Autistický shutdown mění funkci mozku

V tuhle chvíli už prakticky každý, kdo něco ví o autismu, slyšel o výbuších – epizodách frustrace a paniky, které vážně narušují životy autistů – do jaké míry a jak často, to se liší člověk od člověka. Ale o shutdownu se podle všeho nemluví tak často jako o výbuších a já narážím na lidi, kteří i navzdory modře osvětleným kýblům „povědomí o autismu“ neměli ani tušení, že existuje nějaký fenomén shutdownu.

Dítě se drží za uši a prožívá smyslové přehlcení

Minulý týden jsem zažil dost ošklivý shutdown, a tak jsem si myslel, že bych o nich měl něco málo napsat. Lidé v mém každodenním životě nebyli připravení řešit vypnutí, a to zvýšilo hladinu stresu u všech. Větší vzdělání ohledně shutdownů nemůže ublížit, a dokonce by mohlo hodně pomoci.

Shutdowny a výbuchy (meltdown) jsou si podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jeden (poněkud zjednodušený, ale možný) způsob, jak si shutdown představit, je, že je to výbuch obrácený dovnitř namísto ven, tak jako když někteří lidé popisují depresi jako vztek obrácený dovnitř.

Můj poslední shutdown začal jako výbuch. Můj mozek procházel všemi svými obvyklými zkraty, když se překročila nějaká synaptická mezera. Nebo tak něco. Jednu chvíli jsem se vymknul kontrole a mlátil jsem se do obličeje, jak už to tak lidé dělávají, a v příštím okamžiku jsem ležel na zemi a nemohl jsem se hnout. Začal jsem mít tunelové vidění. Začalo mi šumět v uších. Můj zrak se začal zavírat a zavírat, jako když vypnete starou katodovou televizi, scvrkával se do maličké světelné tečky, která zhasla přesně ve chvíli, kdy mi úplně vypověděl sluch a já jsem zůstal sám ve strnule děsivé temnotě.

Pokud chcete získávat informace z audia a videa, měli byste si vyhradit deset minut a jít se podívat na úžasnou diskusi Amethyst Schaber o autistickém shutdownu na jejich kanálu „Ask an Autistic“ na YouTube. Já počkám.
Shutdown je reakcí na zahlcení. Je to ochranná reakce – vypnout obvody dřív, než se usmaží, abych použil analogii mezi počítačem a mozkem – ale je to stejně tak přetížení systému jako jeho bezpečnostní pojistka. A příliš mnoho zahlcení na příliš dlouhou dobu může způsobit delší vypnutí a ztrátu základních dovedností. Mluvíme tady o všem možném od toho, že zapomenete, jak si zavázat boty, po to, že zapomenete, jak mluvit. A může to přijít ve čtrnácti, ve čtyřiadvaceti nebo ve čtyřiapadesáti.

Jak to vysvětlila Mel Baggs: „Většina lidí má úroveň, na které dokáže fungovat bez vyhoření, úroveň, na které dokáže fungovat pouze v případě nouze, a úroveň, na které jednoduše fungovat nedokáže. U autistů v současné společnosti je ta první úroveň mnohem užší. Už jen to, že fungujeme na úrovni minimálně přijatelné pro ne-autisty nebo minimálně nutné k přežití, nás může zatlačit do zóny, která by u ne-autisty byla vyhrazená pro stav nouze. Příliš dlouhé fungování v nouzovém módu může vést ke ztrátě dovedností a k vyhoření.“

V mém případě byla otázka pouhých několika hodin, než jsem se začal ze shutdownu probírat, tak jako nějaký mořský tvor, který se po dlouhém plavání přes Marianský příkop shutdownu konečně vyplazí na opuštěnou pláž. Ale já jsem měl jenom jeden izolovaný shutdown. Žít dlouhou dobu z „osobních nouzových rezerv“ díky tomu, že jsem nucený pracovat na vyšším taktu, než na jaký jsou moje čipy stavěné, v kombinaci se sérií shutdownů, to by způsobilo, že bych byl dost vyhořelý. Už se mi stalo, že jsem byl v shutdownu 17 dní a nemohl jsem mluvit ani se o sebe pořádně starat. To je důvod, proč se se shutdownem musí zacházet opatrně, a to je také důvod proč zacházení do zdánlivých extrémů, aby se člověk shutndownu vyhnul, není „líné“, „rozmazlené“, „namyšlené“ ani žádné jiné odsuzující přídavné jméno, které kdy kdo měl chuť pustit nějakému autistovi k nohám. Nebo mu je hodit na hlavu, když na to přijde, protože ta je často na podlaze hned vedle nohou, jakmile přijde shutdown.

Miller a Loos psali o shutdownu a o stresu, jak způsobem přístupným pro laiky, tak v akademickém článku. Jejich pozorování byla založená na případové studii šestileté autistické dívky, která měla sklony k shutdownu ve stresových situacích. Autoři zjistili, že shutdown se označuje jako vědomé vyhýbání se, ale spíše se bude jednat o mimovolní fyziologický proces způsobený „stresovou nestabilitou“, neschopností regulovat drtivou reakci těla na stresory. Autoři mají hypotézu, že shutdown začíná v bazolaterální amygdale (BLA) v mozku a rychle přechází v drtivou zpětnovazební smyčku: BLA se účastní vnímání emocí. Když začne být BLA příliš stimulováno, může být hyperreaktivní, což vede k extrémní emocionalitě, zvýšeným hladinám strachu a sociálnímu odtažení.

BLA se může rychle stát hyperaktivní, pokud je příliš dlouho vystavena faktoru uvolňujícímu kortikotropin (CRF), „neurotransmiteru, který řeší stres“. Jinými slovy, stres dává BLA citlivou spoušť a výsledné exploze dodávají BLA více CRF, což přetížení zesílí v postupné kaskádě intenzivní paniky, dokud se konečně všechny přepínače v pojistkách nepřepnou a nenastane shutdown. To je pravděpodobně důvod, proč můj vlastní výbuch přešel v shutdown: byl jsem celé dny ve stresu, zažil jsem několik výbuchů a můj systém prostě nedokázal další stimulaci zvládnout, a tak se vypnul, aby se mi neusmažil mozek. Můj mozek vlezl do své vlastní virtuální Faradayovy klece, aby si počkal, až to přejde.

V případě „SD dítěte“ Miller a Loos viděli, že jeden shutdown způsobuje, že bude dítě následující tři týdny náchylné k dalším shutdownům. Tak dlouho trvá, než BLA „opadne“ ze svého hypervzrušeného stavu. Je celkem snadné vidět, jak rychle se věci můžou pokazit, když se mozku nedá čas, aby se zahojil. Tohle je nedetailní verze toho, proč jsem byl z lékařských důvodů propuštěn od námořnictva a proč jsem si před službou v armádě dokázal udržet sérii zaměstnání s minimální mzdou, ale potom jsem nedokázal sehnat vůbec žádnou práci. Když jsem se upsal námořnictvu, tak jsem ještě své neurologii nerozuměl. Byla to devastující rána – nejenom, že jsem neuspěl ve výcvikovém táboře, ale vyšel jsem z něj tak zničený, že jsem si už ani nedokázal udržet střechu nad hlavou.

Proto tak silně hovořím o tom, že bychom autistickým dětem měli pomoci vybudovat nízkostresová prostředí, která jejich neurologii vyživují, namísto aby ji poškozovala. To je důvod, proč tak často varuji proti zahanbování autistů za to, že se „nesnaží o víc“ takovým způsobem, jak si myslíte, že by měli, místo způsobu, který je chrání před poškozením. Samozřejmě, že je zdravé čas od času vystoupit z vaší zóny komfortu. Co si musíte pamatovat, je, že autisté mají celý svět mimo jejich zónu komfortu. Žijeme mimo tuto zónu celý náš život. Prosím, uznejte to a dbejte na to. Tohle prostě nemůžu říct dostatečně silně: my se snažíme a překážky pro nás mohou být stejně masivní, jako jsou pro vás neviditelné.

Berte shutdown jako lékařský problém, kterým doopravdy je. Pomozte nám dostat se dál od jasných světel a hlasitých zvuků. Pomozte nám najít tiché místo, kde bychom znovu zregulovali naši nervovou soustavu. A buďte na nás jemní, když se zotavujeme z neurologické epizody, pochopte, jak delikátně vyvážené jsou naše mozky poté, co se marinují v biochemických látkách stresu. Potřebujeme podporu, ne obviňování. Potřebujeme klid a úlevu od stresu, ne tresty. A vždy potřebujeme lásku, pochopení a přijetí.

 

Sparrow Rose je americký autistický autor řady knih o autismu. Věnuje se zejména tématu dospělých autistů, ale obrací se také k autistickým dětem a jejich rodinám.

Z anglického originálu Autistic Shutdown Alters Brain Function

http://unstrangemind.com/autistic-shutdown-alters-brain-function/

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života