Právo být postižený

Tato konverzace byla původně nahrána pro Dulwich Centre institut pro školení v narativní terapii v australském Adelaide. Jejím účelem bylo představit narativním praktikům některé koncepty Teorie kritického postižení.

Toto video uvádíme na webové stránce „Konverzace, na kterých záleží“,   protože se domníváme, že poskytuje pochopitelné vysvětlení sociálního modelu postižení.

Takže, byli jsme pozváni, abychom s vámi udělali rozhovor pro Pátek v Dulwichi. A chtěli jsme s vámi trochu mluvit o „kritickém postižení“ a jak jste se k některým z těchto myšlenek dostal.

Dobrá! Teorie kritického postižení je taková velmi amorfní teoretická představa. Myslím, že nejsnazší způsob, jak lidem pomoci proniknout do téhle oblasti, je příběh. Chci vám povědět o bodě ve svém životě, kdy nastal klíčový okamžik, který mě vedl k tomu, že jsem začal na postižení nahlížet novým způsobem.

Takže, pro začátek – jak vidíte, narodil jsem se s mozkovou obrnou. Chodil jsem do segregované školy pro postižené děti v Torontu a prominentní součástí té školy byla fyzická terapie, třikrát týdně. A já rád říkám, že jsem byl dítě, jaké fyzičtí terapeuti vidí jenom ve snu. Když chtěli, abych desetkrát zopakoval určité cvičení, zopakoval jsem ho dvacetkrát. Když chtěli, abych třicet vteřin držel rovnováhu v nějaké vratké poloze, držel jsem ji minutu. Protože jsem byl odhodlaný, že prožiju smysluplný, šťastný, naplněný život. A v té době jsem si myslel, že největší překážkou pro mě je moje postižení. Takže jsem prakticky vyhlásil válku svému postižení. To byl nepřítel. A během těch let jsem se opravdu soustředil na to, abych se dostal do normální školy. To by pro mě tehdy bylo něco jako „vyhrát válku“, kdybych se dokázal dostat do normální školy. A nakonec se mi to podařilo.

 V osmé třídě se mi podařilo vemluvit se do normální školy. Ale co mě překvapilo, bylo, že ta válka neskončila. Jenom jsem změnil bojiště. Protože teď, místo abych byl tak nepostižený, jak to jen bylo možné, v terapeutické místnosti, musel jsem být tak nepostižený, jak to jen bylo možné, v jídelně, na chodbách, všude.

Takže, třetí rok na univerzitě jsem v hospodě s partou kamarádů. A jeden z našich kamarádů vypráví historku, která se týká i mě. A když se dostane k mé části příběhu, tak imituje způsob, jakým mluvím. A povídá: „A potom přijde Norman a řekne “ „No páni! Podívejte na ta světla!“

A já potom povídám: „Frede!Proč jsi napodoboval můj hlas?“ A on povídá: „Protože ty takhle mluvíš!“ A já povídám: „Jo, Frede, ale podívej, já beru do jedné ruky sklenici, jasně artikuluju svoje slova, to je přímo oskarový výkon!“ „Když budeš napodobovat můj hlas celá moje šou vyletí oknem!“

 A Fred se na mě podíval a řekl: „Normane, proč se snažíš být nepostižený?“ A jakkoli to zní divně, to bylo poprvé, co mi někdo položil tuhle otázku! Té noci jsme vypili hodně piva a asi u druhého džbánku točeného si vzpomínám, že jsem řekl tu frázi „Právo být postižený“. A potom jsem se tak jako opřel a poslouchal svoje vlastní slova a řekl jsem „Páni!“ A myslím, že v tu chvíli bych mohl říct, že se mi změnil život. Protože před touhle nocí jsem viděl postižení výhradně jako něco v mém těle. Byla to abnormalita, nedostatek. Ale té noci jsem si zničehonic něco uvědomil – že mám svůj lid. A uviděl jsem postižení ne ve fyziologickém kontextu, ale v sociálním kontextu. A v několika ohledech.  Zaprvé, uvědomil jsem si, že v každé kultuře na světě jsou lidé s fyzickým a/nebo duševním postižením, takže jsem byl součástí téhle skupiny lidí. Ale ještě víc mě napadlo, že v průběhu času, však víte, v každé civilizaci a v každém věku existovali postižení lidé. Bible, Říkané, dynastie Ming, mayská kultura…Vždycky existovali postižení lidé! Tedy, obyčejně nás zabili, ale byli jsme tam!

A myslím, že to, co jsem si v tu chvíli uvědomil, bylo, že jsem součástí normální diverzity lidské komunity. Takže víte co, mě zajímá to, co vidím a vzájemné souvislosti těchhle různých druhů zápasů v tom, jak udělat víc prostoru pro ostatní. A jedna věc, na kterou jste mě tak jako upozorňoval, byla tahle myšlenka o relokaci problému postižení z lékařské sféry do sociální.

Chcete k tomu něco říct? Jeden z našich mentorů je chlapík jménem John McKnight, který pracoval po boku hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech a snažil se integrovat automobilový průmysl. A on má skvělý citát. Říká: „Revoluce začínají, když lidé, kteří jsou definováni jako problémy, získají moc ten problém předefinovat.“ A příklad, který používá, je: Hnutí za občanská práva začalo opravdu nabírat obrátky, když dokázali předefinovat problém z „Černého problému“ na „Bílý problém“.

 Není to problém černé kůže. Je to problém bílých předsudků, bílého privilegia a bílé nadvlády. Takže to pro mě byla opravdu klíčová věta. Takže když si představíte převládající narativ v naší společnosti,   pervazivní narativ, pervazivní příběh, ve kterém jsme všichni ponořeni,   tak je to tahle představa, že lidé by neměli být postižení. No, například já.

Vy, když mě znáte, můžete být plně oddaná myšlence inkluzivního vzdělávání, práv postižených, atd., že? Ale na jiné úrovni, na hlubší úrovni možná vycházíte z předpokladu „Norm není takový, jaký by měl být.“ „Norman se měl narodit nepostižený.“ „Když se narodil, něco se stalo a tak teď Norman není takový, jaký by měl být.“ No a když vyjdete z tohohle předpokladu, umísťujete ten problém do mě.

 Takže přijdu ke schodům a vy vidíte ty schody a to, že nejsem schopný vyjít nebo sejít schody, jako pohybové postižení. No a vy můžete být pro rampy a tak dále, ale lidé věří, že nainstalování té rampy   pomůže s problémem, který je ve mně. Přesunout problém znamená, že přejdeme od předpokladu, že by lidé neměli být postižení k představě, že postižení je nedílnou součástí lidské zkušenosti. Těla přestávají fungovat. Dochází k nehodám. Tahle představa, že bychom měli být celý život nepostižení, je blud.

Jakmile začneme vidět postižení jako nedílnou součást lidské zkušenosti, tak když mě vidít, jak jedu ke schodům – moje neschopnost po těch schodech vyjít není důsledek toho, že mám pohybové postižení, je to proto, že tahle budova byla postavená na základě předpokladu, že by nikdo neměl být postižený. Takže ta rampa není ústupek pro mě, ale ve skutečnosti je to oprava architektonické chyby. Takže když například vidíme takový jednoduchý příklad, jako je rampa jako architektonická oprava a ne ústupek vůči mně – to je velice specifický příklad  –  přesunutí problému.

Norman Kunc má mozkovou obrnu, žije na vozíku a je, jak sám říká, zcela normální. Je jedním ze zakladatelů Broadreach Centre, severoamerické vzdělávací instituce, která se zabývá vzděláváním v oblasti přístupu k diverzitě a postižení. Svým klientům a jejich rodinám pomáhají žit bohaté a naplňující životy. Jeho partnerkou je autistická lektorka a spisovatelka Emma Van Der Klift, mají tři dospělé děti.

Z anglického originálu Right to be Disabled

zveřejněného na BroadReach Centre na Conversations that Matter

přeložil ve spolupráci s autory Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života