Plody škodlivé terapie v dětství

Nemůžu jít k terapeutovi.

Nejde o to, že bych na to neměl peníze. Momentálně mám úžasné pojištění díky Florida Medicaid. V podstatě bych si mohl terapeuty vybírat, ale nemůžu k žádnému jít. To pro mě bude už velice brzy obtížné, protože musím jít ke genderovému terapeutovi, abych dokázal, že jsem natolik „stabilní“, aby mi povolili lékařskou změnu pohlaví. Dělám si starosti.

Dělám si starosti, protože Kaydena Clarkea zabila policie během sebevražedné epizody spuštěné tím, že mu řekli, že nemůže získat přístup k lékařské změně pohlaví, dokud nebude „vyléčen“ jeho autismus (což, jak víte, v překladu znamená „nikdy“). Bojím se, že bych čelil podobným bariérám v mém vlastním úsilí příslušně adresovat svoje lékařské a psychologické potřeby. Musím jít na terapii; nemůžu jít k terapeutovi.

Důvod, proč nemůžu jít na terapii, je, že žiju s C-PTSD vyvolaném léty iatrogenického poškození, které bylo důsledkem terapie v dětství. Teď tu větu rozbalím, protože v ní pravděpodobně jsou nějaké termíny, které neznáte, a protože jsem právě jednou větou shrnul deset let bolesti a celý život následků. Vydržte, laskaví čtenáři. O těchhle věcech se nedá mluvit a psát o nich je skoro stejně těžké.

C-PTSD je Komplexní posttraumatická stresová porucha. V DSM zatím oficiálně není, ale během sestavování DSM-5 se o ní vedla silná debata a C-PTSD byla zahrnuta v jedné subsekci pod PTSD. Terapie v dětství není mým jediným zdrojem C-PTSD, ale silně k němu přispěla. Radím vám, abyste si o C-PTSD něco přečetli a pečlivě přemýšleli o jejích příznacích. Obrázek těch příznaků vám pravděpodobně přijde povědomý. Věřím, že je to proto, že příznaky C-PTSD se do značné míry překrývají s popisy autismu. Věřím, že to je do značné míry způsobené tím, s jakým množstvím traumat tolik autistů vyrůstá.

V čísle věstníku Autism National Committee (AUTCOM) The Communicator z léta 1998 je citát z knihy Learning to Listen (Učíme se poslouchat, 1996) od Dr. Herba Lovetta:

Lidé, kterým bylo ublíženo ve jménu terapie, možná své trápení nechápou nijak odlišně od těch, kdo přežili týrání v kultu nebo sexuální zneužívání. Běžným prvkem posttraumatické stresové poruchy je flashback, kdy se člověk chová, jako kdyby určitá vzpomínka byla aktuální realitou… pokaždé, když si vzpomene na předešlé špatné zacházení, pokud nebudou jeho panika a hněv rozpoznány jako funkce stresu, bude pravděpodobně dále stigmatizován jako „nedá se mu vyhovět“. – z Can Aversives and Restraints Produce PTSD in People with Autism? (Mohou averziva a omezení vést u lidí s autismem k PTSD?)

Kromě traumatu z bezmoci a z vystavení obtížným terapiím mají autisté v případech traumatu ještě jednu překážku navíc: nervovou soustavu, která se liší od nervové soustavy většiny lidí, a to, že žijí ve světě, kde, jak tak pěkně říká Carol Greenburgová, jsme v „neurologické menšině“. Už jenom to, že žiju v tomhle světě, s jeho smyslovým obsahem, díky kterému jsou autisté v různých vzorcích a do různé míry přetížení a nedostatečně živení, může být plné událostí, které u mě spouštějí traumat, ale lidem s nervovou soustavou více vyladěnou na klíče, jaké má většina, přijdou docela normální. Ariane Zucherová už psala o našich velmi aktivních amygdalách a o riziku traumatu. Místo abych znovu vynalézal kolo, zvu vás, abyste si přečetli její esej na stránce Trauma & Autism.

