Plaská 7, Praha 5 – Újezd, Malá Strana
+420775274281

Klinicky významné narušení: O teoreticích, kteří teoretizují teorii mysli

Jak rozumět autismu, ADHD a životu, když zrovna nedává smysl

Klinicky významné narušení: O teoreticích, kteří teoretizují teorii mysli

Na obrázku je nástěnná malba - graffiti - muže, který se drží za hlavu a buď se směje nebo pláče

Abstrakt

Tato esej je autie-etnografickým příběhem, který sleduje problémy a hranice teorie mysli (TM), tak jak je v současné době konstruována v psychologii a studiu myšlení. Konkrétně zkoumám úlohu těla v TM – nebo spíše způsoby, kterými jsou autisté v teoriích o TM odtělesňováni. Tvrdím, že teorie o TM upírají autistům kontrolu tím, že zpochybňují jejich samotnou lidskost, a tím působí na autistických tělech násilí. Kromě toho navrhuji, že feministické rétorické studie představují jednu potenciální lokaci pro rozebrání komplexní pavučiny útlaku, kterou začala TM představovat.

  1. I. Přijetí

Během mého druhého týdne v pozici nové členky fakulty jsem byla proti své vůli přijata na psychiatrické oddělení univerzitní nemocnice. Řekla bych, že to říkám navzdory svému lepšímu úsudku, ale takový sentiment předpokládá, že nějaký lepší úsudek mám. (Což podle mých ex-doktorů nemám.)

Moje přijetí působilo zpomaleným dojmem. Když se to dělo, nemohla jsem uvěřit, že se to děje – myslela jsem, že sním, nebo že se dívám na špatně napsaný životopisný film na Lifetime, nebo že jsem snědla plesnivé zbytky, které vyvolaly halucinace, nebo že je to cokoli, cokoli jiného než realita. Ale ne. Tohle byla moje realita a moje realita se brzy zvrtla do průběhového času, do něčeho takovéhohle:

—Přivazovali mě na pojízdné lůžko.

—Vezli mě z akademické budovy na parkoviště, zatímco kolem přihlíželi čumilové.

—Cpali mě do sanitky.

—Táhli mě, stále ještě na pojízdném lůžku, na psychiatrickou pohotovost, která připomínala vězení z televize: briskní bezpečák, laciná barva na stěnách, dveře vyztužené ocelí, kamery, které nemají vypadat jako kamery, ale nevyhnutelně jako kamery vypadají. Táhli mě tam. Tam.

—Brzy mě už zuřivě prohledávali a vysypávali obsah mého batohu a chovali se ke mně jako ke zločinci, protože jsem u sebe měla lahvičku Tylenolu a třípalcový odznak „Autistic Pride“, a strkali mě, teď už bez bot a bez svetru, do místnosti bez dveří s židlemi s tvrdými opěradly a zakazovali mi telefonovat, pokud nedám telefon na hlasitý odposlech, a hrozili mi, že si mě tam nechají přes noc a několik dní a odmítali mi dovolit, abych měla sluchátka, a pletli moje diagnózy, a přitom se pravidelně ptali Jak si vedete, zlatíčko?— Jako kdyby jim na tom opravdu záleželo. Jako kdybych byla nějaké zlatíčko.

Předtím, než me zřízenci naložili do sanitky jako obalovaný párek, můj bývalý terapeut se mě zeptal, proč je přijetí na psychiatrii tak „špatná“ věc. „Jestli musíte klást tuhle otázku,“ soptila jsem, „tak o tom opravdu nemáte ani ponětí.“

Ta chvíle před sanitkou byla, pokud si dokážu vybavit, tím momentem, kde začalo jejich břichomluvectví. Zničehonic, tvrdili experti, jsem nemluvila . Bože, to ne. „To mluví vaše deprese,“ vysvětlovali. „To mluví váš autismus. To mluví vaše úzkost. Vážně, mluví všechno možné, jen ne vy.“

****

Začínám si zvykat na to, že, rétoricky řečeno, neexistuji. Živím se tím, že studuji rétoriku. Vyučuji ji. Mám z ní doktorát. Dýchám ji. Rétorika je vším a všude, jak říká řada mých kolegů. Výjimkou ze všechnosti a všudypřítomnosti rétoriky je samozřejmě autismus.

Ve svém dospělém životě jsem došla do bodu, kde mě články o autismu a perspektivním pohledu inspirují — tedy, inspirují k sebepoškozování. Rétorika je o publiku a autismus ne, říkají tyto články. Autisté trpí „mentální slepotou“ (Baron-Cohen 1997, 2); autisté jsou „maskováni oblakem sociálního osamění“ (Greenbaum, 2011, 46); autisté jsou sebestřední a zahalení svou neurologickou bídou. Tohle je strašně hrubá parafráze. Ale vlastně není.

A tak jsem si zvykla na to, že, rétoricky řečeno, neexistuju. Řeknu něco o autismu a někdo bude tvrdit, že na ničem z toho, co jsem řekla, nesejde a že se to na nic nevztahuje. Protože jsem sebestředná. Protože nemám schopnost intuitivně chápat jiné mysli nebo rozumět životním zkušenostem druhých. Protože to jenom mluví můj autismus.

Jak může někdo mít autismus a zároveň co říct? Autistický hlas je ten největší protiklad pojmů. Autismus se už dlouho „chápe“ jako tropa pro nekomunikovatelnost (Pinchevski 2005) a jako organizující metafora pro sociální izolaci a tělesné uvěznění (Bettelheim 1967). Autisté se sotva popisují jako někdo, kdo má schopnost fungovat jako rétor, účastník rozmluvy nebo cokoli jiného, co by mohlo dodávat autistickému tělu kontrolu, záměrnost nebo vlastní já. A tato posedlost naší neschopností také sahá za hranice jediného vědeckého oboru: běžně se znázorňuje jako neoddělitelná součást autismu jakožto poruchy. 1 Tak například Simon Baron-Cohen, Alan M. Leslie a Uta Frithová ve svém přelomovém článku z roku 1985 postulovali, že autisté mají narušenou „teorii mysli“ (neboli ™); tedy že autisté, jak tvrdili, nechápou, že jiní lidé mají své vlastní unikátní duševní stavy, životy a prožitky, nechápou „že jiní lidé vědí nějaké věci, chtějí je, cítí je nebo jim věří“ (Baron-Cohen, Leslie a Frithová 1985, 38). Naše údajná neschopnost připisovat neurotypickým myslím motivy je (a nyní cituji) „opsané kognitivní selhání“, „kognitivní dysfunkce“, „kognitivní deficit“, „sociální postižení“ a „nápadná chudoba“ (44, 39).

Přejděme o téměř třicet let dál a z tohoto refrénu TM se stal „empirický“ fakt (Williams 2010, 483). Jak tvrdil David Smukler (2005, 17), kolem TM se objevily celé akademické podniky, protože samotná existence TM vyžaduje otázky týkající se mezí a hranic mysli, samotného lidstva. Filozofové invokují TM, aby zkoumali význam já a morálky a co znamená žít „dobrý život“ (Barnbaum 2008, 84). Narativní teoretikové používají TM ve službě vznosnějších tvrzení o textualitě, mozku a mezi/vztahovosti (Ryan 2010, 473-474). Rétorikové vidí v TM vysvětlení neúspěchu a narušování v kontextu třídy (Jurecic 2007, 429; Greenbaum 2010, 44).

TM funguje napříč obory jako binární dělení mezi lidmi, kteří ji mají, a těmi vzdálenými Jinými, kteří ji nemají. Zvláště ikonická je pro tuto dichotomii má/nemá následující pasáž z Baron-Cohenovy knihy Mentální slepota (1997): „Teorie mysli zůstává jednou ze zásadních schopností, které nás činí lidmi. …Zdá se, že obtíže s teorií mysli jsou mezi takovými osobami [autisty] univerzální“ (3). A tak, pokud autisté něco mají, tak je to rozhodný nedostatek. Na jedné straně kontinue jsou ti, které Baron-Cohen nazval „čtenáři myslí“, tedy ty osoby, o nichž víme, že jsou lidé právě proto, že mají TM. Mezitím jsou na druhé straně kontinua „mentálně slepí“, tady osoby, které postrádají „jednu ze základních schopností“, která nás činí lidmi. Jinými slovy: Lidé jsou lidé, protože mají teorii mysli, a autisté jsou ne-lidé, protože ji nemají.

Jak postuluje Baron-Cohen (1997, 4): „Propast mezi čtenáři myslí a mentálně slepými musí být obrovská.“

Když se soustředím na tuto propast, tuto obrovitost, mou nedostatečnost – táhne mě to k pohybům mého těla a ke kancelářskému prostoru, ve kterém momentálně přebývám. V těchto okamžicích mi vyvstává na mysli desetiletí stará esej Adrienne Richové nazvaná „Poznámky o politice lokace“ (1985). Richová v této eseji přitahuje pozornost na to, jak lokace odrážejí ideologické body, jak teoretické prostory a fyzické prostředí abstrahují už svým designem určitá těla (určité rasy, pohlaví, třídy, schopnosti, postižení). Když se soustřeďuji na tuto propast, tuto obrovitost, můj nedostatek, probírám se svými propouštěcími papíry a pojišťovacími brožurkami. V ruce držím zažloutlou účtenku. Držím v ruce záznam, vzpomínku na mé mentálně slepé tělo ve sterilní místnosti, papírovou reprezentaci zřízence, který mě zasypával otázkami o sebepoškozování a o tom, co si myslím o počasí. (Seru na počasí.) Sedím tady a probírám se účtem od pojišťovny, který požaduje 75 dolarů za privilegium být jednoho deštivého čtvrtečního odpoledne nuceně uvržena na psychiatrické oddělení.

Propast mezi čtenáři myslí a mentálně slepými musí být obrovská. Ale vzhledem k mé mentální slepotě si nemohu být jistá.

Co mohu říct s jistotou, je tohle: na těle a na teorii mysli něco je. Rétorikové si často představovali „fyzické tělo jako to místo, kde se realizuje teorie“ (Vandenberg, Hum a Clary-Lemon 2006, 12). Teorie mysli je jednou ze zásadních schopností, které z „nás“ dělají lidi. A bez teorie mysli, co je tělo? Co je autistické tělo? Jakožto autistka si dobře uvědomuji způsoby, kterými se moje „neurologická porucha“ manifestuje skrze mé svaly a šlachy, to, jak se autismus kutálí z mého jazyka, transformuje můj krok v autské poskakování, zatuhuje kontury mé tváře, když mé oči přehlížejí místnost. Autismus je ztělesněný; mým ztělesněním je autismus. Jak popisuje Jim Sinclair (1993), autismus „zabarvuje každou zkušenost“. Pokud je tělo místem, kde se realizuje teorie, a autisté postrádají TM – pod čí doménu musí spadat naše ztělesnění? Co můj tik? Co můj účel? Co lidskost mých třepajících se prstů?

Abstrakce má jistou sílu. Richová ve své diskusi o ztělesněné teorii věnuje zvláštní pozornost modifikátorům – především pak nuancím členů a osobních zájmen. Richová poznamenává: „Napsat ‚mé tělo‘ mě uvrhuje do prožité zkušenosti, do konkrétnosti. …Říci ‚mé tělo‘ snižuje pokušení tvrdit něco grandiózního“ (1985, 11). Diskuse o TM, ať už psychologické či filozofické povahy, představují „narušené“ v těch nejodtažitějších klinických termínech. Čtenáři myslí, ne-autisté, nepostižení, tedy lidé, kteří mají TM – ti všichni jsou porůznu označováni jako my nebo lidé. A naproti tomu, když teoretikové TM mluví o lidech, kteří TM postrádají, diskuse se často točí kolem abstrakcí a odlidštěných signifiantů, samé nějaký a ten. Kde je v TM moje? Může být nějaké osobní přivlastňovací zájmeno, pokud je vaše teoretická existence definována tím, co nevlastníte?

Já tvrdím, že tělo přináší viditelnost a materiálnost jak abstrakcím teorie, tak, což je nejvýznamnější, abstrakcím teorie o teorii mysli. Co to znamená v praxi, v reálném životě, za hranicemi stránek knihy nebo zdravotní karty, upírat autistovi schopnost empatie, perspektivního pohledu, sebereflexe? „My“ jsme skutečným autistickým lidem abstrahovali jak těla, tak mysli, a přitom jsme je učinili nelidskými.

Teoretikové TM, ve zjevně arogantních konstrukcích, předpokládají, že jejich metakognitivní schopnosti jsou tak zcela realizovány, že mohou znát mysl autistů lépe, než mohou autisté znát sami sebe. V jedné takové představě David Smith (2007, 172) navrhuje, že bez TM „byste nebyli schopní porozumět smyslu lidského chování a vnímali byste lidi jako kusy masa bezmyšlenkovitě se pohybující prostorem.“ Jinými slovy, kromě „empirického faktu“, že autisté oznyčují hranice lidskosti, máme také uvěřit tomu, že autisté vnímají jiné lidi jako nemyslící pytle kůže. To je tedy dilema, které předkládá TM: Jak může někdo obhajovat svou lidskost, pokud nerozpoznává lidskost druhých?

Co s touto propastí? Co s těmi koulemi kůže a kostí? Co se sociálními implikacemi naznačování, že dvě procenta světové populace postrádají teorii mysli?

Za to privilegium dáte 75 dolarů.

****

A tak si začínám zvykat na to, že autistický hlas je ten největší protiklad pojmů.

Moje zapojení, jakožto rétoričky, s autismem a TM invokuje topoi, který znám, topoi, které mě vedlo vysokoškolským studiem, které organizovalo mé učení, které mi umožnilo kompartmentalizovat akomodační požadavky mé univerzity jako tance s rétorickými trojúhelníky – étos, patos a logos, soubory myšlenek o situaci a ztělesnění, myšlenky o tom, jak přednést přednášku nebo jak sestavit dopis o tom, proč potřebuju víc času k recenzi eseje. Jakožto rétorička chápu – skrz objektivy, které znám – články z kognitivních studií, které lemují podlahu mé kanceláře. Interpretuji filozofické eseje o autismu jako kolaps rétorických trojúhelníků. Během tohoto čtení mě bombardují reprezentace autistů jako ne-rétorů – jako ne-rétorů, kteří nemohou vyjadřovat emoce (sbohem, patose), jako ne-rétorů, kteří nedokážou rozpoznávat duševní stavy ani vizualizovat potřeby lidí kolem sebe (sbohem, étose), jako ne-rétorů, jejichž logika je tak mechanistická a nepružná, že jejich jedinými srovnatelnými ne-rétorskými analogy jsou roboti a šimpanzi (sbohem, logose). 2

Jakožto rétorička mám chápat autismus jako limitní případ, případ, který znamená všechno, čím rétorika není. Mám chápat, že autismus je antitezí narativu. Jakožto rétorička mám chápat, že mi autismus brání být rétoričkou.

Články z oboru kognitivních studií, které lemují moji podlahu, detailně popisují, v jakých ohledech mí lidé ve skutečnosti nejsou lidé. Chápu je skrze objektivy, které znám. Feministické, rétorické, filozofické, naratologické – všechny je beru jako echolalické. Autisté nejsou lidé. Autisté nejsou lidé. Jak může ne-osoba potvrdit svou osobnost? Autisté nejsou lidé.

A tak si zvykám na to, že neexistuju. Zvykám si na to, že mám tělo, které ve skutečnosti žádným tělem není. Zvykám si na rétorické násilí, které umožňují teorie o teorii mysli. Přivažte mě na pojízdné lůžko. To pojízdné lůžko je hmotnější než já.

Píšu tuto esej, protože už mě unavuje zvykat si na tyhle věci.

****

Má hospitalizace naštěstí netrvala dlouho. Ale to, že vás násilím zadrží terapeuti lomeno fakulta, v akademické budově, kde čekáte, až přijedou zdravotníci a přivážou mě na pojízdné lůžko – to je prožitek, který jsem nikdy nechtěla mít, natožpak ve chvíli, kdy začínám v zaměstnání na dráze, která vede k definitivě. A v každém okamžiku, zatímco jsem se snažila a snažila dokázat svou příčetnost a lidskost a rétoričnost, jsem se ocitala stále hlouběji v narativu neurologického determinismu. Zničehonic doktoři jakoukoli kontrolu připisovali mému údajnému odtělesnění nebo mému údajnému odmyslení. 3 Nechtěla jsem terapii, protože jsem byla autistka. Nechtěla jsem být hospitalizována, protože jsem byla autistka. V těchto okamžicích, nejpomalejších okamžicích mého života, jsem vyvolala Aristotela (2011) – enthymemy, dialektiku, topoi. Když Aristotelés kurva nefungoval (funguje vůbec někdy? 4), využila jsem naučené věty ze seznamu četby pro mou kandidátskou zkoušku a porůznu skrz sebe nechávala promlouvat Maleu Powellovou (2011) a Petera Elbowa (1985). Co je étos. Co je rozum. Kdo jsou Druzí, a kdy jsou „co“. Co je kairos. Co je s tím okamžikem, s tím pomalým, mučivým okamžikem, ve kterém se snažím vyjádřit své autentické já. Otázky se změnily v tvrzení a tvrzení se změnila v příznaky a příznaky se změnily v mé arétorické tělo, omezené a odhozené.

Bez ohledu na to, co jsem řekla, říkal to můj autismus. Moje tělo se stalo místem pro břichomluveckou rétoriku, pro slova, která nikdy nebyla. Když jsem konverzovala se zdravotníky a zoufale jsem se snažila působit společensky a „normálně“, zjistila jsem, že vyprávím každou svou úzkostnou akci pomocí slov „To byla předem naprogramovaná reakce. To byla předem naprogramovaná reakce.“

Nevím, co psali do svých karet. V mých depresivních okamžicích mám tendenci si představovat, že mapovali vzestupy a poklesy mé echolálie, pomocí echolálie. „To jenom mluví její autismus,“ opakuje se na psací desce, jako když přetéká záchod. „To jenom mluví, mluví, mluví její autismus. To jenom mluví její – autismus.“

Bohužel, tady se dopouštím projekce.

Moje projekce je, hádám, součástí většího bodu – bodu, kterého se, jak doufám, budu vytrvale a echolalicky, ale především vytrvale, držet během celé této eseje. Kdy mluví autismus? A když mluví autismus, kde je tělo? Kde se nachází osobnost? Reprezentují autisté, jak se ptá Roger Gottlieb (2002), morální subjekty? Čí tělesnost odráží – a odklání – diskurzivní konstrukt autismu?

Jinými slovy: Kde končí můj autismus a začínám já? Jsem má mysl?

Jinými slovy: Když teoretizujeme mysl, co nebo koho teoretizujeme? Když teoretizujeme tu mysl, co nebo koho privilegizujeme? (Neurologicky typické? Statistickou analýzu?) Když teoretizujeme teorie mysli – když teoretizujeme, kdo je kdo a kdo je co – kde je tělo? Kde se nachází osobnost? Existuje nějaký morální subjekt? Jsem má mysl?

Jinými slovy: Jak vyplňujeme mezery autistického enthymemu, topoi kognitivní filozofie a kognitivní narratologie? Může autistka vyprávět svůj život? Musí člověk vyprávět, aby byl člověkem?

Jinými slovy: Je autista člověk?

Jinými slovy: Je rok 2013. Proč vůbec klademe tyhle otázky?

  1. II. Teorie čí mysli?

V tuto chvíli už jste možná uhodli, že tato esej je auto-etnografická. Možná jste také uhodli, že tato esej má spirálovitou strukturu, postrádá konkrétní tezi a ráda používá paralelní větné struktury. Zde se nechávám inspirovat Irene Roseovou (2005), která vytvořila termín autie-etnografie k popisu bohatého oeuvre aktivistických textů o životě, které během posledních dvou desetiletí vytvořili autisté. Roseová se z velké části snaží znovu získat a zabrat autistické texty o životě – to, co autisté už dlouho nazývají „autie-biografií“ – jako víc než jen pouhou auto(autie)biografii. Takové akty znovuzískání a znovuzabrání mají ve studiích postižení dlouhou historii a zvláště za ně vděčíme dílu G. Thomase Cousera o narativech života s postižením. Couser v „Konfliktních paradigmatech“ (2008) volá po tom, aby postižení spisovatelé a autoři pamětí odolávali kulturním scénářům, které ovládají příběh(y) postižení – aby odolávali narativu „politujte mě“, aby odolávali narativu „než jsem se stal postiženým, měl jsem se lépe“, aby odolávali tomu, co Stella Youngová (2012) popisuje jako „inspirační porno“.

Ano, to, co vyzdvihuje jak Rose, tak Couser, je potencialita psaní o postiženém životě, které má sloužit emancipačním účelům, fungovat v testimoniu a jako testimonium. Naznačují, že v příbězích takzvaných abnormálních, odchylných a autistických osob existuje transformativní síla. A vědecká práce ohledně testimonií zaměřených na postižení se v mnoha ohledech točí kolem feministických konceptů narativu a pozičnosti. Jak tvrdí Laura Millnerová (2011, sekce 1), takové texty „odolávají rétorickým strukturám, které posilují konvenční, diskriminační přístupy a systémy“.

Ráda bych tvrdila, že moje esej je tohle všechno – odchylná a autistická, ale přesto transformativní a odolná. Nicméně nevěřím, že taková je. A jak bych také mohla? Být autistou znamená v mnoha ohledech být podmiňováni – podmiňováni, abyste věřili, že vaše slova jsou osobitá, zaměřená na vás samotné, pomíjivá. Existují celé antologie věnované právě této myšlence. 5

Ano, samotná forma této eseje je paradoxem: Tvrdím, že mám teorii mysli, tím, že předvádím, že teorii mysli postrádám.

Myslím na svou bezmyšlenkovitost. Moje esej je nesouvislá a zaměřená na sebe. Je zároveň odhalující a ne dost odhalující. Francesca Happé už při mnoha příležitostech popsala autistické psaní o životě jako ze své podstaty „omezené“, protože neříká ne-autistům to, co chtějí vědět. Happé (1991) tvrdí, že vzhledem k tomu, že autisté postrádají TM, nemohou vyjádřit autistické prožitky v neautistických termínech (které jsou samozřejmě těmi jedinými „vhodnými“ termíny) (pro příklady viz 210, 223, 231). Autistická aktivistka Amanda Baggsová (2003) postoj Happé velmi výstižně shrnula: „Od autistů se nečeká, že budou psát autobiografie. Očekává se od nás, že budeme psát učebnice, které jsou shodou okolností o nás.“ V takovém rámci neurotypických očekávání moje eseje nikdy nesplní požadavky – já (ne)vyprávím z osobních zkušeností, odchyluji se od typických konvencí akademického žánru, tajím jisté intimní detaily (konečně, ti lékaři mě museli proti mé vůli přijmout na psychiatrii z nějakého důvodu). Když přijde na narativní teorii, rétorickou teorii, psychologickou teorii, úplně jakoukoli teorii, její střed zůstává pevně neautistický. Dávat do středu autistické ztělesnění by mohlo být docela dobře emancipační a autie-etnografické, ale podle názoru teoretiků TM to primárně představuje zásadní nedostatek – nedostatek teorie mysli.

Happé je pouze jednou z mnoha akademiků, kteří prohlašují narušenou TM za definující charakteristiku autismu. Jill Boucherová v „Jak dát teorii mysli na její místo“ (2012) sleduje, jakými způsoby se TM stala dominantní organizující teorií autismu (nebo toho, co autisté postrádají). Boucherová tvrdí, že TM se jakožto koncept v posledních dvou desetiletích značně rozšířila. TM, původně definovaná schopností předvídat chování někoho jiného a/nebo odhalit záměrnost někoho jiného, byla často „hodnocena“ pomocí úkolů s falešnou vírou, tedy úkolů, které se pokoušejí měřit „povědomí o jiné (falešné) víře někoho jiného“ (Bauminger-Zviely 2013, sekce 1). 6 Současné teorie o TM nyní invokují a prohlašují celou řadu kognitivních jevů – mentalizování, metakognici, čtení mysli (tedy chápání duševních stavů druhých), dedukování záměrnosti a vyjadřování empatie (Boucher 2012, 229). Jinými slovy, postrádat teorii mysli neznamená pouze postrádat teorii jiných myslí – znamená to i postrádat povědomí o vaší vlastní mysli (Carruthers 1996; McGeer 2004).

A tak píšu tuto esej, zřejmě bez toho, že bych si uvědomovala mého čtenáře a mé (ne)já.

To jenom mluví můj autismus, stříká jako protržené síto.

Jsem kognitivně podmíněná, abych byla prchavá a osobitá.

Kde je moje tělo?

****

Často setrvávám u teorií o TM – u jejich všudypřítomnosti ve studiu autismu a u způsobů, jakými je teoretikové a klinikové a rodiče zdánlivě bez otázek absorbují. Teorie o TM jsou pervazivnější než moje pervazivní vývojová porucha. Kráčejí po vodě. Teorie o TM jsou tím, jak mě mí terapeuti poznali. Moje diagnostické papíry zdůrazňují mou „rigiditu“ a „nedostatečnou duševní pružnost“. Někdy si představuji složité scénáře, ve kterých se sociální pracovníci scházejí, aby diskutovali o tom, jakými způsoby mě pohltila má myslohmota – jak jsem sama sebe pohltile v mé sobecké nesobeckosti.

Na TM je něco lepkavého. Boucherová (2012, 229) tvrdí, že teorie mysli je, což je dost problematické, „úhledný a zapamatovatelný“ termín, který je natolik pěkný, že může rezonovat napříč disciplínami. Gary Woodward nabízí v knize Dokonalá reakce: Studie rétorické osobnosti (2010, 91) podobný sentiment, tvrdí, že teorie mysli je „dokonalá fráze, která naznačuje jak impulz odhadovat pocity člověka v kteroukoli danou dobu, tak myšlenku, že tato odvození budou použite k předpovězení, jak bude takový člověk reagovat na slova vyslovená v jeho přítomnosti.“

A přesto bych navrhla, že TM nepřetrvává ani tak díky své „dokonalosti“ a chytlavosti fráze, ale díky své závislosti na „epistemologických hranicích“ (Pinchevski, 2005). Řečeno přímo: Měli bychom teorii mysli bez autismu? Nejsem jediná, kdo klade tuto otázku, a nemyslím si, že bych se mýlila, když na TM kladu vinu za redukcionismus typu „vejce a slepice“ (Ryan 2010, 484). Teorie o TM jsou teorie o kontinuích, o lidskosti, o kontinuizaci lidskosti. To, že TM je „jednou ze zásadních schopností, které nás činí lidmi“ víme jen proto, že „potíže s teorií mysli jsou, jak se zdá, mezi [autisty] univerzální“ (Baron-Cohen 1997, 3). To, že TM je „základním aspektem lidských vztahů“ víme pouze proto, že autisté údajně nemají „plně funkční teorii mysli“ (Barnbaum 2008, 154). Navzdory faktu, že TM byla poprvé teoretizována ve spojení s šimpanzi koncem sedmdesátých let (Premack & Woodruff, 1978), za svou pervazivnost v transdisciplinární literatuře vděčí tomu, jak je vklíněna do autistického (ne)já.

Já tvrdím, že teorie o TM jsou jednak perifrastické a jednak násilně krmí samy sebe: Tvrdit, že autisté mají teorii mysli by znamenalo tvrdit, že žádná teorie mysli neexistuje. Deborah Barnbaumová (2008) to ve své knize o autismu a bioetice také přiznává:

Celý smysl deficitů teorie mysli je však v tom, že nepřítomnost teorie mysli je fundamentálním deficitem charakteristickým pro autismus: kdyby autista neměl narušenou teorii mysli, nebyl by autistou. (160)

Stejně tak Uta Frithová (1999):

Je neoddiskutovatelné, zda bychom vůbec kdy přišli s něčím takovým, jako je neurologicky specifikovaný mechanismus teorie mysli (TM), natožpak opsaný mozkový systém zásadní pro tento mechanismus, nebýt faktu, že jedinci s autismem, jak se zdá, postrádají schopnost připisovat mentální stavy. (5-6)

Jinými slovy: Celý smysl TM je v tom, že autisté ji nemají.
Jinými slovy: Celý smysl TM je v tom, že ji mají lidé.
Jinými slovy: Celý smysl TM je v tom, že autisté nejsou lidé.

Tato poslední položka – že autista není člověk – je nevyslovenou premisou enthymemu TM. Existuje autistická mysl, ale ne autistický člověk.

A přesto, co by se stalo, kdyby odborníci a klinikové navrhli, že autisté skutečně mají nějakou TM? Tři desetiletí odborné práce se točí kolem představy, že autisté představují mez, hranici, nedostatek. Kolem toho, co my autisté nemáme, vyrostly celé disciplíny. Živost a čiré množství výzkumu TM není bezvýznamné. Skutečnost, že životní dílo tolika akademiků je tak hluboce zabráno do nelidskosti autistů, by mělo jasně říkat, do jaké míry se teorie o TM staly institucionalizovanými konstrukcemi a mechanismy, které zbavují autisty práv (a to ani nemluvím o lidech s jinými duševními postiženími, která se také často házejí do pytle „nepřítomnost TM“ – o lidech se schizofrenií, hraniční poruchou osobnosti, a tak dále).

Co bychom ztratili, kdyby se autistům připsala nějaká teorie mysli? Nebo, a to je možná lepší otázka – co bychom tím mohli získat?

  1. III. Upoutání

S tímhle někam jedu.

Přivažte mě ke pojízdnému lůžku.

S tímhle jedu chodbou.

Jsem přivázaná ke pojízdnému lůžku.

S tímhle jsem uvězněná v místnosti.

S tímhle nejsem uvězněná ve svém těle – ledaže by zdravotní karty říkaly, že jsem.

Přivažte mě k pojízdnému lůžku.

Ale já nechci mluvit o „proč“ nebo „kdy“ toho pojízdného lůžka. Nechci si představovat duševní stavy těch, kdo mě na něj připoutali. Invokuji paralipsis. Nechci přemítat o způsobech, kterými jsou to jedno pojízdné lůžko a mé jedno tělo pouhé skvrnky v moři autistických těl na neautistických pojízdných lůžkách, doslova i metaforicky, autistická těla připoutaná a odhozená, autistická těla, která nejsou teorie, ale která jsou ztělesněnou textualitou teorií, násilnou tělesností teorií, realizací teorií, teorií o teorii mysli, které nás dále delegitimizují a dehumanizují, stejně jako naše těla, a naše mysli, a naše tělomysli.

Kde je moje tělo? Jsem má mysl?

****

Mám na mysli (bezmyšlenkovitě) problém mysli a těla tak, jak se prezentuje ve studiu filozofie i rétoriky. Tento problém není to, oč mi tu jde. Můj účel zde je specifický pro teorie o TM – teorie, které příhodně ignorují desetiletí feministické teorie, teorie ztělesnění, teorie vystupování, teorie postižení; teorie, které si představují svět autistického života plný nemyslících pytlů kůže; teorie, které abstrahují živé, dýchající lidské bytosti od jejich fyzických, duševních, teoretických, sociokulturních a prostorových lokací. Teorie o TM žijí z nehmotnosti. Teorie o TM jsou teorie o moci a o upírání moci.

Kde je v teoriích o TM tělo?

Jak píší Bre Garrett, Denise Landrum-Geyerová a Jason Palmeri (2012, ve Scéně 2): „Můžeme transformovat naše metodologie; můžeme přesunout těleso z pozadí do popředí, tak, jak to provádějí odborníci na feminismus a studium postižení v různých médiích.“

Jak píše Erin Manningová (2013, 160, „Termín ‚tělo‘ je chybný.“

Jak píše Kristie Fleckensteinová (2009, 108): „Okamžiky ztělesnění – vlastního či cizího – se neustále překládají a poměřují s kulturně privilegovaným tělem, což vede k hierarchii těl, posuvné stupnici, na níž mají některá těla větší hodnotu, důvěryhodnost a viditelnost než jiná.“

Jak píše Susan Wendellová (1989, 104): „Potřebujeme feministickou teorii postižení. …Postižení není biologicky dané; stejně jako pohlaví je sociálně vytvářeno z biologické reality. Naše kultura idealizuje tělo a požaduje, abychom ho ovládali.“

Já tady k něčemu směřuji. Moje prsty se různě válí po klávesách, cuchají elastické záhyby gumiček. Jsem tady. Věnuji pozornost feministické rétorické teorii a věnuji pozornost osobním zájmenům. Moje tělo je místem, kde se realizuje teorie. Moje tělo je místem, kde se (narušená) TM (ne)viditelně projevuje. Jsem na posuvné škále, přízračná konstrukce tělesné hodnoty. Moje tělo je špatný termín. Píšu tuto esej, ale kdokoli s TM ji může vyvrátit, může vyvrátit. Tohle je moje vědecká práce a moje vědecká práce je zkušenost a moje zkušenost je zkušenost s narušením a se vztahy s kůží a kostmi a nemyslícími koulemi.

A já se opět ptám: Kde je v teoriích o teorii mysli tělo?

Nebo, specifičtěji: Kde je v teoriích o teorii mysli autistické tělo?

Nebo, abstraktněji: Jsem má mysl?

****

Na těle a teorii mysli něco je. Mikko Keskinen (2011) začíná ve své analýze reprezentace duchů Marie Darrieussecqové v Naissance des fantomes rozplétat (od)tělesnění TM. Keskinen píše:

V současné době by bylo možné Teorii mysli nazvat Praxí těla a z jejího funkčního obsahu by se tím příliš neztratilo. Skuteční lidé, opravdoví čtenáři a fiktivní postavy jsou vesměs zvyklí na to, že interpretují lidskou řeč těla jako něco, co naznačuje myšlenky a pocity, tedy jinak skryté mentální struktury. Tento posun od těla k mysli se obvykle odehrává tak automaticky, že nazývat ho teorií mysli není tak úplně správné. (201)

A tak, tvrdí Keskinen, představuje řeč těla významnou část mentálních stavů a procesů člověka. Vzbuzuje jistou komplexitu: komplexitu interpretace paralingvistických náznaků jiného člověka, komplexitu rozpoznávání úmyslu. Ale na Keskinenově argumentu je přitom něco nápadně problematického. Zatímco začíná rozmotávat složitost tělomysli – a recipročně spojit mysl s tělem, tělo s myslí – je standardním předpokladem, že tělomysli existují pouze u těch, kdo mají nedotčenou, nenarušenou teorii mysli / praxi těla. Keskinen (2011, 201) hovoří o „neúspě[ších] při čtení mysli“ a jako jeden takový příklad uvádí „autismus“ – a, což je dost výmluvné, jako další uvádí absenci těla (v tomto případě pokoušet se číst mysl ducha nebo fantóma). Na jiném místě textu činí Keskinen podobná spojení mezi autismem a duchy ve svém zkoumání fantómové postavy a TM: „neochota stínu [ducha] imitovat gesta vypravěče může ukazovat na jeho autismus, na to, že se nejedná o primáta, nebo na fundamentální neexistenci“ (216). Všimněte si zde toho, s čím se autismus srovnává – s tím nebýt primát a s fundamentální neexistencí.

Být autista tedy není pouze na úrovni toho nemít tělo – označuje to fundamentální neexistenci.

Keskinenovy názory na autistickou tělesnou absenci neexistují izolovaně. Lisa Zunshineová v „Teorie mysli a fikce ztělesněné transparentnosti“ (2008) zkoumá TM v kontestu fiktivních narativů a naznačuje, že kulturní studie a feministické teorie performativity se významně prolínají s kognitivně evolučními teoriemi TM. Zunshineová především zdůrazňuje úlohu těla, situovanost těla, nespolehlivost těla, když se účastníci rozmluvy snačí navzájem pochopit a připisovat komplexní významy gestům, výrazům obličeje, tónu hlasu, oblékání, a tak dále. Zunshineová poznamenává:

Výzkum Teorie mysli doplňuje vhled [narativních studií] naší vlastní disciplíny ohledně těla jako místa výkonu. Vzhledem k tomu, že jsme navzájem přitahováni k našim tělům v naší snaze odhalit myšlenky a záměry ostatních, končíme tím, že děláme s našimi těly vystoupení (ne vždy vědomě nebo úspěšně), abychom tvarovali to, jak jiní lidé vnímají naše duševní stavy. (69-70)

V eseji Zunshineové je mnoho protikladných impulzů, ale dva body jsou zvláště zajímavé. Za prvé, Zunshineová (2008, 68) zdůrazňuje, že selhání v TM se vyskytují všude v celém našem druhu. Tedy: signály se kříží, mračení a úsměvy se špatně vykládají, v interakci mezi lidmi je spousta chybné komunikace založené na nedorozuměních. Za druhé, a to úzce souvisí, Zunshineová rychle prohlašuje, že autistický subjekt má „narušenou“ teorii mysli (67).

Zunshineová vlastně ve velké části svého odborného díla zakládá své teoretizování o neautistické TM na její jasné nepřítomnosti u autistů. Tak například v Podivných konceptech (2011) uváženě rozlišuje mezi selháními TM, které z vás dělají člověka, a selháními TM, které z vás dělají autistu:

Nicméně, nesprávná interpretace něčího duševního stavu je velmi odlišná od neschopnosti vnímat, že za pozorovatelným chováním nějaký duševní stav je. To první se stává nám všem, to druhé pouze lidem s neurologickými poruchami na autistickém spektru. (60; důraz přidán)

Zde bych se zeptala: Kde je autistické tělo? Jaký je v takové konstrukci prostor pro autistickou kontrolu? Když si ne-autisté vykládají motivy a duševní stavy druhých mylně, tak jsou prostě jen lidé, ale když si autisté vykládají motivy a duševní stavy druhých mylně, tak postrádají teorii mysli?

Co víc, konfigurace Zunshineové nebere v úvahu, že i samotní autisté mají své vlastní unikátní duševní stavy, názory a touhy. A skutečně, teorie o TM jsou z velké části šokující ukázkou toho, jak teoretikové postrádají teorii autistických myslí (neboli TAM). Jak se tak důrazně ptá autistická autorka Rachel Cohen-Rottenbergová (2009), teorie čí myslí? Proč je naše selhání TM patologické a to jejich tím, co z nich dělá lidi?

Mé současné pozorovatelné chování je tělo, které se kolébá u stěny ložnice a jeho lokty se třou o knihy, jak se houpají tam a zpátky, tam a zpátky. Jaký je můj duševní stav? Mám nějaký duševní stav? Jsem moje mysl?

Takové dichotomní konstrukce – člověk versus neurologicky narušený – násilně postrádají autistická těla. Absence těla naznačuje, že na něm nelze spáchat násilí. Absence těla vymazává násilí, které je na něm pácháno.

  1. IV. Teorie války

Jsem tím vůbec nejnespolehlivějším vypravěčem.

To byla předem naprogramovaná reakce. To byla předem naprogramovaná reakce.

Ale faktem zůstává, že jsem tím vůbec nejnespolehlivějším vypravěčem. V době, kdy toto píšu, se snažím vykouzlit jeden symbolický příklad – jeden sjednocující příběh, který by jasně ukázal, jak ostatní na mé narativy nahlížejí se sobě vlastním skepticismem, jak můj nedostatek étosu sahá do patologických výšin, jak ostatní odepisují mou tělomysl do nedůvěryhodného zapomnění, do fundamentální neexistence.

Ale nemohu orámovat jeden příklad, protože takových příkladů je nespočetně. Prostupují můj život. Téměř můj život definují. Mám vyprávět o tom členovi fakulty, který mě představil jako „zvláštního hosta“, zatímco mé kolegy představil pomocí jejich profesorských titulů a dlouhých životopisů? Mám vyprávět o sociálních pracovnících, kteří mě informovali, že jediný důvod, proč se mi nelíbil autistický film Adam, je, že můj deficit TM mi zabránil pochopit utrpení členů rodiny? Mám vyprávět o úřednici Autism Society, která mi řekla, že se můžu označovat za autistku, pokud chci, ale pro ni a její pobočku budu vždycky „v první řadě osoba“ – tedy osoba s autismem? Mám vyprávět o psychologovi, který mi řekl, že můj zesnulý kamarád mi ve skutečnosti nechybí, protože autisté si nedokážou vytvářet vazby na lidi? Mám vyprávět o neuropsycholožce, která mě opakovaně nazvala „pitomou“ protože věřila, že nemám emoce, a tudíž „neucítím“ její nenávist? Mám vyprávět o své nucené hospitalizaci? O šikaně v dětství? O tom, jak jsem nedokončila střední školu? Mám vyprávět o tom bloggerovi, který naznačoval, že mě proti mé vůli přijali na psychiatrii, protože jsem neměla daleko k tomu, aby se ze mě stal James Holmes?

Mám vylíčit tyhle věci? Tuto otázku kladu na dvou úrovních. Za prvé, které z nich mám vylíčit? A za druhé, můžu doopravdy vylíčit, můžu si doopravdy tyto věci pamatovat a spolehlivě je sdělit vám, mým čtenářům? Dá se mým pocitům věřit? Může mít pocity někdo, kdo nemá tělo? Může být někdo, kdo nemá tělo, zneužíván? Může někdo, kdo postrádá teorii mysli, přesně vyprávět životy a činy a zneužívání druhých? Může vyprávět svůj vlastní život?

Kde je v teorii mysli tělo?

****

Popírání rétoričnosti autistů a zpochybňování spolehlivosti jejich příběhů jsou tropy, které prostupují odbornou literaturou. Neboť nepřítomnost TM znamená nejen nedostatek empatie a perspektivního pohledu – ona také znamená rozhodný nedostatek já (Williams a Happé 2009). Jak jsem poznamenala, Uta Frithová a Franscesca Happé patří mezi teoretiky, kteří tvrdí, že autisté mají poškozenou schopnost sebeuvědomování. Frithová a Happé (1999) se ujímají autie-biografie jako jakési případové studie a zkoumají narativy známých autistů, jako je Temple Grandinová a Donna Williamsová. Ale to, co v autistické (ne)komunitě představuje hlavní a posilující žánr, představuje pro Frithovou a Happé důkaz autistického nedostatku. Frithová a Happé tvrdí, že autistické deficity TM vedou nejenom k narušenému chápání duševních stavů jiných lidí – také prý významně omezují autistovo povědomí o sobě samotném. O autie-biografiích tvrdí: „I když jsou ta vyprávění zajímavá, možná by bylo chybou brát to, co tvrdí, za bernou minci“ (18). I David Williams (2010) tvrdí, že autie-biografie by měly být podezřelé. Říká, že autisté mají jak narušenou TM, tak narušenou epizodickou paměť, a nabízí následující varování: „zprávy, které o sobě podávají jedinci s autismem, zpochybňují představu, že tato porucha zahrnuje sníženou teorii vlastní mysli pouze tehdy, jsou-li tyto zprávy přesné“ (482; důraz u Williamse).

A tak jsou autisté příkladem neodmyslitelné nespolehlivosti. Ať už se jedná o publikované autobiografie nebo o blogosféru, autistické narativy se berou jako pochybné (ne)pravdy. I novináři, včetně Davida Newnhama (1995/2010) tvrdí, že „hodnota [autie-biografie] by se neměla přeceňovat“. Ve svém výzkumu pro tuto esej jsem také narazila na jeden název článku za druhým, které potvrzovaly široké přijetí autistického nedostatku. Názvy jako „Teorie mysli a sebeuvědomění: Jaké to je být autista?“ Firthové a Happé (1999) naznačují, že ne-autisté mají více odpovědí na otázku, jaké to je být autista, než samotní autisté; názvy haji „Rozplétání paradoxu autistického já“ Lombarda a Baron-Cohena (2010) zdůrazňují exotičnost a epistemologická omezení autistického já – že autisté jsou jedinými egocentriky, kteří nechápou své vlastní duševní stavy, názory a touhy.

Hodnota mé eseje by se neměla přeceňovat. Jak tak obratně uvádí Newnham (1995/2010), „zprávy z autistické mysli se přenášejí skrze podezřelé vybavení“.

Mé tělo bolí, jak se snažím odhalit duševní stavy, názory a touhy teoretiků TM.

Nemusím však spoléhat na svůj vlastní příběh, abych předvedla, jak takové teorie a teoretikové a teoretizování zaplétají autistické tělo do systémového násilí. Takových narativů je plná jak blogosféra, tak publikované příběhy o autistických životech. Tak například autistická bloggerka Julia Bascomová (2011) vypráví příběh ze svého dospívání, o prvním okamžiku, kdy si uvědomila, že její vrstevníci mají duševní stavy a lascivní úmysly, oddělené od jejích vlastních. Suše prohlašuje, že si teorii mysli vytvořila ve věku třinácti let během hodiny tělocviku. Bascomová píše:

S tímto uvědoměním se řada věcí změnila. Z očního kontaktu jsem nikdy nezískala žádné informace, ale teď mě děsil. Moji vrstevníci mě týrali, ale teď jsem si uvědomila, že je tam i perzistentní duševní komponenta. Že mi chtěli ublížit. Mysleli na to, že jsem zmatená a vyděšená, a líbilo se jim to. (odst. 5)

Definice TM, kterou má Bascomová, je velmi ztělesněná a velmi brutální. To, co Baron-Cohen a jemu podobní označují za „teorii mysli“, ona nazývá teorií války (neboli TV). Protože mít teorii mysli znamená mít teorii toho, jak teoretikové teorie mysli násilně odstraňují autistické tělo – a stejně tak mít toto násilné odstranění upřeno. Protože jak může, konec konců, mít autista tělo?

A tak je autistická tělomysl nepodstatná, fundamentálně neexistující. A v neexistujících prostorech je aktivováno násilí. Zvažte například reakci Frithové a Happé na knihu Nikdo nikde autie-biografky Donny Wiliamsové (1992), která je kronikou jejích strašlivých zkušeností s týráním v dětství:

V autobiografických vyprávěních toho o lidských pocitech nebo přístupech obvykle nacházíme relativně málo. …A tak se nám hlásí mučivé události (v případě Donny a Gunilly), zatímco možné důvody pro jinak bizarní chování ze strany jiných lidí jsou ponechány extrémně vágní. (Frith a Happé 1999, 18)

V zemi TM jsou tím, na čem záleží, „pocity a přístupy“ ne-autistů. Tyran nemůže týrat, pokud má pocity a přístupy, zatímco subjekty jeho týrání jsou jen o málo víc než odtělesněné objekty.

To, co máme, je teorie války, neboli TV, Bascomové. To, co máme, je systém, který dává přednost tomu učit autisty „diplomacii“ skrze intenzivní behaviorální terapii, místo aby přetvářel ableistické struktury, které nám upírají status osoby, ableistické struktury, které emblemizují systémové násilí. Jak prosí autistická autorka Kassiane Sibleyová: „Oni [ne-autisté] se bojí, že k nim nebudu milá. …Já se bojím, že mě zabijí“ (n.p.).

Mým argumentem tu je, že teorie o TM mají na autistickou tělomysl dopad, a to hmotnými a násilnými způsoby. Mým argumentem zde je, že popírání autistického já a popírání autistické tělesnosti a popírání autistické rétoričnosti konkretizuje systémové týrání a ableismus. Mým argumentem tu je, že autisté začali reprezentovat úhledně svázaný limitní případ, který označuje, co to znamená nebýt člověkem – vše ve jménu empiricismu, vše ve jménu TM.

Vrstvy obklopující systémové zneužívání a autismus sahají velmi hluboko a já zde nechci navrhovat, že TM je jedinou TV, která podrobuje a odhazuje autistická těla. To, co navrhuji, je, že teorie o TM znamenají meta-narativ pro takové násilí: ony umožňují násilí, ony vysvětlují násilí, ony obhajují násilí. Výdrž TM nabývá tvar v její robustní interdisciplinaritě, v jejím spojení s ostatními známkami autistické zkušenosti, od klinických přístupů k diagnóze a pohlaví až k tomu, přes to, co znamená mít jazyk, až po způsoby, jakými naše sociální struktury podporují segregaci namísto inkluze v komunitě.

  1. V. Rétorická bytost, rétorický fakt

Kdo se může hádat s „empirickým faktem“?

Humanistické disciplíny – filozofie, narativní studia, genderová studia – by měly být v mnoha ohledech našimi spojenci ve studiu postižení. Jak tvrdila Simi Lintonová (1998, 6) v Prohlašování postižení, humanitní vědy představují pro studium postižení potenciálně pohostinný domov, vzhledem k jejich historickým důrazům na narativně založené bádání a jejich průsečíky s jinými obory kulturních studií. A tak má vlastní odpověď zde, především vzhledem k tématu tohoto speciálního čísla, je prohlásit feministickou rétorickou reakci za jeden robustní mód pro rozebírání teorií o TM.

A přesto, a to je vepsáno velkým písmem, feminističtí odborníci zatím TM řekli překvapivě málo; tato absence konkretizuje TM a její upevnění v systémovém útlaku, genderové binárnosti a ableistických stereotypech. A co víc, jak navrhla Marie-Laure Ryanová (2010), došlo ke kognitivní změně v narativních studiích, rétorických studiích a jiných humanistických oborech. Stejně tak, tvrdí Ryanová, není tato kognitivní změna vzájemně řízená napříč disciplínami. Naratologové používají ve své práci kognitivní teorie (jako jsou teorie o TM), a přesto není mnoho důkazů, které by naznačovaly, že kognitivní teoretikové nebo psychologičtí výzkumníci dělají totéž v oboru narativních studií. Teorie o TM se tedy stávají jakýmsi trychtýřovým mechanismem. „Věda“ poskytuje základ, podle kterého můžeme retrodiagnostikovat literární postavy, historické osobnosti nebo studentské autory.

Tento efekt trychtýře – vůči vědě, vůči empiricismu – je jedním z důvodů, proč navrhuji feministická rétorická studia jako prostředek nejen k rozpitvání, ale i k odstranění ableismu a násilí, které tak často doprovázejí teorie TM. Například dílo Kristie Fleckensteinové o feministických rétorických praktikách a politice ztělesnění by mohlo poskytnout jednu lokaci, z níž můžeme rozmontovat teorie o TM a její „hierarchii těl“ (2009, 108). Stejně tak tu je vědecká práce Jordynn Jackové (2011) ohledně otázek, které explicitněji souvisejí s autismem – především její sžíravá analýza Baron-Cohenova sexistického spojení deficitů TM a „extrémního mužského mozku“. Jak Fleckensteinová, tak Jacková nabízejí nejenom heuristiku pro identifikování opresivních (meta)struktur. Nabízejí také ospravedlnění – že autisté mají těla.

Jak jsme tvrdili s Paulem Heilkerem (2011), už dnes máme k dispozici teoretické nástroje, kterými můžeme dál rozšířit práci v oboru práv postižených. Feministická pozornost věnovaná tělu, feministická pozornost věnovaná (rétorickému) tichu a pavučinám útlaku – proč jsme tyto věci nevzali v úvahu oproti teoriím o TM?

Důvodem, proč zdůrazňuji rétorická studia jako potenciální feministickou lokaci pro odpor vůči odtělesnění autistů, je, že jak jsem vyprávěla v celé této eseji, teorie o TM implicitně čerpají z rétorického stavu. V mém vlastním odtělesnění – ve stylu pojízdného lůžka, ve stylu třídy, ve stylu hostpitalizace – využívám topoi, které znám. A to, co vím, je, že rétorika je všechno a všude, kromě případů, kdy přijde na autismus. Feministické rétorické studie často pracovaly ve službě znovuzískání menšinových rétorů a zkoumání institucionalizovaného útlaku (Johnson 2002). Ale feministické rétorické studie nám také poskytují prostředky a metodu, jak zkoumat komplexní mezihru těla, já, mysli, narativu a bytí.

****

Stejně jako jsem se vyprávěním nemohla dostat z nucené hospitalizace, nemohu se jím ani dostat z teorií o TM. To nedokáže žádný autista. Empirikové mohou vysvětlit jakékoli autistické předvedení TM. Autie-biografie, přestože je Fritzová a Happé popisují jako „fascinující“ a „mimořádné“ jsou často prohlašované za osobité a zaměřené na sebe (a to navzdory faktu, že podobně by se dala charakterizovat i většina psaní o neautistických životech). Pokud autistický rétor předvede schopnost konceptualizovat nebo empatizovat, řekne se o něm, že pouze „hackuje“ nebo předává, místo aby předváděl „přirozenou“ TM (Frithová, Happé a Siddons 1994). David Williams (2010) píše:

Jde o to, že bez empirického potvrzení musíme být opatrní, když přijde na samohlášené vzpomínky na rané chápání duševních stavů u osob s poruchou, u které je známo, že se spojuje s postižením teorie mysli i epizodické paměti. (483)

Autistické bytí je predikováno na nebytí. Abychom si mohli nárokovat nějakou emoci, musíme ji mít empiricky ověřenou.

Stejně tak jako autismus představuje epistemologickou hranici (ne)lidského stavu, bych navrhla, že TM představuje epistemologickou hranici (ne)narativu. Tedy: vzhledem k umístění TM v kognitivní vědě a jinému filozofickému bádání, a vzhledem k tomu, že její existence je založena jak na absolutismech, tak na empirickém studiu, ukazuje TM místo, které ze své podstaty nedůvěřuje narativu – nebo alespoň narativu postižených.

Autistická autorka Rachel Cohen-Rottenbergová, redaktorka webové stránky „Autismus a empatie“ je jednou z mnoha, kteří zpochybňovali tyto redukcionistické a dehumanizující tendence teorií o TM. Stovky příspěvků a komentářů na této stránce, které napsali převážně autisté, dokumentují, jak teorie o TM erodují autistickou osobnost. Za zmínku nicméně stojí výměna názorů na této stránce mezi Cohen-Rottenbergovou a původcem TM Simonem Baron-Cohenem. V otevřeném dopise blogosféře obhajuje Baron-Cohen (2011) teorie o TM takto:

Jakožto pracující vědec nemohu dělat nic víc než shrnout empirické důkazy. …To poslední, co bych chtěl, je někoho rozčilovat, a už vůbec ne lidi s autismem nebo AS. Vědci však mají povinnost ohlašovat to, co zjistí, a to otevřeně, neboť věda se provádí za účelem zjištění pravdy. (2)

A tak je tu plno dichotomií. Teorie o TM reprezentují pravdu; teorie o autistické osobnosti nikoli. To také Cohen-Rottenbergová (2011) říká ve své odpovědi:

Nemluvím tu o tom, že by někdo ranil mé city, jak naznačuje Simon [Baron-Cohen]. To, co mi dělá starosti, jsou špatně vymyšlené definice a neopodstatněné závěry, které mají potenciál způsobit autistům obrovské utrpení ze strany širšího světa. …Autisté protestují proti týrání a špatnému zacházení, a na to se nám řekne, že nemůžeme chápat motivy a úmysly jiných lidí, natož abychom na ně mohli vhodně reagovat. Autisté čelí životům plným substandardní péče, izolace a týrání, protože jsme se prý narodili bez jedné základní součásti lidství.

Je snadné vyvracet systémové zneužívání jako „raněné city“, když můžete tvrdit, že vaše subjekty nejsou schopné emocionální regulace, sebeuvědomění, empatie, diplomacie nebo sociálně vhodných reakcí. Na základě takové konstrukce nemá Cohen-Rottenbergová ani jiní autisté žádnou rétorickou obhajobu: přebývají ve světě nemyslících pytlů kůže, žijí život tvořený naprostou niterností, atétorický kraj divů plný disempatie.

Ale jak poukazuje Cohen-Rottenbergová, sázky v teoriích o TM vysoce převyšují raněné city a raněné lidi. To, co je tu v sázce, jsou životy a živobytí autistů. Místo aby teoretikové TM vzali na vědomí její potenciál škodit, začali místo toho šířit klinicky schválené umlčování autistů ve velkém. Tak například autistická autorka Selene dePackhová (2013) popisuje způsoby, jakými se autisté stali obětí zločinů z nenávisti. dePackhová věnuje zvláštní pozornost automatickému dokončování vyhledávacích termínů na Googlu po Newtownu, kde výsledkům dominuje „autisté by měli být zabiti“ a „autisté by měli být utraceni“. A přesto, v reakci na naléhavou prosbu dePackhové po radikální sociální změně, nabídl Daniel Torisky (2013), neautistický rodič, článek s následujícím názvem: „Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by nenáviděl lidi s autismem“.

Toriskyho esej je ikonickou reprezentací TV Bascomové, vybízení Cohen-Rottenbergové proti neoprávněným závěrům. Torisky není autista, a jeho TM je tedy tak nenapadnutelná, že může popřít existenci týrání autistů už jen názvem své eseje a – což je důležité – věří se mu. Autista nemůže zažít týrání, nemůže cítit, jak jeho tělo tlačí ke studené zdi psychiatrického oddělení v nemocnici – autista nemůže zažít systémové násilí, pokud tato tvrzení nepotvrdí nějaký ne-autista.

75 dolarů za to privilegium.

Teoretikové TM, ať už jejich teorie pracují na vytištěné stránce nebo v agónii diagnostického hodnocení, nesou spoluvinu na systémovém útlaku autistů. Rétorička, která vysloví hypotézu, že její žák je autista, protože si neuvědomuje publikum, nese spoluvinu. Filozof, který naznačuje, že autisté nemohou žít „dobrý život“, protože nemají empatii, nese spoluvinu. Rodič, který naznačuje, že nemůžu chápat „sevření“ autismu, protože postrádám schopnost introspekce, nese spoluvinu. Novinář, který naznačuje, že autisté by měli být zavřeni do ústavů, protože jsou emocionálně narušeni, nese spoluvinu.

V sázce je tu víc než poškození. V sázce tu je především přesnost. TM je definována negativně; spoléhá na mylnou, kruhovou konstrukci. Víme, že autisté nemají TM, protože ne-autisté TM mají; víme, že ne-autisté mají TM, protože autisté TM nemají. Toto je stav našeho vědění – toto je, kam nás zavedl empiricismus. Kam by nás mohlo zavést feministické, rétorické, ztělesněné, postiženě-pozitivní chápání autismu? Co tahle kůže a kosti?

Když píšu tuto esej, připravuji se na nevyhnutelný nápor dopisů naznačujících, že nemohu pochopit, co TM znamená, protože postrádám TM.

Autistické bytí je predikováno na nebytí.

****

Během mého druhého týdne v pozici nové členky fakulty jsem byla proti své vůli přijata na psychiatrické oddělení univerzitní nemocnice.

Každý den o tom přemítám, i když údajně postrádám schopnost tak činit. Přemítám o tom, zatímco píšu tohle. Přemítám o tom, když navrhuji potencialitu feministické rétoriky jako heuristiku, která by mohla zabránit tomu, aby se to stalo znovu. Přemítám o tom, když nabádám další odborníky, aby se chopili této práce, když nabádám praktiky a kliniky a učitele, aby naslouchali autistům, když nabádám širší společnost, aby nám přiznala naši lidskost.

Stejně o tom přemítám, někdy vytrvale, někdy echolalicky, ale většinou vytrvale.

Nedávno jsem měla sen, že mě donutili chodit do třídy pro zvláštní vzdělávání docentů; na tašce na zádech jsem měla připevněný můj třípalcový odznak Autistic Pride, zkrvavený a viditelný. Ten sen byl bdělý sen, neklidný sen, sen plný sténání a škubání. To kvůli tomu odznaku jsem věděla, že mám tělo; to kvůli té bdělosti jsem věděla, že mám hlas.

Ale to pravděpodobně jenom mluví můj autismus.

  1. Klíčová slova:

teorie mysli; autismus; rétorika; násilí; ztělesnění

Literatura

  • Aristotle. 2011. Rhetoric. Translated by W. Rhys Roberts. Edited by Lee Honeycutt. Available at: http://rhetoric.eserver.org/aristotle/index.html. Accessed on: May 15, 2013.
  • Baggs, Amanda. 2003. „The Validity of Autistic Opinions.“ Autistics.org. Available at: http://archive.autistics.org/library/autopin.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Barnbaum, Deborah R. 2008. The Ethics of Autism: Among Them, but Not of Them. Bloomington: University of Indiana Press.
  • Baron-Cohen, Simon. 1997. Mindblindness: An Essay on Autism and Theory of Mind. Boston: MIT.
  • ———. 2011. „A Reply to Rachel Cohen-Rottenberg’s (July 7th 2009) Critique of the Empathizing-Systemizing (E-S) Theory of Autism. In Autism Blogs Directory, edited by Kim Wombles. Available at: http://autismblogsdirectory.blogspot.com/2011/09/simon-baron-cohen-replies-to-rachel.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Baron-Cohen, Simon, Alan M. Leslie, and Uta Frith. 1985. „Does the Autistic Child Have a Theory of Mind?“ Cognition 21: 37-46.
  • Bascom, Julia. 2011. „Theory of War.“ Just Stimming. Available at: http://juststimming.wordpress.com/2011/09/27/theory-of-war/. Accessed on: May 14, 2013.
  • Bauminger-Zviely, Nirit. 2013. „False-Belief Task.“ In Encyclopedia of Autism Spectrum Disorders, edited by Fred R. Volkmar, Available at: http://www.springerreference.com/docs/html/chapterdbid/333055.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Belmonte, Matthew K. 2009. „What’s the Story Behind ‚Theory of Mind‘ and Autism?“ Journal of Consciousness Studies 16 (6-8): 118-139.
  • Bettelheim, Bruno. 1967. The Empty Fortress: Infantile Autism and the Birth of the Self. New York: The Free Press.
  • Boucher, Jill. 2012. „Putting Theory of Mind in Its Place: Psychological Explanations of the Socio-Emotional-Communicative Impairments in Autistic Spectrum Disorder.“ Autism 16 (3):226-246.
  • Carruthers, Peter. 1996. „Autism as Mind-Blindness: An Elaboration and Partial Defence.“ In Theories of Theories of Mind, edited by Peter Carruthers and Peter K. Smith, 257-273. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Carruthers, Peter, and Peter K. Smith eds. 1996. Theories of Theories of Mind. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Cohen-Rottenberg, Rachel. 2011. „Unwarranted Conclusions and the Potential for Harm: My Reply to Simon Baron-Cohen.“ Autism and Empathy. Available at: http://www.autismandempathy.com/?page_id=1540. Accessed on: August 5, 2013.
  • ———. 2009. „Impaired Theory of Whose Mind (ToWM)?“ Autism and Empathy. Available at: http://www.autismandempathy.com/?page_id=1550. Accessed on: May 14, 2013.
  • Couser, G. Thomas. 2001/2008. „Conflicting Paradigms: The Rhetorics of Disability Memoir.“ In Disability and the Teaching of Writing, edited by Cynthia Lewiecki-Wilson and Brenda Jo Brueggemann, 190-198. Boston: Bedford/St. Martin’s.
  • dePackh, Selene. 2013. „They Want Us to Die: You Wouldn’t Believe How Many People Hate Those of Us with Autism.“ Pittsburgh Post-Gazette. Available at: http://www.post-gazette.com/stories/opinion/perspectives/they-want-us-to-die-you-wouldnt-believe-how-many-people-hate-those-of-us-with-autism-682414/. Accessed on: May 14, 2013.
  • Elbow, Peter. 1985. „The Shifting Relationships between Speech and Writing.“ College Composition and Communication 36 (3):283-303.
  • Fleckenstein, Kristie S. 2009. Vision, Rhetoric, and Social Action in the Composition Classroom. Carbondale: Southern Illinois University Press.
  • Frith, Uta, and Francesca Happé. 1999. „Theory of Mind and Self-Consciousness: What Is It Like to be Autistic?“ Mind & Language 14 (1):1-22.
  • Frith, Uta, Francesca Happé, and Frances Siddons. 1994. „Autism and Theory of Mind in Everyday Life.“ Social Development 3 (2):108-124.
  • Garrett, Bre, Denise Landrum-Geyer, and Jason Palmeri. 2012. „Re-inventing Invention: A Performance in Three Acts.“ In The New Work of Composing, edited by Debra Journet, Cheryl Ball and Ryan Trauman. Logan, UT: Computers and Composition Digital Press / Utah State University Press. Available at: http://ccdigitalpress.org/nwc/chapters/garrett-et-al/generatingchaos.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Gernsbacher, Morton A. 2007. „On Not Being Human [Presidential Column].“ Association for Psychological Science 20 (2):31-32.
  • Goodman, Lesley. 2010. „Rebellious Identification, or, How I Learned to Stop Worrying and Love Arabella.“ Narrative 18 (2):163-178.
  • Gottlieb, Roger S. 2002. „The Tasks of Embodied Love: Moral Problems in Caring for Children with Disabilities.“ Hypatia: A Journal of Feminist Philosophy 17 (3):225-236.
  • Greenbaum, Andrea. 2011. „Nurturing Difference: The Autistic Student in Professional Writing Programs.“ Journal of the Assembly for Advanced Perspectives on Learning 16:40-47.
  • Happé, Francesca. 1991. „The Autobiographical Writings of Three Asperger Syndrome Adults: Problems of Interpretation and Implications for Theory.“ In Autism and Asperger Syndrome, edited by Uta Frith, 207-242. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Heilker, Paul, and Melanie Yergeau. 2011. „Autism and Rhetoric.“ College English 70 (3):314-325.
  • Jack, Jordynn. 2011. „‚The Extreme Male Brain?‘ Incrementum and the Rhetorical Gendering of Autism.“ Disability Studies Quarterly 31 (3). Available at: http://dsq-sds.org/article/view/1672/1599. Accessed on: May 14, 2013.
  • Jurecic, Ann. 2007. „Neurodiversity.“ College English 69 (5):421-442.
  • Keskinen, Mikko. 2011. „Reading Phantom Minds: Marie Darrieussecq’s Nassiance des Fantomes and Ghosts‘ Body Language.“ In Theory of Mind and Literature, edited by Paula Leverage, Howard Mancing, Richard Schweickert and Jennifer Marston William, 201-218. West Lafayette, IN: Purdue University Press.
  • Leverage, Paula, Howard Mancing, Richard Schweickert, and Jennifer Marston William, eds. 2011. Theory of Mind and Literature. West Lafayette, IN: Purdue University Press.
  • Linton, Simi. 1998. Claiming Disability: Knowledge and Identity. New York: NYU Press.
  • Manning, Erin. 2013. Always More than One: Individuation’s Dance. Durham, NC, Duke.
  • McGeer, Victoria. 2004. „Autistic Self-Awareness.“ Philosophy, Psychiatry, & Psychology 11 (3):235-251.
  • Milner, Laura A. 2011. „Voice Giving (Way).“ Disability Studies Quarterly 31 (3). Available at: http://dsq-sds.org/article/view/1681/1591. Accessed on: May 14, 2013.
  • Newnham, David. 2010. „News from Nowhere?“ National Autistic Society—Surrey Available at: http://www.mugsy.org/nowhere.htm. Accessed on: May 14, 2013.
  • Pinchevski, Amit. 2005. „Displacing Incommunicability: Autism as an Epistemological Boundary.“ Communication and Critical/Cultural Studies 2 (2):163-184.
  • Powell, Malea. 2011. „This Is a Story about a Belief [in Octalog III].“ Rhetoric Review 30 (2):120-123.
  • Premack, David, and Guy Woodruff. 1978. „Does the Chimpanzee Have a Theory of Mind?“ Behavioral and Brain Sciences 1 (4):515-526.
  • Price, Margaret. 2011. Mad at School: Rhetorics of Mental Disability and Academic Life. Ann Arbor: The University of Michigan Press.
  • Rich, Adrienne. 1985. „Notes Toward a Politics of Location.“ In Women, Feminist Identity and Society in the 1980’s: Selected Papers, edited by Myriam D. Diocaretz and Iris M. Zavala, 7-22. Philadelphia: John Benjamins Publishing.
  • Rose, Irene. 2005. „Autistic Autobiography: Introducing the Field.“ Proceedings of the Autism and Representation: Writing, Cognition, Disability Conference. Available at: http://www.cwru.edu/affil/sce/Representing%20Autism.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Ryan, Marie-Laure. 2010. „Narratology and Cognitive Science: A Problematic Relation.“ Style 44 (4):469-495.
  • Schuler, Adriana L. 2003. „Beyond Echoplaylia: Promoting Language in Children with Autism.“ Autism 7 (4): 455-469.
  • Sibley, Kassiane. 2013. „Who’s Afraid of Whom, Now?“ Radical Neurodivergence Speaking. Available at: http://timetolisten.blogspot.com/2013/02/whos-afraid-of-whom-now.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Sinclair, Jim. 1993. „Don’t Mourn for Us.“ Autism Network International. Available at: http://www.autreat.com/dont_mourn.html. Accessed on: May 14, 2013.
  • Smith, David L. 2007. The Most Dangerous Animal: Human Nature and the Origins of War. New York: St. Martin’s Griffin.
  • Smukler, David. 2005. „Unauthorized Minds: How ‚Theory of Mind‘ Theory Misrepresents Autism.“ Mental Retardation 43 (1):11-24.
  • Torisky, Daniel A. 2013. „I’ve Never Met Anyone Who Hates Those with Autism.“ Pittsburgh Post-Gazette. Available at: http://www.post-gazette.com/stories/opinion/letters/ive-never-met-anyone-who-hates-those-with-autism-684585/. Accessed on: May 14, 2013.
  • Vandenberg, Peter, Sue Hum, and Jennifer Clary-Lemon, eds. 2006. Relations, Locations, Positions: Composition Theory for Writing Teachers. Urbana, IL: NCTE.
  • Wendell, Susan. 1989. „Toward a Feminist Theory of Disability.“ Hypatia: A Journal of Feminist Philosophy 4 (2):104-124.
  • Williams, David. 2010. „Theory of Own Mind in Autism: Evidence of a Specific Deficit in Self-Awareness?“ Autism 14 (5): 474-494.
  • Williams, Donna. 1992. Nobody Nowhere: The Extraordinary Autobiography of an Autistic. New York: Avon.
  • Wilson, James C., and Cynthia Lewiecki-Wilson, eds. 2001. Embodied Rhetorics: Disability in Language and Culture. Carbondale: Southern Illinois University Press.
  • Woodward, Gary C. 2010. The Perfect Response: Studies of the Rhetorical Personality. Lanham, MD: Lexington Books.
  • Young, Stella. 2012. „We’re Not Here for Your Inspiration,“ Australian Broadcasting Corporation. Available at: http://www.abc.net.au/news/2012-07-03/young-inspiration-porn/4107006. Accessed on: May 14, 2013.
  • Zunshine, Lisa. 2008. „Theory of Mind and Fictions of Embodied Transparency.“ Narrative 16 (1):66-92.
  • ———. 2011. Strange Concepts and the Stories They Make Possible: Cognition, Culture, Narrative. Baltimore: Johns Hopkins.

Z anglického originálu zveřejněného na http://dsq-sds.org/article/view/3876/3405
přeložil Marek Čtrnáct, díky podpoře Jana Barty

  1. Poznámky
  1. Co se týče filozofie, viz Barnbaum 2008; co se týče narativní teorie, viz Goodman 2010; co se týče kognitivních studií, viz Schuler 2003.
    Zpět do textu
  2. Morton Genrsbacherová (2007, 31-32) ve svém prezidentském sloupku pro Asociaci pro psychologickou vědu zdůrazňuje způsoby, jakými vědci nacházejí nové a vynalézavé způsoby, jak autisty zbavit jejich rétoričnosti a jejich lidskosti, to vše ve jménu zachování teorie.
    Zpět do textu
  3. Margaret Priceová navrhuje v Naštvaní na školu (2011) termín tělomysl ve významu zhroucení rozdílů mezi myslí a tělem, jako jeden způsob, jak zdůraznit mezihru a rozmazanost a neoddělitelnost termínů, toho, jak obýváme naše vlastní já. Vzhledem k tomu, že toto je esej o autismu, a vzhledem k tomu, že je to také esej o teorii mysli, je důležité poznamenat, že mé používání termínů mysl a tělo se překrývá, je propleteno a z velké části označuje komplexní pavučinu bytí.
    Zpět do textu
  4. Ne, nemyslím si, že by Aristotelés fungoval – alespoň ne tady, alespoň ne v kontextu postižení, alespoň ne v kontextech, které jakýmkoli způsobem zahrnují někoho Jiného. James Wilson a Cynthia Lewiecki-Wilsonové v úvodu své knihy Ztělesněná rétorika (2011) tvrdí, že aristotelovská rétorika se točí kolem nepostižených těl. Autoři se zvláště zaměřují na Aristotelovu taxonomii normálního/abnormálního a na způsoby, jakými se deformita a šílenství – neboli zmrzačené ztělesnění a zmrzačené zmyslení – kladou jako opaky suasivní, „nepostižené“, mužské, a tedy žádoucí tělomysli. Rétorické kánony tedy reprezentují normované konstrukce publika a autora, dodávky a invence, gesta a pohybu a bytí.
    Zpět do textu
  5. Příklady najdete v Carruthers a Smith, Teorie teorií mysli; též Leverage, Mancing, Schweickert a William, red., Teorie mysli a literatura.
    Zpět do textu
  6. Tak tomu bylo ve studii Baron-Cohena, Frithové a Leslieho z roku 1985, která používala test Sally-Anne. V této zkoušce jsou dvě panenky (Sally a Anne), a každá z nich má svůj košík. Když jsou obě panenky v místnosti, položí se do Sallyina košiku kulička. Sally odejde a Anne pak kuličku přemístí do svého vlastního košíku. Testované děti pak dostanou následující otázku: Kde bude Sally hledat kuličku, až se vrátí? (42). Autistické děti v původní studii tvrdily v drtivé většině případů (80%), že ji Sally bude hledat v Annině košíku.
    Zpět do textu

Author

  • Melanie Yergeau

    Melanie Yergeau je docentkou angličtiny na Michiganské univerzitě, Katedře anglického jazyka a literatury. V roce 2009 získala cenu Kairos za nejlepší webtext a v roce 2011 Cenu Hugha Burnse za disertační práci v oboru počítačů a kompozice. Zkoumá, jak studium postižení a digitální technologie komplikují naše chápání psaní a komunikace. Publikovala v časopisech College English, Disability Studies Quarterly, Computers and Composition Online, Kairos: A Journal of Rhetoric, Technology, a Pedagogy. Kromě toho je Melanie redaktorkou Computers and Composition Digital Press, otisku Utah State University Press. Je spoluautorkou Referenční série SAGE o postižení: Umění a humanitní vědy a spoluredaktorkou zvláštního čísla DSQ o postižení a rétorice. Melanie sloužila v radě Autistic Self-Advocacy Network (ASAN) a Autism National Committee.