Dokument o “děsivých” dětech mě děsí – kvůli těm dětem

Vyšel nový dokument, na který se nejspíš nepodívám. Jmenuje se “A Dangerous Son.” , neboli česky “Nebezpečný syn”. Je to dokument HBO, který vypráví “příběh o rodinách s dětmi, které mají psychiatrické poruchy, které vedou k agresi a násilnému chování.” Možná se na něj nepodívám proto, že už jsem všechny tyto příběhy četl. Znovu. A znovu. A znovu.

A pokaždé jsem je shledal velmi nepříjemnými – kvůli dětem, které jsou odepisovány a zneužívány. Aneb jak se dočteme v komentáři Mel Baggs: V nejrůznějších násilných a ubližujících prostředích jsme to vždycky my – děti – jediné, u kterých ostatní vidí nějaký násilný problém.” 

Taková prostředí jsou velmi často kontextem , který vyvolá “násilný výbuch”. Jako to mé.

Skoro mě poslali do internátní školy pro děti s poruchami chování, a to po terapii a medikaci. Ty mi s výbuchy nepomohly. A to proto, že nikdo nenašel správný spouštěč. Psychiatr říkal, že to musí být opoziční porucha a úzkost. Žádné trauma. Žádné bariéry v komunikaci. Ne to, co je modelováno jako sociální chování. Prostě jsem byl rebelské, násilné, drzé dítě.

Diagnoza na vyhození. Dítě na vyhození.

A už jsem prostě stejně věděl, co budou v dokumentu říkat. Jsme úplně zoufalí, na konci svých sil, a bojíme se našeho velmi násilného a mentálně chorého dítěte. Ale už nemáme žádnou dostupnou terapii. Na psychiatrii nemají volná lůžka.

.  .  .

Děti, které mají obtíže nebo jsou citlivé a zranitelné, je možné hájit, jak už jsem říkal v roce 2016 – a to však důstojně. Dle NPR chtěla režisérka filmu “ukázat, jakou výzvou je podobná situace pro dítě I pro rodinu. Často si lidé myslí, že chování dítěte je selháním rodiče.” Navíc režisérka Liz Garbus řekla v NPR:”Je velmi důležité zbavit rodiny, jako je ta Stacy, stigmatu.”  

No, ano, částečně to často je selhání rodiče, stejně jako psychiatrického průmyslu a dalších dospělých v životě dítěte. Ať už přímo dané prostředí přináší zneužívání a násilí, dovoluje mu existovat, nebo nedokáže násilí a trauma v životě dítěte rozpoznat, je to selhání dospělých. Víte, co ještě je selhání rodičů a společnosti?

Filmování dětí v jejich nejzranitelnějších momentech, abychom ukázali, jaká “výzva” to je.

Víte, co je vážně důležité?

Ne, jak je implikováno v článku NPR, zarámovat to celé jako volbu mezi lůžkem na psychiatrii a násilím doma.  Protože mě ani mé přátele vůbec nepřekvapuje, že se jedno z dětí “nezlepšilo” ve svém chování, když se dostalo domů po psychiatrickém pobytu. Protože jsme zažili násilí a nepřátelskost netrpělivých institucí.

Možná zaměření se na péči, která rozumí traumatům, zamezení násilí a zneužívání v životě dítěte.

To je možná take důležité. Možná je důležité bojovat za komunitní služby a školit pečovatele, než přidávat lůžka na psychiatrii.

Je možné hájit práva dětí s respektem.

.  .  .

Savannah Logsdon-Breakstone napsala článek na svém blogu , kde reaguje na Newtown a velmi špatný článek z Gawker, ve kterém rodič píše o svém třináctiletém synovi. Tento článek se jmenuje “Jsem matkou Adama Lanzy” –  “I am Adam Lanza’s Mother.” Ve svém článku Savannah popisuje, jaké to je, být jedním z těch “děsivých dětí”, píše o právu na soukromí a nebezpečných předpokladech a smetávání ze stolu, které mají a dělají lidé. Každé slovo článku je důležité, ale zde je výborný výňatek:

Má matka nelituje toho, že je vše soukromé, že je vše mezi ní a mezi jejím deníčkem, případně terapeutem. Dneska byla u zákazníka a rodinného rádce pro naši organizaci BHMCO. Četli článek v Gawker a moje máma byla zhnusená. Měla se mnou spoustu děsivých historek, ale idea sdílení těchto historek veřejně by pro ni bylo děsivým narušením soukromí a dobrého, selského rozumu. Zasáhla ji negativita díla, negativita autora. A všimla si, jak celý článek uplně samozřejmě stigmatizuje a hned ze všeho dělá zbrklé závěry.

Proto, že jsem byla jednám z těchto dětí, tak je to děsivé. Proč bylo děsivé být takovým dítětem je děsivé z toho důvodu, když si uvědomíte, co lidi předpokládají, že z toho plyne. 

Autorka “Jsem matkou Adama Lanzy” hraje v dokumentu.

.  .  .

A co kdyby se na mě filmaři otočili s kamerou, aby zachytili mé nejhorší momenty? Co pak? Viděl by někdo context? Viděl by někdo zranitelné dítě? Zastavil by se někdo, aby popřemýšlel nad mladým člověkem, jehož budoucnost tolik chtějí poškodit? Co by to s nimi udělalo na každé, jednotlivé urovni bytí?

Ne. Nestalo by se nic, protože se to už děje, znova a znova a neustále, ostatním. Mohli poskytnout citlivost citlivou péči mladým lidem.

Ať už jste v životě ztraceni jakkoliv, můžete si myslet, že to tak je – ale nikdo z nás není ztracený případ. “None of us are lost causes.”

__

Sparrow Rose je americký autistický autor řady knih o autismu. Věnuje se zejména tématu dospělých autistů, ale obrací se také k autistickým dětem a jejich rodinám.

Z anglického originálu A documentary about “scary” kids scares me on behalf of the kids.

přeložila Natálie Ficencová

Český překlad vznikl díky podpoře Jana Barty

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče