Světy za zrcadlem: Lví král – příběh rodičů i dětí

Autistické děti, mládež a dospělí je velice často milují. Mnohdy si vytvářejí své vlastní. Po mnoho let jejich života z nich mohou pocházet jejich jediní kamarádi. Přestože pro mnohé z nás nemusí být skuteční, pro ně budou vždy opravdoví. Světy za zrcadlem, země imaginace a fantazie, místa, kde jinakost netrčí. Domov, ve kterém mohou být autisté sami sebou. Tak jako Alenka v říši divů. 

Světy za zrcadlem jsou neoddělitelnou částí naší kultury – mnohdy patří k tomu, co ji nejvíce definuje. Jsou projevem našich snů a přání, odrazem našeho hledání ideálů a štěstí a projekcí frustrací, strachu a konfliktů, které si odehráváme uvnitř v sobě. Jsou však také bytostně autistické a nepřekvapí, že se na nich často podíleli lidé, jejichž bohatý vnitřní život byl pro ně možná zajímavější, než svět vnější, podivíni, ti, které společnost shovívavě označovala jako „umělce“.

Science Fiction a Fantasy, Animované filmy, digitální triky, počítačové hry, komplexní internetové aplikace na úrovni sociálních sítí a MMO her se staly středobody naší kultury. Ale pokud se podíváme na historii jejich začátků a významné osobnosti, rychle se setkáme s charakterovými rysy a projevy chování, které nápadně připomínají něco, co je nám blízké. V čem spočívá síla Světů za zrcadlem a proč si rovným dílem podmaňují autisty i neautisty? Možná, že právě ony nabízejí klíč k tomu, co máme společné a o co se můžeme opírat při společných setkáváních a v momentech, kdy k sobě hledáme cestu. Jako rodiče bychom se měli vydávat do Světů za zrcadlem se svými dětmi co nejčastěji.

Nejde jen o příjemnou kratochvíli. Výzkumy potvrzují, že po pátém roku života začíná degradovat naše schopnost imaginární hry. To vede k tomu, že obtížněji dokážeme nahlížet problémy se kterými se setkáváme z různých perspektiv a máme problém odhlédnout od toho, co je bezprostředně uvěřitelné. Ale právě to potřebujeme jako rodiče autistických dětí dokázat – odhlédnout od uvěřitelných vnějších popisů autismu, teorií založených na pozorování autistického chování, a snažit se nahlédnout vnitřní prožívání dítěte. A skrze jeho vnitřní svět znovuobjevit ten vlastní. 

Lví Král

Disneyho snímek z roku 1994 patří k nejúspěšnějším a nejlépe hodnoceným filmům všech dob. Síla nádherně animované pohádky se skrývá v jejím příběhu, který bytostně promlouvá ke každému z nás.

Malý lvíček Simba je křivě obviněn z toho, že způsobil smrt svého otce, svůj život se proto rozhodne trávit ve vyhnanství, protože je vnitřně přesvědčen o tom, že víc si nezaslouží. Po letech se mu však naskytne příležitost odhodit břemeno viny a přijmout to, kým je. Jednoduchý příběh je plný momentů, které malému dítěti ubližují, ale i těch, které mu pomáhají znovu nalézt sílu se dál potýkat se svým osudem.

Nenápadný děj je psychologicky velice přesný a vidíme v něm mnoho paralel s osudy autistických rodin. V čem je tento film blízký osudům autistických rodin a jejich dětí?

Dějství první – vina za zločin, který jsem nespáchal

Simba, mladý lev, je svým okolím přesvědčen, že je to on, kdo je odpovědný za smrt svého otce, ačkoliv to není pravda. Simba je ale ještě příliš mladý a naivní a proto nemá důvod nevěřit svému strýci, který je pro něj navíc přirozenou autoritou – členem rodiny, do jehož náruče jej žene instinkt po té, co přišel o vlastního rodiče. 

Rodiče autistických dětí jsou vlastně v podobné situaci – když dostanou diagnózu, většinou o autismu nic nevědí, znají pouze to slovo, „autismus“. Často jsou okolím přesvědčování, že jsou na vině oni. Tím, koho si vybrali za partnera, svým chováním během těhotenství, očkováním, výchovou. Je obrovsky snadné si kopnout do někoho, kdo prožívá velikou bolest a mnoho lidí se tomu, bohužel, nedokáže ubránit.

Často bývá necitlivé nebo jinak zraňující i samotné sdělení diagnózy – třeba tam, kde rodiči není podána pravdivá a celá informace o povaze autismu a on pak začne své dítě vnímat jako mentálně retardované, porouchané nebo nedostačující. Rodič selhává v očích okolí, očích rodiny a, potichu, i ve svých vlastních očích. Bolest se násobí, pokud jej bolest a zoufalství přivede k „odborníkům“, kteří mají podobný charakter, jako postava Simbova strýce Scara v této pohádce: Jde jim jen o vlastní slávu, moc a prospěch. Chtějí být viděni jako králové, těší se z toho, že jim druzí naslouchají a že nad nimi mohou mít moc. Nezáleží jim na tom, zda sebe včetně ostatních dovedou ke zkáze (jako v této pohádce, kdy v království zvířat dojde jídlo a všichni hladoví). Svou vysněnou manipulativní pozici neopustí za žádnou cenu. 

Autistické děti a autisté jsou doslova malým Simbou. Jejich svět se zřítí dovnitř a s diagnózou často doslova přijdou o své rodiče. Z lidí, kteří se dívali na dítě upřímně a komunikovali s ním bezprostředně se stali lidé, kteří na něj jakoby hledí z povzdálí a když s ním komunikují, tak oklikou přes to, co jim poučky říkají o komunikaci s autisty. Zranění rodiče jsou vyděšení a často přestanou vidět dítě a začnou vidět autismus. Přestanou vidět radost a smích a začnou vidět vše, co na jejich dítěti není „normální“. Mnohdy se v přítomnosti dítěte o něm a jeho chování a prožívání hlasitě baví a cítě vnímá tón jejich hlasu – zoufalý, rozčilený, zklamaný. A přirozeně pozná, že to souvisí s ním, Že právě ono je zdrojem zklamání.

Už ve velice útlém věku, věku, který je zásadní pro formování osobnosti dítěte, se v něm usadí nezměrný a neutuchající pocit nejistoty, úzkosti a selhání. Rodič je (přirozeně) natolik zaměstnán vlastní bolestí, že dítě zůstává samo v jakémsi vyhnanství, stejně jako Simba a jediné, o co se může opírat je jeho vnitřní svět. Imaginace a fantazie (které nejsou u autistických dětí NIJAK porouchány – to je naprostý mýtus) se stávají pro dítě jediným útočištěm, ve kterém může odžívat a reflektovat svět a to, co se mu děje.

Psychologicky řečeno – malé dítě prožívá obrovsky silné trauma a prožívá ho dlouhodobě. Není to, jako když se stane autonehoda nebo úraz. Autistické dítě v úzkosti usíná a v úzkosti se budí každý den. Není divu, že celé dětství i dospívání autistických dětí provázejí poruchy spánku…

Dějství druhé – přijetí a sebeidentifikace sebe jako rebela, vyvrhele z okraje společnosti

Simba má v pohádce o Lvím Králi veliké štěstí. Takové, jaké autistické děti mnohdy nemají. Podaří se mu poměrně záhy najít kamarády.

surikata Timon a divoké prase Pumbaa – dva přátelé, které zavrhlo jejich okolí – sice nemusí být zrovna těmi kamarády, které by si pro mladého lva představovali jeho rodiče, ale pro Simbu jsou nesmírně důležití. Protože jej dokážou přijmout takového, jaký je a skrze společné zážitky mu pomohou zapomenout na jeho strádání nebo ho alespoň učiní snesitelnějším. 