Nevěřím, že všichni terapeuti jsou špatní. Nevěřím, že všichni terapeuti, kteří specificky pracují s autistickými dětmi, dospívajícími a dospělými, jsou špatní. Věřím, že existují dobří terapeuti a nápomocní terapeuti. Kdybych si myslel, že všichni terapeuti jsou špatní a neužiteční, tak by mě tolik netrápilo, že k nim nemůžu jít. Moc rád bych našel dobrého terapeuta, který by mi pomohl s mými problémy. A zvlášť rád bych našel dobrého terapeuta, který by mi mohl pomoci s mou lékařskou změnou pohlaví.

Neříkám lidem, aby vzdali snahu najít pro jejich autistické dítě terapeuta. Pokud vaše dítě potřebuje pomoc s jedním či více aspekty života, není nic špatného na tom obrátit se o pomoc ke školenému profesionálovi. Chci říct, že terapie by měla být zaměřená na potřeby vašeho dítěte a měla by sloužit jeho nejlepšímu zájmu. Během terapie v dětství jsem zažil trauma, které mě stále trápí a visí nad mým životem jako stín. Viděl jsem autistické děti traumatizované špatnou terapií a jejich utrpení bylo skutečné a velice viditelné. Když bezohledná nebo škodlivá terapie ublíží dítěti, trpí celá rodina, ale nejvíc samozřejmě to dítě. Dělá se mi nanic, když to vidím, a dal bych cokoli za to, abych děti a jejich rodiny před takovými věcmi ochránil.

Iatrogenické poškození je poškození způsobené lékařskou prohlídkou nebo léčbou. Když říkám, že moje trauma je „iatrogenické“, myslím tím, že ho přímo způsobily roky terapie. Není to tak radikální, jak by se mohlo zdát. Obor duševního zdraví přiznává, i když tiše, že terapie může vést k iatrogenickému poškození. Boisvert and Faust (2002) píšou: „Iatrogenické příznaky mohou vzniknout díky přehnanému spoléhání na systém víry, v jehož rámci terapeuti interpretují, reinterpretují nebo označují charakteristiky nebo obtíže klientů jako ‚patologické‘. Terapeutická komunikace, která klade důraz na pejorativní jazyk, může klienty s tímto systémem víry seznámit.“ To přímo souvisí s poselstvím přijetí autismu – tolik autistických dospělých (včetně mě) říkalo světu, jak je patologizující jazyk škodlivý. Tito výzkumníci napsali akademický článek, který naše tvrzení podporuje.

Důkazy, které tu sdílím, se týkají především mainstreamové psychoterapie. Jsou to dost intenzivní data: Dr. Allen J Francis odhaduje, že stav až 15% psychoterapeutických pacientů se díky léčbě zhorší. Když přidáte speciální situace, které nastávají v terapii zaměřené na autismus, jam moc se tento odhad zvýší?

Žádám vás, abyste se vyhýbali terapiím, které vaše dítě učí, že je nějakým způsobem nižší nebo polámané. Žádám vás, abyste se vyhýbali terapiím, které vše dítě učí, že to, jak se pohybuje nebo komunikuje, je špatné, i když tím nikomu neubližuje, a snaží se jeho způsoby změnit, protože „vypadají divně“ nebo vyvádějí z míry ostatní (nicméně jim neškodí). Žádám vás, abyste se vyhýbali terapiím, které vašemu dítěti vezmou schopnost nastavovat a vynucovat hranice.

A varuji vás před celoživotním poškozením, které může vyjít z nevhodných terapií. Já aktivně potřebuju jít na terapii a nemůžu, kvůli poškození, které jsem utrpěl při terapii v dětství. Vstoupím do ordinace terapeuta a začnu nekontrolovatelně brečet – a nemůžu přestat, dokud neodejdu. Terapie je pro mě nebezpečná, protože terapeuti tuto reakci vidí a chtějí mě, celkem pochopitelně, na místě hospitalizovat. Byl jsem zbaven schopnosti mít prospěch z terapie, a díky tomu mám teď méně nástrojů jak se vyrovnat s životem a méně mentorů vyškolených k tomu, aby mi pomohli vzkvétat. Škody způsobené v dětství mohou vydržet celý život. Přistupujte k terapii opatrně a vždy mějte na prvním místě nejlepší zájmy vašeho dítěte.

Sparrow Rose je americký autistický autor řady knih o autismu. Věnuje se zejména tématu dospělých autistů, ale obrací se také k autistickým dětem a jejich rodinám.

Z anglického originálu Is 

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče