Rodičovství je těžké

Pojďme si říci něco k rodičovství. Často kritizujeme rodiče za sdílení intimních detailů a stěžování si – a rodiče se potom často cítí, jako že se jim snažíme naznačit, že nemají žádné právo na to se cítit vystresovaně nebo hledat podporu.  To se však naznačit opravdu nesnažíme. Ptáme se ale na jedno: existuje způsob, jak hovořit o každodenních potížích, které se vážou k rodičovství, aniž bychom se pořád točili jen kolem postižení? Když rodiče mluví o vyčerpání, radosti, strachu, které jsou tak dobře známé všem, kteří se starají o dítě s postižením, často mluví i o univerzálních zkušenostech s rodičovstvím. Všichni rodiče se bojí budoucnosti, všichni rodiče jsou unavení, všichni rodiče chtějí, aby jejich děti žily co nejlepší možný život. Myslím, že když oddělíme rodiče postižených dětí od ostatních rodičů a uděláme z nich speciální kategorii, stanou se čtyři věci:

Když hovoříme o postižených dětech jako o něčem zvláštním, odlišném, oddělujeme tyto děti od běžné „komunity dětí“. Z jejich potřeb se náhle stávají potřeby „speciální“, místo prostých „potřeb“. I toto tvoří velkou část onoho oddělení, na které si tolik rodičů stěžuje. Oddělené události pro postižené, oddělené prostory tento rozdíl ještě prohlubují a ještě více tyto děti nálepkují – a právě proto jsou pak postižené děti až poslední, které jsou pozvané na večírky, na návštěvy a podobně. Když své rodičovství považujeme za cosi divného, považujeme za divné i naše děti.

Když mluvíme o rodičovství ve vztahu k postiženým dětem jako o úplně jiném typu rodičovství, oddělujeme se od ostatních sami – a zavíráme dveře i různým podpůrným komunitám. Všichni rodiče se dokáží propojit a sdílet spolu zkušenosti s výchovou malých lidí, a když své zkušenosti budeme od začátku považovat za cosi diametrálně odlišného, sníží se nám počet kruhů, ve kterých bychom mohli nalézt podporu. Sami si tvoříme ostrovy, a pak se divíme, proč jsme tak osamocení.  

Vytváří to očekávání, jak bychom se měli jako rodiče chovat a vychovávat své děti. Bohužel, když se takto vymezujeme, vytváříme tak i určité očekávání, že se naše děti budeme pokoušet vylepšit či opravit. To často ústí v rodiče, kteří zkouší metody a terapie, které nejsou pro dané postižení dítěte úplně vhodné. Pak je rodičovství ještě složitější, protože jdeme přímo proti potřebám našich dětí.

Takové chování také vytváří nové skupinové normy, které jsou od běžných rodičovských norem odlišné. Zajímalo by mě, proč „autistické mámy“ v pohodě sdílí věci o svých dětech, které by jiný rodič nesdílel. Proč našim dětem nejvíc ubližují právě tyto prostředí, kde se „nesoudí“? Myslím, že proto, že když vytvoříme prostor, který segreguje, ukáže se, že je vlastně možné, že tento prostor může mít jiná pravidla než jakýkoliv jiný rodičovský prostor. Když se bavíme s jinými rodiči, není ani potřeba zmiňovat práva dítěte na soukromí, intimitu a to, že o něm nebudeme hovořit negativně za jeho zády; u neurotypických dětí je to rutina a jsme na to naprosto zvyklí.

Tento měsíc bych ráda všem připomněla, že VŠECHNY DRUHY RODIČOVSTVÍ JSOU SLOŽITÉ. Řekněte si to znovu, ujistěte se a propojte se s někým, kdo vám pomůže. Jsme v tom společně, všichni. Můžete hledat podporu, jen ne na úkor vašeho dítěte. Jsme zde, abychom vám nabídli alternativu, a pomohli vám.

 

Z anglického originálu Parenting is hard

zveřejněného na HTTP://DIVERGENTMINDS.ORG/?P=604

přeložila Zrzavá holka

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty

 

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče