Světy za zrcadlem: Ledové království

Už jsme psali o tom, že řada hrdinů animovaných filmů reflektuje prožitky, které jsou často vlastní autistickým dětem, dospívajícím, dospělým, nebo jejich rodinám. Sečtělá, trčící a plachá Belle a její tatínek, podivínský vynálezce. Nebo také příběh Lvího krále Simby, jeho cestě k přijetí a vyrovnání se s vlastní jinakostí a život s vinou, kterou nespáchal.

Poměrně nedávná pohádka o Ledovém království s hrdinkami Elsou, Annou a sněhulákem Olafem jde však ještě dál. Jejím hlavním momentem je scéna, kdy princezna Elsa opouští svět, ve kterém musí skrývat své pravé já a vytváří si svůj vlastní, ve kterém může být sama sebou. Ve kterém se může cítit šťastná a bezpečná. Ten první je plný lidí, ten druhý je stvořen jen z jejích představ. V tom prvním je bezbranná a zranitelná, v tom druhém má mocného ochránce a strážce.

Stejný moment a přerod je vlastní a bytostně známý všem těm, kteří někdy zažili nepřijetí, kteří podřídili své vlastní přání a touhy tomu, co chtělo okolí. Je známý i všem autistickým dětem a všem autistům, protože ve svém úzkostí naplněném nitru neustále prožívají rozpor mezi tím, kým z okolí cítí, že by měli být a tím, kým se cítí být nebo by si přáli být. Stejně tak bude známý i všem těm, kteří prožili jakoukýkoliv coming out, třeba ten, spojený se sexuální orientací.

Víme, že autistické děti, bez ohledu na to, co se nám jeví, prožívají velice bohatý a pestrý vnitřní svět, svět vlastní fantazie. Ten jim pomáhá zachovat si vlastní identitu a ubránit svoji osobnost a dětskou (ale třeba i dospělou) duši před vším tím, co ji ohrožuje. Umožňuje jim to zpracovat to, jak se odehrávají jejich vztahy s rodiči, ale i vrstevníky, spolužáky nebo kolegy. Umožňuje jim to také získat skrze fantazii pocit kontroly a vyvtořit tak malinký pevný bod v oceánu úzkosti.

Nezapomenu nikdy na autistické dítě, které mi vyprávělo o tom, jak je zároveň císařem, generálem a papežem. Tváří v tvář krutému světu vrstevníků, kde se setkávalo s nepřijetím a prostředí vlastního domova, kde se setkávalo s nedůvěrou a muselo v konverzacích rodičů, které se děly o něm bez něj, poslouchat, že má poruchu, co s ním, jak ho opravit, na jakou terapii s ním jít, jestli to zvládne. Císař, generál, papež. Nejvyšší světská, vojenská i náboženská funkce. Propůjčuje absolutní autoritu a tedy i kontrolu a bezpečí ve všech oblastech. Autistická logika je zcela nevyvratitelná – pokud mám tyto tituly, ostatní mě musí poslouchat, musí mě přijmout a už si se mnou nemohou nakládat dle vlastní libosti.

Jak jsem ho poznal, šlo o normální, zvídavé, veselé a chytré dítě. Jeho jedinou frustrací bylo, že jeho život byl pod náporem obrovské vnější hrozby – většina jeho okolí se shodla na tom a neustále mu komunikovala, že s ním je něco v nepořádku. Nevím, jaký je jeho osud, ale nezbývá, než doufat, že jeho okolí se zaměřilo na podporu jeho zájmů a nadání a přestalo řešit autismus jako problém, který všem překáží ve společném štěstí. Nebyl to totiž autismus, ale jejich vlastní přístup.

I nemluvící autisté nebo děti, jejichž komunikace je ve fázi echolálie – opakování oblíbených frází, pasáží pohádek, písniček, textů, atp. – prožívají své vnitří světy. Právě echolálie je jejich odrazem, odrazem multivers, v nichž se pohádkové postavičky a oblíbení přátelé setkávají s daným člověkem nebo dítětem v jeho vnitřním fantazijním světě a dítě s nimi prožívá přátelství – pomáhá jim vyrovnat a vypořádat se s jejich starostmi. Může to odrážet i starost dítěte o vlastní rodiče, ze kterých ve vztahu k sobě cítí nejistotu a kterým chce říct – neboj, bude to v pořádku. Ale samozřejmě tím, stejně jako v kombinaci papeže, císaře a generála, vzdoruje vlastní úzkosti a vytváří prostor, ve kterém může odžívat své emoce a prožitky.

Autisté tak zápasí s nepřijetím okolí, ale i s vlastním přijetím – nemají nakonec všichni ostatní pravdu? Nejsem divný? Je normální mít takové představy, přání a prožitky, jaké mám? Není spíš správné se za ně stydět, skrývat a potlačovat je? Nedělat ostudu mamince a tatínkovi, nedělat ostudu sám sobě před spolužáky a okolím?

Tohle je proces, který může trvat a často trvá celý život. Tento stav může být častý například u nediagnostikovaných autistů. Ti ani nevědí, že jejich neurologické uspořádání je odlišné a že tyto „divné“ prožitky jsou právě pro ně zcela normální a přirozené. Tam, kde se nepodaří zažít ve vztahu s druhými přijetí – a nemusí jít o rodiče, může jít o kamaráda, učitele, nějakou uznávanou autoritu – žije dál člověk v rozploceném vnitřním rozporu. A nebo se zachová stejně jako princezna Elsa v pohádce o Ledovém království.

Elsa se už neptá, zda ji druzí přijmou, už nežádá o přijetí. Její přerod je deklarací: „Tady jsem a toto jsem já.“ Elsa neutíká jen z království lidí, utíká před světem, kdy rozhodnutí o tom, kým je a nebo kým může být je závislé na soudu druhých lidí. Místo toho tvoří svět, ve kterém může být sama sebou. Zbavuje se závislosti na soudu druhých, už pro ni není podstatný. Zbavuje se nerovnosti vztahu, kde druzí ji přijímají jen za určitých podmínek, zatímco předpokládají, že ona bude zcela bezpodmínečně naslouchat jejich názorům o tom, jaká by měla být.

Proměna Elsy na ledovou královnu (obrázek z https://img00.deviantart.net/3b88/i/2014/088/2/a/frozen__disney___elsa_by_traithorz-d7c1t2h.jpg)

Je to moment, kdy se z Elsy stává autonomně se rozhodující lidská bytost, která je svobodná, nezávislá a zvelá svéprávná. Je to krásný moment pro Elsu a všechny diváky, ale možná trochu smutný okamžik pro všechny ostatní a pro její rodinu. Ti všichni totiž něco ztrácejí. Těm, kterým na Else opravdu záleží a jejichž láska je upřímná pak nezbývá, než se za ní vydat a věřit v odpuštění – v to, že je přijme takové, jací jsou, včetně toho, jak s ní v minulosti zacházeli.

Není to tak jen v pohádce o Ledovém království, ale i ve skutečnosti. Akt přijetí vlastního já může být jen obtížně naplněn ve vztahu, kde je člověk neustále konfrontován s nepřijetím. V sebezáchovném pudu pak nezbývá, než zvolit přežití vlastní identity před vztahem s vlastními blízkými. Tím dochází ke konci velmi dlouhého a mnohdy bolestně prožívaného vztahu. Dobrou zprávou je, že jde o příležitost pro vznik vztahu nového. Ten však předpokládá, alespoň nějakou míru přijetí. Dokud z pokažených vztahů budeme vinit autismus nebo nějaký další vnější faktor, dokud budeme hledat výmluvy namísto upřímnosti, dokud nenajdeme odvahu přijmout vlastní podíl na stavu věcí, nic se nezmění. Autistické děti budou procházet stejným vývojem jako Elsa a velká část z nich si vybuduje své Ledové království na vysoké hoře, se silnými strážci. Pokud nedokážeme hledat přijetí, riskujeme, že v něm nebudeme vítanými hosty.

V písni z Ledového království mluví Elsa o tom, jak moc se znažila svému odchodu předejít a zabránit. Už však nadále nedokáže odolávat bouři ve svém nitru. Autistické děti zažívají také bouři emocí. Zažívají jich více a silněji, než neautistické děti, proto musí seberegulovat, například stimmingem. Proto musí někdy úplně vypnout všechny systémy a dochází k shutdownu, meltdownu nebo k disociaci. Disociované dítě je vzdálené, nepřítomné, nedává nic na jevo, nereaguje. Proto často dojdeme k závěru, že nevnímá nebo necítí. Nic nemůže být vzdálenější pravdě – právě v ten moment v něm doslova bouří emoce.

„Nevpusť je dovnitř, nenech je vidět. Buď hodnou holkou, kterou musíš být. Skrývej se a potlač cit.“ Pokračuje píseň myšlenkami, které autistické děti prožívají každý den, kdykoliv se ocitnou v kolektivu, ve společnosti, nebo i jen v místnosti s rodiči. Nesmí si dovolit být sami sebou, být zranitelné, odhalit své já. Pokud je toto jejich normální prožívání, jak se asi cítí v průběhu terapií, které se je snaží napravit, aby byly normální?

Elsa utíká od své rodiny a konstatuje, že teď už není třeba chránit tajemství, protože teď už konečně všichni vědí, kým je. A je jedno, jestli ji vidí jako zrůdu nebo monstrum, protože už na nich nezáleží, nechává takové myšlenky za sebou v refrénu k písni „Let it Go“.

Mluví o tom, jak je s podivem, že s odstupem, který získala se věci jeví jednodušší a že „obavy, které ji ovládaly (kontrolovaly) už na ni nemohou dosáhnout“.

Vůbec nejkrásnější je jeden ze závěrečných refrénů:
„Je čas zjistit, co všechno dovedu
překonat hranice toho, co dokážu
bez toho, co se dělá a nedělá, už žádná pravidla
teď svobodná jsem já“

Elsa v pohádce tvoří Ledové království v pustině, kde před tím nic neexistovalo. Ve skutečnosti ale poprvé nechává svůj vnitřní svět, aby se projevil navenek, dovoluje si do skutečného světa vnést něco vlastního, zatímco dosud musela přijímat jen fantazie druhých ve svém vnitřním světě.

Výzva písně „Let it Go“ (v oficiálním překladu jako „najednou“) je nejen výzvou pro Elsu, aby se vyrovnala se svou minulostí a přijala kým je, ale je i výzvou tvůrců filmu všem divákům.

Frozen je krásná pohádka o tom, že v jejich hlavách neexistují hranice toho, co naše děti dovedou. Že do jejich světa tyto hranice vnášíme až my. Děláme to tak přesvědčivě, že tomu mnohé děti podlehnou a celý život budou před světem i vlastními rodiči skrývat, kým vlastně jsou.

Otázka, na kterou hledáme odpověď, nikdy nebyla o tom, zda autistické děti dokážou to, či ono. Otázka zní, zda dokážeme svoje děti bezpodmínečně přijmout a být jim partnerem a oporou na jejich cestě poznáním toho, co všechno dovedou. A pokud nás někdy popadne pocit, že něco nezvládnou, dává nám Ledové království velice dobrou radu: Let it Go – nech to být. Poznání toho, že je něco nad moje síly, nebo naopak rozhodnutí, že bych o něco chtěl usilovat, i když se to momentálně zdá nedosažitelné, je zcela na každém člověku a každém dítěti a je součástí přirozeného procesu rozvoje a učení. Žádné dítě se nerodí s tím, že vyhraje olympiádu. Jen my rodiče někdy podléháme fantazii, že naše děti nemohou něco dokázat jen proto, že my sami jsme toho nedosáhli.