Jak vidíme své autistické děti

Záleží na tom; jak vidíme svoje děti.

Záleží na tom, protože to, jestli své dítě vidíte čočkou názoru, že je ze své podstaty špatné nebo ne-správné nebo poškozené, ovlivní všechno ve vašem vztahu.

Autistické děti to mají zvlášť špatné. Jejich rodiče často předpokládají, že jsou poškozené, že něco „způsobilo“, že jsou autisté. Existují celé komunity věnované šíření teorie (údajně pokrokové), že když jste autisté, znamená to, že jste byli poškozeni. Představa, že být autista je přirozená a cenná část diverzity lidstva, ta není příliš běžná.

Viděla jsem účinky, které mají tyto názory na poškození na rodiny a na děti, stejně jako na vztahy mezi autisty a ne-autisty.

Jako rodič nemůžete očekávat, že si budete užívat skutečně radostný vztah s vaším dítětem, pokud věříte, že je ze své podstaty vadné, a nahlížíte na něj skrz čočku založenou na deficitech.

Pokud vidíte vaše autistické dítě jako poškozené nebo otrávené, zasáhne to váš vztah s vaším dítětem a zničí ho to od kořenů. Říkáte si tím o to, aby váš vztah selhal.

Je možné, že na smutek vašeho dítěte reagujete otráveně, že si myslíte, že jeho emocionální vyjadřování není legitimní, protože za něj může to, že je vaše dítě autista.

Je možné, že rozhodíte rukama a zatnete zuby, když je vaše dítě zahlceno, a říkáte si, že by se to nestalo, kdyby nebylo poškozené.

Je možné, že jejich pláč, jejich utrápený křik nebo echolálie nebo stimming, který provádějí proto, že jsou vyvedení z míry, vás vytáčí a zlobí – protože máte pocit, že vaše otrávené dítě by se tak chovat nemělo a protože chcete, aby se nechovalo tak autisticky.

Možná cítíte zlost a/nebo strach pokaždé, když vaše dítě udělá něco, díky čemu působí autisticky. Možná si myslíte „Proč já?“ Možná vidíte autismus jako nemoc nebo jako pohromu seslanou na vaši rodinu. Zvážíme-li, že termín „autista“ popisuje mozek a to, jak někdo vnímá svět, zlobit se na někoho, kdo vyjadřuje, kým je, je přinejlepším problematické.

Je dokonce možné, že jejich vášně a zájmy, to, co milují a jak se učí – berete jako deficity nebo „příznaky“, jako důkazy „repetitivního chování“ nebo „obsese“.

Možná skočíte po předpokladu, že jsou „závislí“ na tom či onom, protože věříte, že jsou ze své podstaty neschopní žít a učit se.

Možná, že budete ignorovat, když vaše dítě něco trápí, protože se tak bojíte o jeho budoucnost jakožto poškozeného dospělého, že budete jisté hrozné věci vidět jako „potřebné“. „Potřebné“, protože podle vašeho názoru nejsou platné takové, jaké jsou, a být dobrým rodičem znamená udělat je platnými.

Nebo se můžete zlobit kvůli tomu, jak si hrají. Představte si, že něco tak krásného a prostého jako to, jak si hraje vaše dítě, vás zlobí, nebo je to něco, co cítíte potřebu řídit nebo kritizovat. Já si to představovat nemusím, protože jsem to viděla. Rodiče vidí hru svého dítěte jako „znepokojivou“ nebo „divnou“. Někdy je pro ně to, jak si jejich dítě hraje nebo jak se chová určitým potvrzením, že to, jak na své dítě nahlížejí, je ospravedlněné:
“Hraje si na válku s puškami. Věděla jsem, že necítí správně emoce!“
„Právě uhodil svého bratra! Moje podezření se potvrdilo – je nebezpečný a nemá žádnou empatii.“

A pravděpodobně ta nejvíce všudypřítomná věc, kterou jsem viděla v rodinách, co věří, že jejich autistické děti jsou poškozené, je jejich přístup k emocím a k lásce a empatii. Existuje běžný mýtus, že autisté mají deficit empatie, že v jejich emocích je nějaký blok. Jako kdyby sice vypadali jako opravdoví lidé, ale v jejich „člověkovitosti“ něco chybělo. Jako by byli roboti. Tohle je opravdu velký a všezahrnující názor. Vzhledem k tomu, že jsem sama autistka, už dlouho tento mýtus vidím jako to, co je – nebezpečná, senzacionalistická lež vymyšlená lidmi, kteří nám nerozumějí a kteří hledají důkazy, co by zasadili do své předpojaté představy, že jsme poškození a že tak, jak jsme, nejsme platní.

Není těžké pochopit, jak všudypřítomná taková víra, že vaše vlastní dítě nemá emoce nebo empatii, je. Přemýšlejte o tom – jak byste interagovali s vaším dítětem, kdybyste si mysleli, že vás ve skutečnosti nemůže milovat nebo mu na vás nemůže záležet, nebo kdybyste si mysleli, že postrádá základní emoce, které máme tendenci klasifikovat jako zásadní součást „člověkovitosti“?

Opravdu není možné mít s někým úspěšný vztah, pokud věříte, že potřebuje opravit. Tenhle názor prosákne celým vaším životem a zničí váš vztah s vaším dítětem. A zatímco se to děje, budete oklamáni, abyste si mysleli, že za ten obtížný vztah může vaše dítě.

Žiju život se svými autistickými dětmi a nepředpokládám přitom, že jsou poškozené, otrávené nebo ze své podstaty vadné. Vidím je jako celé a báječné lidi, jako jejich dokonalá autistická já.

Dvě děti, chlapec v modré košili s fotoaparátem a dívka v červených šatech si spolu hrají na louce

A když vidím ty alternativy, když si vzpomenu, že tenhle způsob, jak žiju se svými dětmi, se pokládá za radikální – tak si vzpomenu na to, co mám, a jsem vděčná, že jsme na téhle cestě.

Ally Grace, autorka článku je bloggerka, autistka a matka 4 autistických dětí. Její partner je také autista.

Z anglického originálu How we see our autistic children

http://suburbanautistics.blogspot.cz/2016/01/how-we-see-our-autistic-children.html

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života