Radost z paralelní hry

V letošním roce si moje děti našly kamaráda.

„A co má být?“ myslí si možná někteří z vás. Inu, být má to, že hledání kamarádů pro ně není snadné. A i když se nezdá, že by je to trápilo, já si s tím občas dělám starosti (no… víc než občas), i když je svými obavami nezatěžuju.

Pokoušela jsem se relaxovat a nevěnovat tomu příliš mnoho času a energie. Koneckonců, ony jsou vážně dobré v tom, jak se zabavit, rády tráví čas spolu a vypadají spokojeně. Takže jsem si říkala, že celá ta věc s kamarády se časem vyřeší sama.

A ony si jen tak našly kamaráda. V podstatě náhodou.

Jednoho dne, krátce potom, co jsem vyzvedla děti ze školy a vrátila se domů, jsem si uvědomila, že jsem něco zapomněla venku v autě (jako obvykle; tohle se mi stává několikrát týdně). Obula jsem se, otevřela jsem dveře, vyšla jsem na příjezdovou cestu, kde jsem zaparkovala auto a otevřela jsem ho, abych tu věc vytáhla. Právě jsem zavírala dveře od auta a chtěla jsem se otočit a vydat se zpátky do domu, když jsem uslyšela křičet malý hlásek: „Hej, paní! Hej, paní!“

Rozhlédla jsem se a všimla jsem si vytáhlého předpubertálního kluka na červeném kole, který šlapal mým směrem. Měl olivovou pleť, velké brýle a byl bos. Zastavil se, položil svoje kolo na můj trávník a přešel ke mně. Usmál se a řekl: „Paní, já se jmenuju Michael. {Jméno bylo kvůli soukromí změněno.} Mám školní projekt, co musím pozítří odevzdat, a sotva jsem s ním začal. Pomůžete mi?“

Tohohle kluka jsem v životě neviděla – a přesto tu byl a žádal mě o pomoc. Obdivovala jsem jeho smělost (a sympatizovala jsem s tím, že to dělal na poslední chvíli). „Jakou pomoc potřebuješ?“ zeptala jsem se ho.

„Musím zaznamenat reakce různých lidí a udělat graf. Potom udělám nějaká pozorování a napíšu to jako zprávu a tak,“ odpověděl.

„Reakce na co?“ zeptala jsem se.

„Na tohle,“ řekl a rozepnul si ledvinku, kterou měl u pasu. Vytáhl hrst igelitových pytlíků na potraviny Zip Lock a jeden z nich otevřel. Popadl jeho obsah a strčil mi ho k obličeji. „Co si myslíte o tom, jak to vypadá a jak je to cítit?“ zeptal se.

Odstoupila jsem. „Fuj!“ vykřikla jsem. „Strašně to smrdí! Co to sakra je?“

„Je to sliz,“ řekl. „Ale přidal jsem pár věcí navíc, aby měl aroma. Aby to bylo zajímavější, víte? Je to moc?“

Zasmála jsem se. „Jo, moc.“

„Dobrá,“ řekl, „na ten smrad zapomeňte. Můžete mi říct, jak byste popsala, jaký je na omak? Použijte tolik popisných slov, na kolik dokážete přijít. Ale počkejte, až si vytáhnu notýsek, abych to mohl zapsat.“

Usmála jsem se. Ten kluk se mi líbil. Byl velice přímočarý.

V tu chvíli se pootevřely dveře mého domu. Uviděla jsem, jak škvírou vykukují mé dvě nejmladší děti. Předpokládám, že mě šly hledat, protože jsem byla pryč déle, než předpokládaly. „Kdo to je?“ zeptal se Michael. „Jů, sliz!“ vykřikl ve stejnou chvíli můj nejmladší syn.

„To jsou dvě z mých dětí,“ odpověděla jsem. Můj syn a dcera vyšli ven a koukali na ten sliz. Milují podomácku vyrobené míchanice všeho druhu. „Chcete si s ním hrát?“ zeptal se Michael a ony přikývly. Než jsem se vzpamatovala, všichni čtyři jsme byli na příjezdové cestě, odráželi a kutáleli jsme sliz – Michael jich udělal několik, v různých barvách – házeli jsme ho jeden po druhém a smáli jsme se. Byli jsme tam dost dlouho a užívali jsme si legraci.

„Jé!“ vyjekl Michael. „Musím se vrátit domů. Můžu se pro vaše odpovědi stavit zítra?“

„Jistě,“ odpověděla jsem. Pomohli jsme mu sebrat sliz a sbalit ho do kuličky a vyprovodili jsme ho.

To bylo tedy poprvé, co Michael přišel. Ale ne naposledy. Od toho dne k nám Michael chodil v jednom kuse, skoro každý den celého jeden a půl týdne. Tohle bylo něco, na co jsme nebyli zvyklí, protože moje mladší děti, které jsou obě autisté stejně jako já, byly v životě každé jen na jedné „hrací návštěvě“ s někým, kdo nebyl jejich příbuzný. Aby k nám jen tak přišel kamarád, na to jsme nebyli zvyklí. Nebyla jsem si zrovna jistá, co mám dělat. Byla jsem dítě osmdesátých let a když jsem byla malá, lidi si hráli na ulici, dokud se nerozsvítily pouliční lampy. Ale tohle je rok 2017 a děti si už v podstatě tak moc venku nehrají… měla jsem vyrozumět Michaelovu matku, že se její syn pravidelně zastavuje u mého domu, i když nechodí přímo dovnitř? A co přesně jsem měla říct?

Nakonec jsem Michaela požádala o telefonní číslo na jeho mámu a poslala jsem jí zprávu. Představila jsem se, poděkovala jsem jí, že k nám nechává Michaela cestou domů tak často chodit a dala jsem jí svoji adresu, aby věděla, kde přesně je její syn, a tak byla klidnější. Ve své odpovědi mi poděkovala a řekla mi, že jí Michael dal vědět pokaždé, když přišel, a že mi už nějaký čas chtěla dát vědět, že má dovoleno vejít do našeho domu, pokud mi to nebude vadit. Poděkovala jsem jí pomocí emodži zvednutého palce.

Přejděme o několik dní dál… plánovali jsme, že Michael přijde na formální „hrací návštěvu“. Uklidila jsem dům tak pěkně, že byste mysleli, že očekáváme někoho z královské rodiny. Udělala jsem zásoby pochutin. Přiměla jsem děti najít všechny kousky z našich různých deskových her, které roznesly po celém domě. Načechrala jsem polštáře a zapálila voňavé svíčky. Namazala jsem dětem obličeje, kolena a lokty hydratačním krémem, aby nebyly popelavé. A čekali jsme.

Michaela přivedla jeho máma, která se naštěstí zdržela jen na minimální nezávaznou konverzaci, než zase odešla. (Uf.) Michael a děti si šli hrát. Já jsem se tak nějak zdržovala poblíž, jen pro případ, že by ode mě s něčím potřebovaly pomoct, a nervózně jsem lomila rukama. Neměla jsem si dělat starosti.

Během několika minut se všechny děti ponořily do hry. Michael seděl na gauči a hrál na iPadu mé dcery; můj syn byl na podlaze vedle něj a hrál videohru; moje dcera seděla na druhém konci gauče než Michael a hrála si s některými svými hračkami. Každý si dělal svoje. Občas jeden zavolal druhého, aby se podíval na něco skvělého, co právě dělal, ale jinak si hráli sami. Experti tomu říkají „paralelní hraní“, protože si hrajete U někoho jiného, ale ne S někým jiným. Říkají, že s autistickými dětmi je něco v nepořádku, protože si hrají tímhle způsobem, ve srovnání s tím, jak si hrají batolata.

Tihle „experti“ nemají ani ánung.

Na paralelním hraní není NIC špatného. Někdy lidé chtějí zkoušet své vlastní aktivity, své vlastní zájmy, své vlastní nápady. Ne každý je natolik sociálně závislý na druhých, aby musel každou vteřinu svého dne dělat to samé jako ostatní. Já myslím, že paralelní hra je pozitivní znamení. Naznačuje „Hej – vážně chci dělat ______ a ty třeba nechceš, a to je v pořádku. Ale záleží mi na tobě natolik, že chci být pořád u tebe, i když třeba budeme dělat různé věci.“ Nemyslím si, že paralelní hra je znamením nepružnosti a uzavírání se před ostatními; je to individualizovaný způsob, jak ostatní vpustit dovnitř, ale přitom si stále uvědomovat vaše vlastní osobní potřeby a reagovat na ně.

Myslím, že hrací návštěva s jakýmkoli jiným dítětem a provedená jakýmkoli jiným způsobem vy byla katastrofa. Moje děti by nevěděly, co dělat a možná by se cítily nucené „dělat“ věci nějakým specifickým způsobem, aby potěšily svého hosta. Jinými slovy, měly by pocit, že musejí něco předstírat, že musejí být falešné. A jak přesně můžete kultivovat skutečné přátelství a skutečné pouto, když jste falešní? Podle mého názoru nemůžete.

Když jednáme s lidmi, kteří nejsou neurotypičtí, jako je Michael a moje děti, musíme rozšířit tradiční definici a očekávání toho, co taková „hrací návštěva“ je. Je víc než jeden způsob, jak se sbližovat. Je víc než jeden způsob, jak si užívat něčí společnost a je víc než jeden způsob, jak vytvořit přátelství.

Je víc než jeden způsob, jak si hrát.

Od té doby jsme s Michaelem měli hodně hracích návštěv. Někdy si ti tři nějakou část návštěvy, možná dokonce většinu, HRAJÍ spolu; jindy jde o výhradně nebo primárně paralelní hru. Tu a tam se k hrací návštěvě můžou dokonce připojit i moje starší děti (i když dost zřídka, protože ty mají svoje vlastní kamarády a svoje vlastní zájmy). Už nemám sklony uklízet dům, když přijde, a on se nijak nerozpakuje jít do mé spíže a vzít si něco k snědku. U Michaela doma jsme si zatím ještě nehráli, protože nevím, co čekat a mám věci ráda takové, jaké jsou; možná jednoho dne dospějeme k tomu, že uspořádáme hrací návštěvu tam… a možná také, že ne. Prozatím jsem spokojená a vděčná za ty paralelní hrací návštěvy, které u nás s Michaelem máme, díky kterým mohou být moje děti tím, kým jsou, a zároveň i Michael může být tím, kým je – a já můžu být tím, kým jsem. Nemám čerstvě upečené koláčky a čerstvě vymačkaný džus a nepořádám ani to, co by se tradičně bralo jako „dokonalá“ herní návštěva. Ale naše paralelní hrací návštěvy jsou náhodou dokonalé pro NÁS… takže na tom, co si myslí kdokoli jiný, příliš nesejde.

 

Z anglického originálu The Joy of Paralel Playdates

od Morénike Giwa Onaiwu

https://respectfullyconnected.com/2017/12/the-joy-of-parallel-playdates/

Přeložil Marek Čtrnáct

Článek vznikl díky podpoře Jana Barty

Na obrázku jsou dvě ženy. Žena v oranžovém má hlavu v dlaních a vypráví. Žena v bílém naslouchá.
Konzultace pro rodiny a rodiče