Rodiče autistických dětí se často propadají do izolace. Okolí se od nich distancuje buď potichu nebo třeba i s nějakou výčitkou. Na strádání se nedá zapomenout a není nic, co by ho učinilo snesitelnějším.

Pokud mají v okolí další rodiny, pojí je společný osud, ale ne nutně přátelství. Setkávání ve skupině nevede k ulehčení, ale často k pocitu, že existuje nějaká malá skupinka prokletých, které jsou rodiče součástí.

Pro rodiče autistických dětí je velice těžké najít přijetí. Mnozí dokáží fungovat v rámci pracovního kolektivu, kde jim prostředí může trochu odlehčit. V něm jsou však přijímaní jako profesionálové, ne skrze svojí roli rodiče.

Často tak dochází k tomu, že jedinou cestou, jak může rodič dojít přijetí je skrze přijetí jeho dítěte. Ve chvíli, kdy někdo další přijme jeho dítě, přijímá vlastně celou rodinu a pro rodiče autistického dítěte je to nová a velice potřebná zkušenost. Problémem je, že nejčastěji se rodič setkává s pocitem přijetí u „odborníků“. Ti ale nepřijímají jeho dítě proto, že by byly okouzleni jeho osobností, povahou nebo zájmy, ale prostě proto, že je to jejich práce, komerčně placená služba. K vlastnímu přijetí dítěte však mnohdy vůbec nemusí dojít. Zejména tam, kde dítě chtějí různě léčit, medikovat, omezovat jeho projevy, uplatňovat ABA terapii nebo jej třeba zalehávat a pevně objímat. To je přesný opak přijetí a velice špatný vzor pro rodiče. Pokud začne takové přístupy přebírat, ještě více se dítěti odcizí.

Na to, kdo přijme autistické dítě není žádný recept, žádná služba, která to za rodiče zařídí. Je to o zkoušení, hledání, obvolávání. Je to o investici, kterou dělá rodič, nejen pro své dítě, ale i pro sebe. Věřte tomu, že svět je plný lidí, kteří se rádi vydávají do Světů za zrcadlem a budou je rádi s vámi a vašimi dětmi sdílet. 

Autistické děti potřebují kamarády. Ale ne takové, které jsou součástí různých terapií, kde je veškerý vztah institucionalizovaný terapeutem, který ohraničuje, co je přijatelné a co ne a řídí, co děti mají dělat. Potřebují kamarády, s nimiž si mohou hrát. (Slyšeli jste už,že autistické děti si neumí hrát nebo nehrají a že to potřebují nacvičovat? Další mýtus o autismu a velice nebezpečná lež. Vraťte se, prosím, k prvnímu dějství Lvího krále. Hra, imaginace a fantazie je tím jediným, co často autistické děti mají už od útlého věku k dispozici, aby se vyrovnaly s tím, co prožívají.)

Mnoho autistických dětí nebo mladých lidí si může najít kamarády, kteří stojí trochu na okraji společnosti. Může to být i nebezpečné – ne každý je jako Timon a Pumbaa. Ale pokud je nikdo jiný nepřijímá, kam se mají obrátit? Potřeba přijetí je u každého z nás neobyčejně silná a činí nás zranitelnými a manipulovatelnými. To je i základ na kterém stojí terapie jako je ABA, které krátkodobě fungují, protože děti i rodiny opravdu chtějí být přijímány a pokud je třeba udělat nějaké nesmyslné cvičení, vydržet a strpět něco, co nechci, pak se to dá chvíli zvládnout. Pamatujme ale na to, že autistické děti už procházejí traumatem. Vztah, ve kterém jsou a budou přijímané jen tehdy, pokud se budou chovat určitým způsobem, nebo dělat určité věci je pro ně velice náročný a zcela nezdravý. Učí dítě, že je lepší vyhovět jiným v tom, co chtějí, protože odměnou může být, že mě chvíli budou přijímat. Ne snad takového, jaký jsem, ale v té dané chvíli, kdy se chovám tak, jak mě chtějí mít.

Takové poznání však nemůže vést jinam, než k tragédii v mezilidských vztazích, zneužívání a dlouhodobé frustraci. Znamená, že NIKDY nebude dítě moci být samo sebou, že nikdy nebude moci realizovat své potřeby a že bude pravděpodobně téměř vždy submisivní. U autistů se to projevuje v dramatické míře sebevražedných pokusů (často úspěšných) napříč věkovými kategoriemi, autistickým vyhořením, častými meltdowny a vnitřním strádáním. Ale také tím, že často zastávají pracovní pozice pod úrovní své kvalifikace nebo jsou za stejnou práci odměňováni méně než neautisté.

Kdyby Simba nepotkal Timona Pumbu, nikdy by se nemohl vrátit domů, nikdy by se nedokázal vyrovnat s falešným pocitem viny a zbavit se ho. Ale Simon Timona a  Pumbu potkal a přestože možná nezískal zpět sebevědomí, šťastně prožité dospívání vytvořilo pevný základ pro to, aby k tomu došlo později. 

 

Dějství třetí – absence sebevědomí a krize identity

Přes šťastnou dobu, kterou Simba prožívá s Timonem a Pumbou, se nakonec nejde vyhnout pochybnostem, které vyvěrají z pocitu vlastního selhání. Simbu pronásleduje duch jeho otce a pochyby o tom, zda by obstál před jeho soudem a zda jde zvrátit vina, kterou na sobě nese.

Tato část příběhu má v sobě rozměr antické tragédie a stejnou váhu na sobě nesou autisté a jejich rodiny. V obtížné chvíli najde Simba nečekanou pomoc v podobě šamana Rafikiho. Rozhovor s ním zažehne v Simbovi jiskru hrdosti na to kým je a povzbudí jeho sebevědomí. Mladý lev se tak rozhodne pokusit se o návrat domů a o setkání se svojí rodinou a blízkými.

Rodiče autistických dětí mohou často prožívat přechodný moment prchavého štěstí nebo úlevy, zejména v souvislosti s různými terapeutickými službami, které se na zdejším trhu nabízí nebo v souvislosti s nějakou respitní (odlehčovací) aktivitou. Jenže po nějaké době přichází nevyhnutelně krize. Co fungovalo předtím už nefunguje dál. Nějaká nová událost (změna ve zdravotním stavu dítěte, změna prostředí, stěhování, nástup do školky, školy, atp.) naruší dosavadní stav věcí. Rodič se může prvně obracet na poskytovatele služby, ale změny nemusí pomoci, nastává další hledání, dalších služeb a dalších terapií – někde tam venku přece musí být lék nebo něco, co pomůže.

Prohlubuje se zoufalství, někdy se rodič se zoufalstvím smiřuje a sám se v něm i zamyká – nachází bezpečí v přijetí toho, že to tak prostě osud chtěl a rodič je prokletý a že nemá cenu se o nic pokoušet a že nic nezabírá. Tím zamyká nejen sebe (což může být úlevné), ale i dítě (což se mu může stát osudným). Tento stav může trvat roky nebo desetiletí a setkáme se s ním odhadem asi u poloviny rodin autistických dětí. Možná je jich i více. Nastupuje pomalu, ale o to těžší je se z něj vymanit.

Rodiče se dostávají do stavu, kdy nejsou schopni dětem pomoci, protože i kdyby se objevil někdo, kdo by jejich dětem dokázal pomoci, pouze by to prohlubovalo jejich pocit vlastního selhání. To si rodič nejen nedokáže, ale často ani nemůže připustit – jeho zranění je natolik velké, že by takovou ránu možná ani nešlo psychicky ustát. Pomoc psychologa nebo psychoterapeuta může být v této chvíli nezbytná. Nejlépe takového, který nemá nic společného s autismem. Nejde o nic ostudného – Simba by nikdy sám nedokázal najít hrdost na to, kým je a vlastní sebedůvěru nebo sebevědomí. Pouze po důvěrném rozhovoru se šamanem Rafikim se mu taková věc mohla podařit. Tohle je velice důležité – často se tak soustředíme na hledání pomoci pro svoje děti, že nevidíme, že ve skutečnosti potřebujeme prvně pomoci sobě. 

Autistické děti, mladí lidé a autisté potřebují pomoci s tím, co prožívají. Potřebují nejen přijetí, ale také průvodce, který jim umožní pochopit, že to, co prožívají je v pořádku, že to dává smysl, že nejsou prokleté. Potřebují vědět, že stejnými pocity procházeli jiní a že pocity, které cítí jsou autentické, že mají právo na své vidění světa. Že je v pořádku, kým jsou, že je v pořádku být autistický a že jejich chování není špatné, ale že jim pomáhá se vypořádat s emocemi, smyslovým přetížením a se všemi reakcemi okolí. Potřebují někoho, kdo jim potvrdí, že v nich vidí myslící, cítící, vnímající, kogitující bytosti, kterými jsou, někoho, kdo věří v jejich budoucnost a koho těší jejich zájmy a projevy přirozené inteligence.

Úplně nejblíž jim vždy budou další autisté, zejména dospělí autisté, kteří dokážou přesně a otevřeně hovořit o tom, co vnímali, když byli mladí. Dospělí autisté nemusí být fyzicky přítomni, stačí jejich výpovědi, které jsou silné právě tím, že jsou autentické. Jen málo věci je pro autistické dítě více osvobozující než poznání, že jsou lidé jako Zrzavá holka nebo Nick Walker, kteří „vědí, co cítím, vědí, co prožívám – také to cítili, také to prožili a vedou šťastné, naplněné a spokojené životy“. Lidé ve fázi, kdy vážně uvažují o sebevraždě mohou potřebovat blízkého kamaráda, který přijme jejich vyprávění a jejich pocity jako autentické, zcela bez soudu, nebo psychologa. Pro mnoho lidí se takovou osobností však může stát i dobrý učitel. Tak to bylo v případě Temple Grandin nebo Zrzavé holky.

Nakonec, pro mnoho autistů se takovým člověkem stane nějaký virtuální hrdina, který bude pro ně ztělesněním ideálů, ve které věří. Například šaman Rafiki, sám Simba, nebo nějaká postava z videoher. Mnoho autistů se také ztotožňuje s diktátorskými nebo jinak silnými osobnostmi (Putin, Stalin, Hitler, Che, papežové, vojevůdci, císařové, Napoleon, etc.). Za tím není žádná patologie, je to jen projevená touha po kontrole nad vlastními životy a značí to obrovskou tíhu požadavků okolí a vnitřní sebecenzury (superego), která na autisty doléhá. Ventilem je fantazie o nepopiratelné autoritě, kterou požívají právě vůdci různých národů, mocností, armád nebo náboženství.

Důležitý je ten moment, v němž si autisté dovolí být sami sebou. Je potřeba, aby si ho mohli dopřávat co nejčastěji – vede k naplnění potřeb, souladu já s představou o vlastní identitě – vede k autentickému a šťastnému životu. Mimochodem – autistické samotářství také není výsledkem nějaké poruchy, ale je dílem obranným mechanismem a dílem typickým příkladem situace, kdy má autista kontrolu. Opakem na druhém pólu jsou autističtí herci, komici, zpěváci baviči – ačkoliv se pohybují ve velkých společnostech, mají většinou autoritu, která jim propůjčuje pocit kontroly. Pro mnoho autistů se osobou, která jim umožní být sami sebou stane jejich partner (zde je ovšem také riziko submisivity, viz výše).

 

Dějství čtvrté – návrat krále

Simba se spolu se svými přáteli vrací domů. Nachází zdevastovanou krajinu a strádající komunitu. V setkání s rodinou a blízkými se znovu vynořuje jeho vina (když se ho ptají, proč je opustil), se kterou má stále problém se vypořádat. Nakonec mezi ním a jeho rodinou stojí i psychopatická osobnost jeho strýce, který se do poslední chvíle odmítá vzdát moci, kterou nad všemi získal poté, co zavraždil Simbova otce a dosadil se na jeho místo. V souboji se strýcem konfrontuje Simba svojí minulost a dozvídá se, že to není on, kdo je odpovědný za smrt otce – že jeho vina není skutečná, že ve skutečnosti nic nespáchal.

Přestože falešná vina změnila celý jeho život, podařilo se mu nakonec najít cestu domů, najít cestu k sobě samému. V symbolickém závěru filmu vystupuje na vyvýšené místo na Lví skále, přijímá kým je a stává se králem. Zejména králem svého vlastního života. V jednou krátkém okamžiku přijímá kým je. To může učinit díky tomu, že odmítne nadále nést vinu, která mu nepatří a přijme klíč k porozumění vlastnímu životu. Pokud jej dosud falešná vina tlačila do vyhnanství a neumožnila mu být tím, kým si přál být, pak se od tohoto momentu vše mění.

Přijetí vlastní minulosti umožní Simbovi být hrdý na to, kým je. Být hrdý na to, čím vším dokázal projít a s čím vším se dokázal s pomocí přátel vypořádat. 

Rodiče autistických dětí procházejí nesmírně bolestnou a nesmírně obtížnou cestou. Vědomě nebo nevědomě žijí ve vině, že se jim narodilo postižené dítě a tato vina je činí zranitelnými. Utíkají k všelijakým vnějším odborníkům a autoritám, aby jim pomohli nést břemeno, které se může zdát příliš těžké. Ve skutečnosti se však ničím neprovinili, neudělali nic špatně. Neexistuje žádná vina a ve chvíli, kdy pomine, pomine i břemeno. Břemenem je totiž právě tato vina. Ne autismus a už vůbec ne jejich vlastní dítě.

V příbězích, které mají šťastné pokračování přicházejí rodiče na to, že s přijetím jejich vlastního dítěte, s nalezením vhodného prostředí pro něj a kamarádů a v rozvíjení jeho zájmů a osobnosti a v naplňování jeho potřeb jsou oni tím průvodcem. Rodič je rodičem. „Matka, je jménem božím na rtech každého dítěte.“ Říká se v jednom filmu a je to pravda. Rodič je králem. A jen vina, zoufalství a bolest mu brání v tom, aby byl „tím králem, kterého v něm vidím“, jak říká o Simbovi ve filmu Lví Král jeho kamarádka z dětství a romantická partnerka Nala“.

Rodič nepotřebuje zástupy odborníků a seznamy terapií. Potřebuje najít jen jednoho moudrého rádce, jakým byl Simbovi Rafiki, aby mu pomohl se zbavit viny, najít sebevědomí a sílu přestat hledat pomoc všude okolo a najít ji ve vztahu se svým dítětem. Rodiče jsou často zaplavováni lítostnými a lítostivými řečmi a různí poskytovatelé služeb je ujišťují a utvrzují v tom, jak to mají těžké. Upevňují a utvrzují je v jejich zoufalství.

Ale rodiče autistických dětí nepotřebují lítost, potřebují pomoc a oporu. Oporu, o kterou se mohou opřít a postupně se znovu postavit na vlastní nohy. Autistické děti to mají těžké, dokud nemají své rodiče, protože ti se utápějí ve smutku a bolesti. Někdy se tomu nelze vyhnout, ale čím déle to trvá, tím déle zůstávají děti v osamění. A zatímco my, jako dospělí a poměrně silní lidé prožíváme zoufalství a bolest, malé dítě vedle nás, které často ještě nemá zformovanou osobnost prožívá těžké trauma, provázené mnoha frustrovanými potřebami. (A my se divíme, že ještě nemluví… že se nevyvíjí dle plánu. Je zázrak, že autistické děti trauma zvládají tak dobře, jak ho zvládají a že mají takovou nezdolnost se s ním vyrovnat.)

Trápení a smutek mohou být dlouhé. Ale Lví skála čeká. Neudělali jste nic špatně. Autismus svého dítěte jste ničím nezpůsobili. Vaše dítě bylo vždy autistické (a možná nejen ono). Potřebuje vás, potřebuje svého rodiče, potřebuje vaše přijetí, potřebuje, abyste se společně vydávali do Světů za zrcadlem. Lví skála čeká. Bez ohledu na to, jak dlouhé je vaše trápení a bolest, ona nezmizí. Nikdy není pozdě. Je jedno, jestli je vašemu dítěti šest měsíců, rok, deset let nebo padesát. Stále vás potřebuje. Tak to pojďte zkusit. Nikdy není pozdě.

Autistické děti jsou celý život provázeny pocity selhání, nedostatečnosti, nejistoty a úzkosti. Ty se promítají do jejich chování i prožívání, do celé jejich osobnosti. Nikdy neustanou, bez ohledu na míru úspěchů, kterých mohou autisté dosáhnout. Neuspokojí je ani Nobelova cena nebo cesta na měsíc. V jádru autistické zkušenosti je okolí, které nerozumí, co je s autisty špatně a autistické přesvědčení, že všechno nějak zavinili, způsobili vlastním přičiněním.

Zatímco tento pocit může vést k neuvěřitelným studijním, profesním, politickým, vědeckým a jiným výsledkům, jeho stejně důležitým projevem se může stát neschopnost prožívat štěstí. Spokojenost s tím, kým jsem, s vlastním životem. Stejné pocity provázely Simbu po většinu jeho dospívání a rané dospělosti. Zpracovat je, porozumět jim a vyrovnat se s nimi může trvat roky i desetiletí. Stejně jako u rodičů je velice důležité, že nikdy není pozdě. Není žádný čas, do kterého je třeba něco stihnout, někým být, něco dokázat. Nikdy není pozdě.

Autisté jsou už od narození dostatečně dobří, dostatečně chytří, dostatečně silní – většina dospělých by pravděpodobně nedokázala se stejně dobře vyrovnat s tak silným a všeprostupujícím traumatem a osaměním. Většina neautistických dětí se s ničím takovým nikdy nesetkala. Už jen to je obrovský výkon hodný obdivu.

Vše co autistické děti dělají už od útlého věku, dělají zatímco se ve stejnou chvíli vyrovnávají s neuvěřitelně silným vnitřním traumatem. Sílu traumatu vidíme zejména v disociačním chování – momentech (někdy mohou trvat dny a jindy týdny), kdy se odpoutávají od světa a jakoby nereagují a nevnímají (reagují a vnímají!). Jde o sebezáchovný mechanismus, který umožňuje organismu vůbec přežít. Všem autistickým dětem, dospívajícím, mladými lidem i dospělým patří říci:

„Jste neuvěřitelně silní. Jste neuvěřitelní tím, čím vším jste dokázali projít a co vše jste dokázali zvládnout. Nemusíte nám nebo nikomu jinému nic dokazovat. Jak věci jsou není vaše vina. Jde o naše neporozumění autismu a vašim potřebám a na začátku to není lehké vstřebat a překonat. Ale to není vaše vina. Jste dost dobří tak, jak jste, nepotřebujete nám nic dokazovat. Můžete být sami sebou. Můžete dělat, co vás baví, můžete se rozvíjet v tom, co vás zajímá. Možná jsme na začátku měli jiná očekávání, ale to jsme vás ještě neznali. Nezlobte se na nás. Teď už vás známe a těšíme se na vše, co společně prožijeme a na to, kam nás naše společná cesta zavede. Víme, že naše společné dobrodružství bude jedinečné. Nevypráví ho žádný jiný příběh, žádná jiná kniha. Budou ho vyprávět naše společné životy. Buďte hrdí na to, kým jste. Možná si připadáte osamělí, a cítíte, že nikam nezapadáte, ale nejste sami. Je spousta dalších lidí, kteří cítí totéž. Dnes už tomu rozumíme a jsme na vás opravdu hrdí. Lví skála čeká. Je jenom vaše.“