Škodí ABA autistům?

Aplikovaná behaviorální analýza (ABA) je behaviorální terapie, jejímž cílem je změnit pozorovatelné měřitelné chování, obvykle pomocí manipulace s předchůdci chování nebo pomocí posilování (obvykle pozitivního, negativní se dnes už tolik nepoužívá). Změna chování na základě těchto manipulací se zjišťuje pomocí dat.

Manipulace s prostředím a následky za účelem ovlivnění chování zní možná neškodně a podobně jako rodičovské metody řady lidí, že? Já však nevěřím, že je ABA neškodná – má dost ošklivou historii, kterou nyní proberu.

Neexistuje žádná jedna univerzální definice ABA; někteří terapeuti tento termín používají volněji než jiní a v USA dostávají některé terapie jméno „ABA“, aby získaly přístup k financování z pojištění. Tento článek tedy možná nepojednává o vaší ABA. Někteří poskytovatelé ABA mají problematický cíl zařídit, aby byli autisté „neodlišitelní“ od svých neautistických vrstevníků. Pokud má poskytovatel, o kterém uvažujete, tento cíl, pak tento článek s největší pravděpodobností hovoří o vaší ABA.

Proti ABA vystupuje mnoho autistů, ale díky našemu malému počtu a patologizovaným identitám jsou naše hlasy často nevyslyšeny nebo ignorovány. Mluvit proti ABA může vést k silné kritice – i proti lidem, kteří s ní mají zkušenosti z první ruky a popisují své vlastní osobní trauma.

Já vidím popularitu ABA jako příznak různých faktorů: společnost nepřijímá rozdíly; nechápe autistické chování ani to, jak podporovat autisty; a nevěří autistům, že se dokážou učit i bez ABA. Jak ABA vznikla? Silnější strana (ne-autisté – ti mají na své straně počet) soudí chování příslušníků marginalizované skupiny (autistů). Nelíbí se jim, co vidí, nebo tomu nerozumějí, a rozhodnou se, že to musejí změnit místo aby se tomu přizpůsobili. Obyčejně to nevychází z nijak špatné mentality. Často ti nejlaskavější, nejvíce pečující lidé věří, že způsob, jak nám pomoci, je pomoci nám být „normálnější“. Takhle to dopadá, když přijmete lékařský model autismu – když pokládáte autisty za poškozené, v nepořádku nebo nemocné. Řada z nás má zdravotní problémy, ale to není totéž jako říct, že autismus je zdravotní problém.

Změna chování pomocí ABA je možná, o tom není pochyb – i když to není tak efektivní, jak by někteří lidé chtěli, abyste si mysleli (viz Dawson, 2004; Hassiotis a kol., 2018, Hughes, 2008). Ale o to nejde. Měli bychom uvažovat o tom, zda bychom toto chování – často neškodné a často užitečné – vůbec měli měnit. Dost často to neprospívá ani tak autistovi jako spíš lidem kolem něj.

Dr. Ivar Lovaas pokládal za cíl ABA udělat autisty „neodlišitelné od jejich vrstevníků“. Tento cíl klade veškerou zodpovědnost za změnu na autisty. Autisté se hrozně snaží, aby se v tomto světě protloukli, a to často znamená, že děláme kompromisy sami se sebou, abychom „zapadli“ mezi ne-autisty. Nutíme se dělat věci, které nám ubližují nebo které nám nejsou příjemné, což zčásti vysvětluje vysoký výskyt psychických problémů a sebevražd v naší komunitě. Navzdory všemu tomuto úsilí často stále vyčníváme jako „odlišní“, a proto jsme stále souzeni a kritizováni. Poskytovatelé ABA stále uvádějí tento cíl „nerozlišitelnosti“. Dokud se společnost snaží dosáhnout tohoto cíle – cíle udělat z nás „normální lidi“ – budou se porušovat naše lidská práva. Snažit se o „normál“ je neetické, často nedosažitelné a mnoho vyprávění z první ruky naznačuje, že to s sebou pro autistu nese příliš vysokou cenu.

Kritické myšlení

Při vyhodnocování jakékoli potenciální terapie pro autisty je zásadní dovedností kritické myšlení, a tuto dovednost bohužel většina lidí postrádá. Když zvažujete pro a proti ABA, položte si prosím následující otázky:

  1. Má člověk, který mluví ve prospěch ABA nebo proti ní nějakou finanční či profesionální incentivu, aby to dělal?
    – Dostal za to zaplaceno?
    – Závisí jeho kariéra nebo profesionální postavení na tom, že bude lidi přesvědčovat o výhodách nebo problémech spojených s určitou terapií?
    – Prodává ABA nebo nějakou její alternativu?
  2. Má autor nějaký emocionální důvod mluvit ve prospěch ABA nebo proti ní?
    – Rodiče, kteří milují své děti a možná utratili malé jmění a mnoho hodin svého času na to, aby své dítě podporovali pomocí ABA, nebudou chtít slyšet, že mu neúmyslně škodí. Je tu silná emocionální motivace ignorovat nebo zdiskreditovat každého, kdo něco takového tvrdí.
    – Praktikové, kteří si zvolili svou kariéru v dobré víře, protože chtějí pomáhat autistickým dětem, se nebudou chtít smířit s tím, že dělají pravý opak.
  3. Dávejte si pozor na kognitivní zkreslení.
    – Je mnohem snadnější někoho přesvědčit o lži než o tom, že mu někdo lhal.
    – Máme tendenci věřit tomu, na co narazíme nejdřív. To bývá často podpora ABA, což nepřekvapuje, vzhledem k tomu, jak velké jsou marketingové rozpočty na její propagaci a jaká nerovnováha sil panuje mezi těmi, kdo ji zastávají (často ne-autisté, možná rodiče nebo praktiková) a těmi, kdo brojí proti ní (často autisté, z nichž někteří byli ABA vystaveni).

Mějte tyto faktory na paměti, až budete zvažovat, kolik váhy máte klást na názory nějaké osoby. Nenavrhuju, že lidé, kteří pracují v autistickém průmyslu (a já to pokládám za průmysl) jsou automaticky nedůvěryhodní – konečně, udělat si z vaší vášně kariéru je něco, co by většina z nás udělala velice ráda. Říkám jen tolik, že když čtete cokoli, co souvisí s autismem, skepse je váš kamarád.

Abych se ničím netajila a abych napomohla vašemu kritickému myšlení, řeknu vám něco o sobě: jsem autistický rodič autistických dětí. Jsem v posledním modulu magisterského studia autismu. Za nic, co dělám v souvislosti s autismem, nejsem placená – v současné době věnuji svůj omezený čas zdarma, protože mou vášní je pomáhat jiným autistům. Podle mého názoru ABA autistům škodí. Většina lidí to podle všeho nechápe jen proto, že autisté jsou marginalizovaná menšinová skupina, která zápolí, aby ji vůbec bylo slyšet. ABA autisty zbavuje důstojnosti, porušuje naše lidská práva a je důkazem toho, jak tolik lidí z ne-autistické populace věří, že autisté chtějí být jako oni. Většina z nás chce být prostě šťastná. Je těžké být šťastný, když se neúnavně opakuje, že jste rozbití a potřebujete opravit. Kdybych měla možnost nebýt autista, nevyužila bych ji – ani pro sebe ani pro své děti. To neznamená, že můj život je snadný – znamená to, že mám sebe a své děti ráda takové, jací jsme.

Historie ABA

ABA byla vždy kontroverzní. V 70. letech se používala k „léčení“ dětí, u kterých hrozilo riziko vývoje „dospělých sexuálních abnormalit“ (tedy homosexuality nebo transsexuality). Jedna studie měla za cíl potlačit ženské „pohlavně typové“ chování u malého chlapce jménem Kraig (Rekers a Lovaas, 1974). Byl třikrát týdně vystaven léčbě metodou ABA, při které byla jeho matka vyškolena tak, aby ignorovala „feminní chování“ a věnovala mu pozornost za „maskulinní chování“. Známky, že strádá, se popisovaly jako „vztekání“ a že chlapec „tlačí“ na svou matku, aby mu věnovala pozornost. Hraní s panenkami se dalo potlačit relativně snadno, ale „ženská gesta“ (např. zplihlé zápěstí, kroucení boky) zůstala, dokud nebyly zavedeny „výprasky“. Celý článek je plný výrazů, které ukazují opovržení vůči tomu chlapci: „flirtování“, „ječivý“, „spratkovité chování“. Použitý jazyk vypovídá mnohem víc o dospělých, kteří toto chování pozorovali a posuzovali, než o Kraigovi, kterému byly v době zahájení léčby pouhé čtyři roky. Když to o čtyřicet let později čtu, naplňuje mě to znechucením. Doufám a věřím, že za dalších čtyřicet let se bude společnost na používání ABA u autistů dívat se stejným zděšením.

Jak to je s nedávnějšími důkazy pro používání ABA u autistických dětí? Pokud si na internetu vyhledám „ABA evidence autism“ a vyberu si nějaký náhodný článek v časopise (Smith a Iadarola, 2015), najdu v něm chování autistů popisované jako „vztekání“ a „agresi“. Pravděpodobnost autismu se označuje jako „riziko“. Mnoho chování, které bych já pokládala za logická a adaptivní vzhledem k individuálním smyslovým prožitkům, se popisují jako „příznaky“, např. extrémní vybíravost v jídle. Článek několikrát zmiňuje stres rodičů a pečovatelů, ale stres autistického dítěte ani jednou. Dítě, které je „agresivní“ nebo se „vzteká“ je pravděpodobně dítě, které je vystresované. Proč to tolik lidí nedokáže vidět? Proč se vina za obtížné interakce vždycky klade na autisty? Proč se snažíme změnit autisty a jejich chování a ne změnit jejich prostředí, aby se snížil jejich stres? Chování rodičů, učitelů a pečovatelů je velmi často velkým zdrojem stresu pro dítě a tedy i jednou z příčin „problematického chování“. Jako „problematické chování“ bychom měli označovat všechno chování, které působí problémy někomu jinému, neměli bychom ten termín vyhrazovat jenom pro tu nejméně mocnou stranu (autistu). Toto píšu ze zkušenosti – vím, jaké to je být rodič a učit autisty, a také jaké to je být autista.

I když se ABA v průběhu let měnilo a vyvíjelo, neuškodí připomenout si, kde se vzala. Zde je několik citátů od Ivara Lovaase, „otce ABA“.

„Víte, když pracujete s autistickým dítětem, začínáte v podstatě od nuly. Máte osobu ve fyzickém slova smyslu – má vlasy, nos a ústa – ale nejsou to lidé v psychologickém slova smyslu. Jeden způsob, jak nahlížet na úkol pomáhat autistickým dětem, je brát to jako otázku konstrukce osoby. Suroviny máte, ale musíte postavit osobu.“ (Lovaas, citace Chance, 1974, s. 76)

Když zvážíte, že Lovaas, jak se zdá, věřil, že autisté nejsou tak docela lidé, je snadnější pochopit jeho neetický přístup k naší „léčbě“. Elektrošoky byly jednou z řady „averziv“, které se na autistické děti používaly. V jednom dobře známém zařízení, Judge Rotenberg Centre, se na autisty elektrošoky stále používají a Certifikační rada behaviorální analýzy (BACB) a Asociace pro mezinárodní behaviorální analýzu (ABAI) je povoluje. Zde je popis použití ABA na autistické dítě jménem Pamela. Je to úryvek z článku „Jekot, rány a láska“ v časopise Life (1965):

Nejdrastičtější inovací v Lovaasově technice je trest – okamžitě a nezměnitelně používaný, aby rozbořil zvyky šílenství. Poslední možností, kterou používá jen vzácně, je elektrošoková místnost. V jednu chvíli Pamela dělala pokroky, naučila se trochu číst, rozumně říct pár slov. Pak však přišla k prázdné stěně a během lekcí driftovala do svých divokých výrazů a gestikulací. Hubování a důrazné třepání nic nezmohlo. Tak jako mnoho autistických dětí, Pamela prostě neměla dost úzkosti na to, aby mohla být vyděšená.
Aby měla nějaký důvod k úzkosti, odvedli ji do elektrošokové místnosti, kde je podlaha proložena kovovými pruhy. Dali jí dvě elektrody na nahá záda a zuli jí boty.

Když se vrátila ke svému zvyku zírat na svou ruku, vyslal Lovaas skrz podlahu do jejích bosých nohou slabý proud. Bylo to neškodné, ale nepříjemné. Pamela se s instinktivní mazaností pokoušela Lovaase ukonejšit objímáním. On však trval na tom, aby pokračovala ve své lekci čtení. Chvíli četla, a pak znovu upadla do záchvatu ječení. Lovaas vykřikl „Ne!“ a pustil proud. Pamela nadskočila – naučila se novému respektu pro slovo „ne“.

Když čtu tento úryvek, napadá mě celá řada věcí. Je celkem evidentní, že autor má problém s autistickým dítětem empatizovat. Není tu žádný pokus pochopit důvody jeho chování a předpokládají se motivace, které jsou skoro jistě nepřesné. Proč jsou „divoké výrazy a gestikulace“ problém? Komu ubližují? Nevěřím, že Pamela neměla dost úzkosti na to, aby mohla být vyděšená. Jakožto extrémně úzkostná autistka vím, že vyjadřuji úzkost způsoby, které by řada ne-autistů nerozpoznala. Jen málokdo pozná, když jsem úzkostná, pokud se z toho nestane plnohodnotný nával paniky. Z mé autistické perspektivy bych řekla, že Pamela zírá na svoji ruku, protože se jí to líbí. S největší pravděpodobností se jedná o pozitivní smyslový prožitek – nikdo by neměl mít právo bránit jí, pokud nikomu neubližuje. A bránit jí elektrickými šoky a potom ji popisovat jako „mazanou“ za to, že chtěla obejmout, když byla rozrušená? Navzdory tomuto odpudivému zacházení a ignorování etiky – a nebo možná právě díky němu – je tento terapeut prohlašován za inovativního a průkopnického.

Změnit chování pomocí behaviorálních technik není nijak zvlášť těžké. Možná bychom se měli ptát „měli bychom toto chování měnit?“; „kdo bude mít ze změny tohoto chování prospěch?“; a „měníme chování bez toho, že bychom adresovali jeho základní příčinu?“.

Založené na důkazech?

Kritiky důkazů ve prospěch ABA jsou k dispozici na internetu, takže zde nebudu zacházet do detailů (viz Dawson, 2004), ale zmíním, že když čtu výzkum, tou nejočividnější věcí, kterou výzkumníci tak často nedokážou udělat správně, je měření výsledků. Intervence jsou posuzovány podle ne-autistických standardů „úspěchu“. Pokud umíte mluvit, máte práci, spoustu přátel a rozmanité zájmy, ale nejste šťastní, jak se to dá nazvat úspěšným výsledkem? Ne každý chce přátele nebo spoustu koníčků! Nemám mnoho vášní, ale ty, které mám, jsou velice silné, dělají mě šťastnou a pomáhají vyvažovat stresující elementy mého života. Kdyby můj život hodnotil nějaký ne-autista, s hodně věcmi by možná nesouhlasil nebo by si kvůli nim dělal starosti, ale to je proto, že pro lidi je obtížné empatizovat s lidmi, kteří jsou jiní než oni. Vzhledem k tomu, že ne-autisté tvoří většinu, jsem poměrně dobře obeznámená s ne-autistickými způsoby a řada jejich prvků mi přijde bizarní. Já ne-autisty nesoudím za jejich neutuchající nezávaznou konverzaci, kladení otázek, když je nezajímá odpověď a objímání lidí na pozdrav. Přijímám ne-autisty takové, jací jsou, a ani by se mi nesnilo o tom navrhovat, že potřebují terapii, aby byli víc jako já. Proč tedy máme akademické články od uznávaných výzkumníků, ve kterých posuzují intervenci podle toho, jestli člověka přiměje chovat se víc jako ne-autista? Přijde mi tak těžké tyhle články číst – je pro mě tak očividné, že nechápou, oč jde. Měli bychom usilovat o šťastné autisty, ne o autisty, kteří se dokážou vydávat za „normální“. Dokud se tento základní koncept nechápe, bude se dál plýtvat časem a penězi na výzkum, který autistům nepomáhá, ale ještě víc nás stigmatizuje a ubližuje nám.

Další problém s většinou výzkumu je v tom, že se nedívá na dlouhodobé výsledky. Jaký má smysl dokazovat, že nějaká intervence splňuje krátkodobý (chybný) cíl, když vůbec netušíme, jaké jsou její dlouhodobé následky? Rozhodně existuje dost anekdotických důkazů, že ABA má dlouhodobé negativní následky (viz sekce „Další informace“) a začínáme dokonce vidět i akademický výzkum (Kupferstein, 2018), i když toho potřebujeme daleko víc. Vzhledem k tomu, že jsme znevýhodnění ve vzdělávání a v zaměstnání a že tu je stále stigma a riziko diskriminace, stále není tolik otevřeně autistických výzkumníků, jak bych rád viděl. Autisté, na rozdíl od poskytovatelů ABA, obvykle nemívají rozpočet na výzkum ani zaměstnance, kteří by se věnovali marketingu a PR, a tak naše příběhy možná nemají tak dobrou propagaci. Kromě toho stále existují lidé, kteří věří, že být autista znamená, že se nemůžeme zastávat sami sebe ani jiných.

 

Autistický hlas

Hlas autistů byl v průběhu historie potlačován. Simon Baron-Cohen napsal ve své knize Mentální slepota (1999), že teorie mysli (schopnost metaforicky se přenést do kůže někoho jiného – kterou, jak teoretizoval, autisté postrádají) – je „jednou ze zásadních schopností, které nás dělají lidmi“. To samozřejmě implikuje, že autisté nejsou tak docela lidé. Frith a Happé (1999) tvrdili, že to, že postrádáme teorii mysli, oslabuje naše sebeuvědomění. Pokud si lidé myslí, že autisté postrádají sebeuvědomění nebo že nejsou tak docela lidé, nebudou doceňovat naše příběhy. Zde je několik příkladů, které ukazují, jak nás dnes někteří stále vidí jako něco méně než lidi:

  1. Debata, zda je na prvním místě osoba nebo identita – proč tolik ne-autistů horuje pro jazyk „osoba na prvním místě“ s tím, že musíme všem především připomenout, že jsme lidé?
  2. Zde je článek v Psychology Today, ve kterém jsme popisováni jako „nedomestikovaní lidé“ – autor Christopher Badcock věří, že je to lepší než být popisováni jako „mimozemšťani“ (další dehumanizující termín). Dokonce jsme tam srovnáváni se sibiřskými liškami.
  3. Ian McClure, psychiatr, který má v léčbě autistů velký vliv (byl předsedou návodné rady SIGN 145 a externím recenzentem pro návodnou radu NICE), promluvil na národní konferenci, kde autisty popisoval jako že „nejsou úplně v pořádku“, „tropí zmatky“ a „jsou emocionálně zaseknutí na úrovni dvouletého dítěte“. Navrhl, že „se spojily dva lidské druhy“ a „skončili jsme s genetickým nepořádkem“. Přepis desetiminutové sestříhané verze najdete zde.

Stále ještě zbývá dlouhá cesta, než se bude autistům dostávat stejných práv a respektu. Je těžké být autista a neustále se muset bránit proti těmto názorům, které často přicházejí od profesionálů zabývajících se autismem – právě těch lidí, kteří by nám měli sloužit.
Nedávný výzkum naznačuje, že by autisté měli být pokládáni za experty v otázkách, které souvisejí s autismem (Gillespie-Lynch, Kapp, Brooks, Pickens a Schwartzman, 2017), a proto doporučuji, aby s nimi rodiče vyhledávali kontakt, pokud chtějí porozumět svému dítěti a tomu, jak ho podporovat.

 

Závěr

Pokud pro vaše dítě zvažujete ABA, prosím, abyste toto téma, včetně názorů autistů, široce prozkoumali. Nezapomeňte ke všemu, co se na toto téma dozvíte, přistupovat kriticky. K vyrovnanému pohledu můžete dospět pouze tehdy, pokud si na toto vyhradíte čas.

Existuje příliš mnoho anekdotických důkazů, že ABA škodí autistům, než abychom je prostě jen zametli pod koberec. Jsou také některé akademické důkazy, že ABA je škodlivá. Doufejme, že rostoucí počet autistických akademiků bude znamenat, že se v této oblasti bude provádět více výzkumu – zlepšování kvality života je běžné téma ve výzkumu, který autisté obvykle preferují, navzdory tomu, kam směřují peníze (výzkum genů a nalézání příčin).

Většina lidí vidí, jak neetické je používat ABA, aby učila homosexuály chovat se jako heterosexuálové. Proč se to tedy v případě autistů stále pokládá za přijatelné? Na tuto otázku jsem nikdy neslyšel žádnou dobrou odpověď.
Úzkost, deprese, posttraumatická stresová porucha a jiné duševní problémy nejsou nevyhnutelnou součástí autismu. Je možné se jim vyhnout a já věřím, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je pomocí lásky a přijetí. Stresující dětství dobrému duševnímu zdraví a pohodě nenapomáhá.

Důvěřujte tomu, že chápání a přijímání vývojových rozdílů neznamená, že vaše dítě nebude dělat pokroky.
Jak uvádí Beardon (2017):

„Autismus + Prostředí = Výsledek“

Autismus změnit nelze, a proto, chceme-li zlepšit výsledek, musíme se zaměřit na změnu prostředí.
Každý autista si zaslouží být milován a respektován za to, že je své autentické autistické já.

Další informace

Vztah mezi traumatem a ABA – anekdotické důkazy
Otevřený dopis Virgynie Kingové a Boba Kinga ohledně intenzivní behaviorální terapie jejich dítěte s autismem.

Část 1:
http://www.astraeasweb.net/politics/aba.html
Část 2:
http://www.astraeasweb.net/politics/aba2.html

Pravda o ABA:
http://autismmythbusters.com/parents/therapy/the-truth-about-aba/

Vztah mezi traumatem a ABA – důkazy z výzkumu

Důkazy o vyšším výskytu PTSD u autistů vystavených aplikované behaviorální analýze. Kupferstein, (2018)

https://www.researchgate.net/publication/322239353_Evidence_of_increased_PTSD_symptoms_in_autistics_exposed_to_applied_behavior_analysis

Příběhy o ABA z první ruky

Co si myslím o ABA – Amy Sequenzia:
https://autismwomensnetwork.org/my-thoughts-on-aba/

Existují nějací dospělí autisté, kteří by byli ochotní podělit se o své osobní zkušenosti s terapií ABA?
https://www.reddit.com/r/autism/comments/50bhcd/are_there_any_adult_autistics_who_are_willing_to/?st=isida1k8&sh=4b2e6577

Tiché ruce – Julia Bascombe:
Tiché ruce

Literatura

Baron-Cohen, S. (1995). Mindblindness: An essay on autism and theory of mind (Mentální slepota: esej o autismu a teorii mysli). Cambridge, Mass: MIT Press.

Beardon, L. (2017). How can unhappy autistic children be supported? (Jak je možné podporovat nešťastné autistické děti?) https://blogs.shu.ac.uk/autism/2017/07/03/presentation-by-luke-beardon/

Chance, P. (1974). „After you hit a child, you can’t just get up and leave him;
you are hooked to that kid“ („Potom, co udeříte dítě, se nemůžete jen tak zvednout a odejít od něj; jste s tím dítětem spojení“). O. Ivar Lovaasův rozhovor s Paulem Chancem. http://neurodiversity.com/library_chance_1974.html

Dawson, M. (2004). The misbehaviour of behaviourists (Špatné chování behavioristů). http://www.sentex.net/~nexus23/naa_aba.html

FRITH, U. a HAPPÉ, F. (1999). Theory of Mind and Self‐Consciousness: What Is It Like to Be Autistic? (Teorie mysli a sebeuvědomění: Jaké to je být autista?) Mind & language, 14 (1), 82-89.

Gillespie-Lynch, K., Kapp, S. K., Brooks, P. J., Pickens, J., a Schwartzman, B. (2017). Whose expertise is it? Evidence for autistic adults as critical autism experts (Čí je to expertíza? Důkazy pro autistické dospělé jako kritické experty na autismus). Frontiers in Psychology, 810.3389/fpsyg.2017.00438

Hassiotis, A., Poppe, M., Strydom, A., Vickerstaff, V., Hall, I. S., Crabtree, J., a Cooper, V. (2018). Clinical outcomes of staff training in positive behaviour support to reduce challenging behaviour in adults with intellectual disability: cluster randomised controlled trial (Klinické výsledky školení zaměstnanců v pozitivní behaviorální podpoře za účelem snížení problematického chování u dospělých s intelektuálním postižením: shluková randomizovaná kontrolovaná zkouška). The British Journal of Psychiatry, 1-8.

Hughes, M-L. (2008). ABA – Giving Science a Bad Name? (ABA – Dává vědě špatné jméno?) https://thepsychologist.bps.org.uk/volume-21/edition-5/letters

Kupferstein, H. (2018). Evidence of increased PTSD symptoms in autistics exposed to applied behaviour analysis (Důkazy zvýšeného výskytu příznaků PTSD u autistů vystavených aplikované behaviorální analýze). Advances in autism, 4(1), 19-29.

Rekers, G. A., a Lovaas, O. I. Behavioral treatment of deviant sex-role behaviors in a male child (Behaviorální léčba chování deviantní sexuální role u dítěte mužského pohlaví). Journal of Applied Behavior Analysis, 1974, 7, 173-190.

Smith, T., & Iadarola, S. (2015). Evidence Base Update for Autism Spectrum Disorder (Aktualizace důkazové základny pro poruchu autistického spektra). Journal of Clinical Child & Adolescent Psychology, 44(6), 897-922.

Autor: Shona Davisonová;

Shona je autistická máma dvou autistických dětí. V současné době studuje na magisterský titul z autismu na univerzitě Sheffield Hallam. Zajímá se o vzdělávání ostatních ohledně autismu.

Z anglického originálu Does ABA harm autistic people?

zveřejněného na https://autisticuk.org/does-aba-harm-autistic-people/

přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče