Od Lizzie autistickým dětem

Ve škole mi lidi říkali, že jsem divná, nechovala jsem se normálně, a tvrdili mi, že se musím pokusit být normální, abych se v životě pohla někam dál, že musím být normální, abych si našla kamarády, byla šťastná a měla vztah.

Ale to nebyla pravda.

Lidé mi to říkali, protože nerozuměli, jak bych mohla být šťastná, když jsem byla sama sebou, a to je hrozně smutné, protože z toho plyne, že ani oni nevěděli, jak být šťastní, když jsou sami sebou.  

Idea být jako “normální” lidi se mi nikdy nezamlouvala.

Proč bych měnila svůj zájem o věci, v kterém ztratím naprosto pojetí o čase: naučím se o věcech, které mě zajímají, mnohem více než většina lidí.

Proč bych měnila tu radost, kterou cítím v drobnostech, které miluji: opakování slov, které zní skvěle, pozorování světýlek na řece. Protože tyto věci jsou tak krásné, cool, úžasné, a toho si tolik lidí nevšímá! Proč, proboha, bych si jich měla chtít přestat všímat?

Tolik mého autismu je o tom, že si sama sebe užívám, a zatímco ve škole mi lidi tvrdili, že svůj život nemůžu žít, aniž bych zapadla – vůbec neměli pravdu. Když jsem odešla ze školy, začala jsem hledat další lidi, kteří byli rádi sami sebou a nevadilo jim, když jsou ostatní excentričtí a štastní. Našla jsem je, chvilku to trvalo, ale rozhodně to za to stálo.

Teď mám kamarády na celý život, autistické, excentrické kamarády, a rozumíme si a víme, jaká je to zábava sedět a pozorovat společně zajímavá vozidla nebo si povídat o vlacích celé hodiny, nebo o fretkách, nebo jen tak potichu sedět, malovat si a koukat na telku. Víme, že je v pohodě říct “zase mluvíš trochu mo c nahlas”, když na sebe křičíme, protože jsme z něčeho tak nadšení, nebo říct “tohle je sarkasmus”, aby ten druhý věděl a nebyl zmatený. Víme, že je ok se houpat, stimmovat a smát se autistickým vlasnostem, které sdílíme a které jsou vážně velmi zábavné, když je vidíte u druhých – protože jsme si celou dobu mysleli, že jsme v tom sami.

A přestože mi kamarádi ve škole říkali, že ten správný vztah je “normální” vztah, normální vztah mě neudělal štastnou, tak mám ted velmi příjemný, šílený a excentrický vztah, kdy se klidně několik týdnů nevidíme a je to OK.  

Vztah, ve kterém můžu říct:”Nikdy nechci žít ve stejném pokoji, jako ty, protože mě tvůj nepořádek stresuje: a to je v pohodě.”.

Kde můžu říct:”Dneska budu sama, a je to v pohodě.”  

A když jsme spolu, koukáme na filmy dokola a mluvíme hodiny o věcech, které nás baví, a mluvíme o oblečení, které je nám příjemné. Mluvíme o věcech, které jsou užitečné, když je člověk ve stresu. Když mi můj partner připomene, že mám jít na procházku, když se rozčílím, protože chci, aby mé společenské dovednosti byly v ten den dobré a ony nejsou, a když můj partner ví, že může plakat a já jej obejmu, protože ten den řekli jednu věc špatně a nejede přes to vlak.

A to můj partner není ani autista, jen prostě ví, že je ok být sám sebou a říkat věci, které “normálním” lidem přijdou složité.

Nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala, bylo přestat se snažit vypadat “normálně” a prostě být dobrá v tom, že jsem sama sebou.

 

Z anglického originálu From Lizzie to Autistic Kids

http://toautistickids.blogspot.com/2015/06/from-lizzie-to-autistic-kids.html

Přeložila Zrzavá holka

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče