tak myslím, že data jsou dobrý způsob jak ospravedlnit, že se kvůli tomu cítíš lépe. Programy někdy způsobují, že my, kteří děláme ty služby, se cítíme lépe, ale nejsem si jistý, jestli mají nějaký dopad na toho člověka, o kterého tu jde. Jistě, data… Ne že by to byl nepřítel, jde jen o to, že pro hodně lidí to začne být posedlost. Budeme-li mít na paměti, že cítíš tak silně, že potřeba individuálních voleb, že individuální volby a potřeba je dělat, se musejí respektovat, a že je tedy nutné dělat individuální rozhodnutí.

 

Které tři nebo čtyři hodnoty bys chtěl mít kvůli tomu cíli, nebo účelu služeb, které poskytujeme lidem se závažným a silným postižením?

Já myslím, že mým jediným kritériem nakonec je, že když je to opravdová služba, tak si jí ten člověk cení. A pokud ne, tak bychom možná měli přestat.

 

Dobře. Děkuji.

Z anglického originálu Injurous Behaviou

zveřejněného BroadReach na Conversations that Matter 

přeložil ve spolupráci s BroadReach Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života