Plaská 7, Praha 5 – Újezd, Malá Strana
+420775274281

Stojí to za to?

Jak rozumět autismu, ADHD a životu, když zrovna nedává smysl

Stojí to za to?

Na obrázku je otec se synem. Otec jede na surfu a syn mu sedí na ramenou. Je jasný den, moře je modré.

Žijeme v době, kdy se řada lidí stará víc o výsledky než o faktory, které tyto výsledky obklopují. Nevím, proč to nastalo, ale pamatuju si, že se to dělo v mé rodině, a někdy ve škole, když jsem byla malá, a že se to pomalu šíří stále víc a víc.

V oblasti rodičovství to vypadá tak, že rodiče mají určité cíle, a tyto cíle jim přijdou tak důležité, že nezkoumají jiné, a možná důležitější věci. Například to, jaký názor má jejich dítě na takový výsledek, jaký má názor na proces, který si rodiče zvolili, aby tohoto výsledku dosáhli, jaké negativní efekty tento proces obklopují, a zda byly jiné části vývoje jejich dítěte (například hra, svoboda, autonomie a štěstí) naplněny nebo zda byly aktivně znehodnocovány nebo se jim bránilo, aby se dosáhlo řečeného výsledku. Mám pocit, že je to důležité a že je to problém, protože nevěřím tomu, že tyhle výsledky (které se v tuhle chvíli v sociální sféře rodičovství vyzdvihují jako potřebné) stojí za to, co kvůli tomu naše děti minou. A za ty vedlejší účinky to taky nestojí.

Pokud například chceme, aby naše děti snědly celou večeři, je tento cíl tak důležitý, aby kvůli němu stálo za to nutit je do toho a působit jim stres? Není to, aby naše dítě bylo při jídle klidné, hodnotnější než to, jak jí? Pokud se je budeme snažit zmanipulovat, aby jedly, tím, že jim nabídneme dezert nebo nějakou jinou odměnu, říkáme jim tím, aby ignorovaly, co jim naznačuje jejich tělo. Není důležitější být sžitý s vlastním tělem a dělat volby, které nám v našich tělech přijdou příjemné, než to, jestli jsme toho snědli tolik, kolik nám určil někdo v jiném těle?

Pokud se naše dítě učí číst a my jsme kvůli této dovednosti úzkostní, můžeme se zlobit, že, jak si myslíme, postupuje pomalu. Možná začneme být frustrovaní a naše dítě začne cítit nátlak a/nebo hanbu. Ať už to povede k lepším čtenářským dovednostem nebo ne – není učební proces našeho dítěte důležitější než kterákoli jedna dovednost? Není lepší cítit se relaxovaně a oslavovat sami sebe? Nebylo by lepší naučit se číst trochu později, mít tyhle věci chráněné a pořád ještě mít radost? Je naučit se číst v určitou dobu cennější než být šťastný a moct si čtení užívat? Je hanba dobrá cena za to, že se naučíte číst?

Stojí pocit bezmoci a nepodporování za nějaký cíl, který pro životy našich dětí máme? Co když cítíte spalující vztek kvůli něčemu, co vnímáte jako křivdu, a co nemůžete napravit? Co takhle smutek nebo pocit, že vás lidé neposlouchají? Co strach nebo silná úzkost? Co rozvíjející se úzkost kvůli něčemu, protože někomu jinému se nelíbí něco, co děláte, a vy víte, že by vám to mohl vzít? Co hanba, která nepomine, protože vám říkají, že vaše zájmy jsou špatné, a tak máte pocit, že jste špatní i vy?

Myslím, že tyto scénáře jsou u dětí běžné, a znovu se ptám – stojí nějaký výsledek za tyhle vedlejší účinky? Stojí fraktury, které vytváříme v našich vztazích s našimi dětmi, když ze sebe děláme jejich protivníky, za ty důvody, proč jsme to udělali? Stojí tohle drcení svobody a hry našich dětí kvůli našim cílům za to?

Rychle mě napadají příklady učení na záchod, „nezávislosti“, separační úzkosti, „nezdravého“ jídla, dětského spánku a chození do postele, jako velmi běžné věci, se kterými si rodiče podle všeho dělají nadměrné starosti, což znamená, že je může ovládnout strach a oni mohou být méně sladění se skutečnými, širšími a dlouhodobějšími potřebami svého dítěte.

V paradigmatu, které klade silný důraz na výsledky, je pravděpodobné, že zapomeneme zhodnotit náklady. Nemyslím si, že jsou tyto výsledky tak důležité, jak si řada lidí myslí. Je tolik věcí, které jsou pro naše děti důležité. Svoboda, štěstí, klid, autonomie, volby a pocit, že je respektují – to by se nemělo jen tak nonšalantně obětovat kvůli něčemu jinému. To by mělo svou cenu, a tato cena by byla škodlivá.

Pokud s tím zápasíte, chci vám nabídnout pět nápadů, jak překonat hypersoustředění na výsledky. Možná dokážete vymyslet i vaše vlastní nápady pro vaši rodinu.

1: Mějte na paměti, že rodičovství je tak sociální a kulturní. Něco, co teď pokládáte za důležité, se před padesáti lety pravděpodobně za důležité nepokládalo. Některé věci, které byly před padesáti lety důležité – už zas tak důležité nejsou. A na některých věcech nebude záležet za padesát let od teď. V mnoha ohledech je to hezké, protože můžeme růst a měnit se, ale ne všechna sociální poselství a současné myšlenky pomáhají našim dětem a našim rodinám. Můžete vyhodit věci, které vám neslouží, a vidět je jako pouhý sociální názor a ne nějaký univerzální rodičovský fakt. Lidé v jiných částech světa než vy, nebo lidé, kteří praktikují jiné kultury, než vy, budou mít také jiné nápady než ty, které vám přijdou tak zásadní. Myslím, že je to trochu jako dívat se na hvězdy a uvědomovat si, jak jsme bezvýznamní! Naše vlastní názory ohledně rodičovství nejsou středem vesmíru.

2: Naše děti nás potřebují! Pokud jim my neukážeme, že jejich autonomie a štěstí jsou důležité – od koho jiného se to naučí?

3. Dětství je magické, prchavé okno v našem životě. Proč bychom se do něj nějak naváželi, pokud nemusíme? Máme jenom jedno dětství, a to je důležité samo o sobě, ne jenom jako cesta do dospělosti.

4. Řada dovedností není vedlejší a je pro naše děti nesmírně důležitá. Patří mezi ně fyzické dovednosti, kreativita, potýkání se s nečekaným, řešení problémů s jinými lidmi, hledání řešení různých věcí, řízení a prožívání celé řady emocí, pocit kompetentosti, prožívání jazyka a vědomí, jak být spokojení sami se sebou. Zanedbávání těchto dovedností stejně nepomůže, i kdybychom si mysleli, že jsme tím dosáhli něčeho jiného.

5. Myslete na to, jaké to je být vaším dítětem. Představte si ten stres nebo zmatek, který může cítit, když mu vnucujeme naše cíle. Mně se to jako dítěti vůbec nelíbilo – a že se mi to stávalo hodně. Velice mě to zlobilo a stresovalo a tyto pocity se mnou zůstaly a v dospělosti mi moc nepomohly. Pokud si dokážeme představit, jaký by mohl být pocit být naším dítětem, které na nás tak závisí, můžeme se naučit být hodnější a usilovněji přemýšlet, než na ně začneme nakládat těžká očekávání.

Z anglického originálu Is it worth it?

http://suburbanautistics.blogspot.com/2017/09/is-it-worth-it.htmll

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života