JÍNÍ…Ne horší

Temple Grandin: JINÍ…Ne horší

„Jsem z knihy nadšená. Než jsem se do ní ale mohla začíst, vzal mi ji syn a teď ji nedá z ruky.“
– maminka autistického chlapce

Koupit knihu JÍNÍ…Ne horší

Kniha, která je určena stejně tak rodičům autistických dětí, jako samotným autistům – dětem, dospívajícím i dospělým. Nabízí ojedinělý pohled na autismus, Aspergerův syndrom, ADHD a jinakost obecně. Prostřednictvím 14 výpovědí dává kniha Jiní…Ne horší nahlédnout nejen na samotný autismus, ale zejména na to, jak mnozí autisté pozvolna objevují svoji povahu a jak se postupně dokáží vzdávat cizích očekávání tak, aby pod jejich slupkou mohli najít svoje vlastní. To jim umožňuje uspořádat své životy k dosažení toho největšího úspěchu – k dosažení osobního štěstí a spokojenosti. 

Čtrnáct příběhů podává neobvykle obsáhlý vhled do toho, čím je vlastně autismus. Často jsme zvyklí mluvit o autistických dětech, o rané péči, ale jako by dál nebylo nic, jen tma. Život autistických dětí nekončí s dospíváním. Z autistických dětí vyrůstají autističtí mladí lidé a z nich autističtí dospělí a nakonec i autističtí senioři. Kniha JINÍ…Ne horší vůbec poprvé přináší českým a slovenským čtenářům kompletní informaci o tom, jak žijí autisté. 

Každý ze čtrnácti příběhů dokazuje známou pravdu – stejně jako se od sebe liší neautisté a každý je jiný, tak i autisté se od sebe vzájemně liší a tato kniha je toho důkazem. Žádné dva příběhy nejsou totožné, ačkoliv se v nich samozřejmě setkáme se stejnými tématy. S tématem socializace a integrace v dětství a dospívání, s tématem hledání zaměstnání a osobního růstu a v neposlední řadě s tématem partnerských a rodičovských vztahů (samozřejmě – autističtí dospělí se stávají autistickými rodiči). Zde je přehled kapitol knihy:

Obsah knihy JINÍ…Ne horší

Poznámka vydavatele
Předmluva dr. Tonyho Atwooda
Úvod dr. Temple Grandin
Kapitola 1      Charli Devnet: Průvodkyně a milovnice historie
Kapitola 2      Stephen Shore: Docent speciální pedagogiky a obhájce autismu
Kapitola 3      Anna Magdalena Christianson: Psychiatrická rehabilitační praktička
Kapitola 4      Karla Fisherová: Starší programová manažerka společnosti Intel a úspěšná „techie“
Kapitola 5      Moppy Hamilton: Matka dvou dětí a pracovnice v obchodě
Kapitola 6      Steve Selpal: Umělec na volné noze, který díky umění našel úspěch
Kapitola 7      Anita Lesk: Anesteziologická sestra a letecká autorka
Kapitola 8      Wendy Lawson: Psycholožka
Kapitola 9      Neil McRae: Veterinární chirurg ve Skotsku
Kapitola 10    Kim Davies: Úspěšná lékařka
Kapitola 11    Robert Cooper: Majitel firmy pro design a podporu počítačových serverů
Kapitola 12    Leonora Gregory-Collur: Konzultantka pro osvětu o autismu a tanečnice/choreografka
Kapitola 13    Seán Jackson: Úspěšný vedoucí pracovník v oboru realit
Kapitola 14    Stewart Forge: Partner a kreativní ředitel reklamní agentury
Templin doslov
Templina poznámka o DSM
Další literatura
Život s autismem 

Ukázky z knihy Temple Grandin: JINÍ…Ne horší

(Všechny ukázky jsou chráněny autorským právem a nesmí být užívány, kopírovány nebo jinak zpracovávány bez souhlasu vydavatele)

První ukázka:

Chtěla jsem být společenská, ale odbyli mě

Hrozně jsem chtěla být společenská. Hrozně jsem se snažila najít si kamarády, ale v jednom kuse mě odbývali. Zkoušela jsem navázat vztahy s mladými muži; bez úspěchu. Protože jsem nedokázala dosáhnout vřelého uvítání na kampusu, strávila jsem spoustu času v centru města, kde jsem pobíhala po ulicích a pokoušela se chytit nějakých radikálních skupin, které mě nakonec také odmítly.

Pravda je taková, že jsem na vysoké nebyla nijak zvlášť přitažlivá osoba. Moji rodiče nebyli sice moc dobří pečovatelé, ale přinejmenším mi poskytli nějakou strukturu. Vařili mi jídla, prali mi prádlo, dohlíželi na to, abych šla do postele v rozumnou dobu, a druhý den mě pak vyprovodili do školy, vhodně oblečenou a upravenou. Bez jejich vedení jsem se chovala tak, jak jsem sama uznala za vhodné. Koupila jsem si khaki bundu z obchodu s armádními zásobami, která mi byla velká, a nosila jsem ji každý den. To, co začalo jako nevinný idealismus, se zvrhlo v plnohodnotný anarchismus. Byla jsem tak plná opovržení, že jsem chtěla strhnout svět s sebou. Chodila jsem po kampusu a mumlala něco o nadcházející revoluci a o „vojenskoprůmyslovém komplexu“. Moje vlasy byly rozcuchané a nestříhané. Sprchovala jsem se stále méně a méně často. Svůj pokoj na kolejích jsem polepila kontroverzními plakáty.

Vedení školy mé divné chování připisovalo drogám, což byl docela rozumný předpoklad. Vysokoškolské kampusy byly tehdy ilegálních drog plné a vědělo se, že studenti, kteří je berou, se chovají podivně. Pravdou je, že jsem drogy nikdy doopravdy nebrala, ale zaměstnanci školy můj pokoj stejně pravidelně prohledávali.

Věci se vyhrotily na začátku mého třetího ročníku, kdy se na kampusu roznesly pověsti, že jsem se někomu pokusila ublížit. Přestože to vůbec nebyla pravda, nikdo nevystoupil na moji obhajobu. Podstoupila jsem psychiatrickou prohlídku. Musela jsem ji splnit, protože mě pak univerzita znovu přijala. Ale bylo už příliš pozdě na to, abych zachránila svou vysokoškolskou kariéru nebo svou víru v lidstvo. Příští dva roky jsem strávila zalezlá v bytě mimo kampus, kde jsem se cpala svými oblíbenými jídly, a do školy jsem docházela jen vzácně.

Poté, co jsem odpromovala, jsem měla skutečný problém – co jsem měla dělat dál? Bylo mi něco přes dvacet a neměla jsem absolutně žádné tušení, jak vést dospělý život. Kdyby mě nezachránila teta, nevím, co by se se mnou stalo.

 

ZAMĚSTNÁNÍ

Hodná teta mi pomohla dát můj život do kupy

Tátova starší sestra, teta Rose, se mě laskavě ujala. Vycepovala mě, trochu přeleštila, a poskytla mi nějaké minimální sociální dovednosti. Vrátila jsem se do vesnice, kde jsem žila jako dítě, a ona mě naučila, jak péct chleba a řídit auto. Nebylo to ani zdaleka jednoduché. Když jsem k ní poprvé odešla bydlet, měla jsem sociální eleganci jednoho z těch kluků z džungle ze starých filmů „Vychován vlky“. Klidně jsem mohla být jedním z nich.

Až do této doby jsem v životě jediný den nepracovala. Jako teenager jsem nehlídala žádné děti, asi proto, že jsem se zhroutila a moji rodiče mě chtěli mít doma. Na střední škole jsem dělala nějakou dobrovolnou práci pro protiválečné politické kandidáty, ale když jsem odešla na vysokou, už jsem opravdu nebyla ve stavu, kdy bych mohla pracovat.

Teta Rose mi s hledáním práce pomáhala. Obvolávala přátele a sousedy a domlouvala mi pohovory. Tahala mě ke konzultantům pro volbu povolání. Našla mi dočasné pozice: obědovou službu pro školní okres, volební tajemnici, venčitelku psů a úřednici. Nic ale nakonec nevyšlo dlouhodobě, takže když mi rodiče nabídli možnost vrátit se do školy, skočila jsem po tom. Číst knihy a dělat testy, to pro mě nikdy nebyl problém. Získala jsem titul magistra umění, a potom jsem šla na právnickou fakultu. Teta Rose se ptala, jestli by mi víc nesedla nějaká „svérázná, neobvyklá práce“ (její slova). Samozřejmě nevěděla, že jsem aspík, ale dokázala velice dobře posoudit lidskou povahu. Bohužel trvalo ještě několik let, než jsem ji začala poslouchat.

 

Získávám a ztrácím zaměstnání

Bylo mi třicet let, když jsem získala první „opravdovou“ práci; pracovala jsem pro jednoho právníka v Atlantic City ve státě New Jersey. Ten rok, kdy jsem pracovala v Atlantic City, byl nejšťastnějším rokem mého života od nižší střední. Tu práci jsem dostala výhradně na základě vlastních zásluh – nikdo nevolal kamarádovi kamaráda. Neposlala mě žádná agentura. Dokonce jsem ani neodpověděla na inzerát. Prostě jsem zaklepala na dveře advokáta, který měl shodou okolností druhého dne odevzdat důležitý spis a ještě ho ani nezačal sestavovat. Byla jsem hrozně pyšná, že mám práci.

Druhá ukázka

Rodiče mě udrželi mimo ústav

Mí rodiče naštěstí odmítli doporučení, aby mě dali do ústavu (což se v roce 1964 při takové diagnóze pokládalo za oprávněné) a snažili se zařídit, aby mě s jedenapůlročním odkladem přijali do James Jackson Putnam Children’s Center. Mezitím mi rodiče poskytli to, co bychom dnes nazvali intenzívním domácím programem rané intervence, který kladl důraz na pohyb, smyslovou integraci, hudbu, vyprávění a napodobování.

Rodiče se mě zpočátku snažili přimět, abych je napodoboval – zvláště matka. Když se jim to nepodařilo, začali imitovat zvuky a pohyby, a tak jsem si uvědomil jejich přítomnost ve svém prostředí. Teprve potom mě dokázali vytáhnout z mého vlastního světa do toho svého. Podle mých zkušeností bylo nejdůležitějším důsledkem pro pedagogiku to, že než může učitel žáka pořádně učit, musí se mezi nimi vytvořit důvěra.

 

Rozebíral jsem hodinky a zase je dával dohromady

Ve věku čtyř let jsem začal ostrým kuchyňským nožem rozebírat hodinky. Když mě moje matka uviděla předvádět tuto dovednost, začala mi dávat další hodinky, rádia a jiné věci, které jsem mohl rozebírat. Oba rodiče se mnou také sedávali, aby se ujistili, že ty věci dám zase dohromady tak, aby fungovaly! Sestavování těchto mechanických zařízení pro mě nebylo nijak obtížné. Rodiče mi ale vštípili důležitou lekci – že pokud něco rozeberu, měl bych to být schopný dát zase dohromady.

Většinu pečování a „raných intervencí“ měla na starosti moje matka, protože v té době to byl otec, na kom ležela zodpovědnost pracovat a vydělávat peníze. Kromě toho myslím, že můj otec byl dost zmatený ohledně toho, co se mnou. Stále mě však miloval a podporoval mě, jak jen mohl.

Třetí ukázka

Obtíže s řečí

Můj vnější svět se kolem mě točil a já každý den zažíval úzkost a paniku. Někdy tu byly i dobré věci, zvlášť v zimě, kdy byl klid. Rozuměl jsem většině toho, co říkali dospělí kolem mě, ale mě nikdo nikdy neposlouchal a já jsem si neuvědomil, že vlastně neumím moc dobře mluvit. Myslel jsem si, že mluvit umím; ale odpovědi, které jsem dostával, nikdy nedávaly smysl. Točila se mi hlava vyčerpáním a zmatkem a musel jsem si lehnout. Vždycky mě vyčerpávalo, když jsem se pokoušel mluvit.

Později, když byly mé sestře asi tři roky a naučila se anglicky rychleji než já, jsem k ní cítil hlubokou nenávist, protože jsem si uvědomil tajné pouto mezi Helen a mojí matkou. Měl jsem pocit, že je to hrozně nespravedlivé. Základ a impulzy pro lásku nebo nenávist mezi Helen a mnou už byly stanoveny, a já jsem je nemohl nijak řídit ani ovládat.

Byl jsem jenom „opička“. Jedním z mých vzorů byl Zvědavý George, ale tak úplně jsem nevěděl, proč. Miloval jsem televizní reklamy na čaj Red Rose, kde byli šimpanzi, co se chovali jako lidé. V těchhle reklamách šimpanzi tancovali jitterbug, zatímco šimpanzí džezový orchestr „hrál“ na hudební nástroje. V těch dobách se mi o šimpanzích moc často zdálo. Často jsem si myslel, že jsem víc šimpanz než člověk, a to mě těšilo.

I moje sestra byla pěšákem v tomto rodinném dramatu. Nějaký čas se stávalo, že nás navštěvoval strýček Alex, bratr mé matky, a jeho nová žena Marie. Všichni mluvili o Helen a o mně, jako bychom neměli mozek. Také o nás mluvili, jako bychom tam vůbec nebyli. Marie byla těhotná a řekla mi, že má pod košilí fotbalový míč. Věřil jsem tomu. Mluvili o tom, jak v jednom kuse útočím na Helen.

Čtvrtá třída pro mě znamenala velký přechod, už proto, že jsem dostal novou učitelku, slečnu Landon. V mém školním systému byl první „schůdek“ (i když nevím přesně, jak se mu říkalo) od školky po třetí třídu. Slečna Landon byla opravdu pohledná. Připomínala mi fotografii Audrey Hepburn, který jsem viděl vytištěný na obalech od bonbónů. Prostě jsem věděl, že slečna Landon je můj vlastní anděl. Měla nesmírně dlouhé nohy, sošné a bílé jako sníh, jako mramor, přesně jako řecké bohyně v mých encyklopediích. Bylo mi devět let, když vstoupila do mého života.

 

Pouť byla přelomovým bodem v mém životě

Na začátku každého školního roku, jen aby byl život ještě víc matoucí, jsme jezdili na Západní pouť. V Londonu, okresním městě Middlesexu, to byla velká událost, která trvala osm dní. Velmi dobře si vzpomínám na Západní pouť toho konkrétního roku, protože šlo o přelomový rok v mém životě.

Dědeček nechtěl vzít na pouť nikoho kromě mě. Cítil jsem se hrozně dospěle. Když jsme odcházeli na pouť, Helen začala hlasitě a příšerně řvát, protože jsme ji nevzali s sebou. Nagytata řekl: „Bőgő masina!„Tenhle maďarský výraz byl míněn hanlivě. Vlastně to znamená „basová mašina“, jako basa ve smyčcovém orchestru. Odešli jsme spolu na pouť.

Bylo ještě světlo a dědeček mě posadil na slona, který měl tři ornamentální sedla, jako koňská. Ten nebohý slon chodil dokolečka a hodně kadil. Potom jsme uviděli úžasná lesklá auta a zelené farmářské traktory a spoustu farmářských zvířat – ovce, prasata, krávy a koně. Mnoho stánků se zvířaty mělo barevné stuhy jako ocenění a chevrony. Všechno bylo velkolepé a řada zvířat mě měla ráda. Pokoušel jsem se je drbat rukou na tváři. Byly jako já – byly víc jako já než jiní lidé, říkal jsem si. Pach výkalů byl všude. Zvířecí výkaly voněly pěkně a sladce díky aromatu sladkého zlatého sena, které v nich bylo.

Potom jsme šli do toho samého stanu jako v minulém roce, kde byla burlesková představení. Páni, úplně jsem na to zapomněl. V minulém roce mě to zahlcovalo, a vzpomínám si, že jsem se schovával a stahoval jsem si bundu přes hlavu. Byla to kakofonie, příliš bolestivé na to, abych to snesl. Letos to byla ta nejlepší šou na světě! Po setkání se slečnou Landon, mojí novou učitelkou, dávala tahle podívaná dokonalý smysl. Dámy na jevišti byly jako andělé, s mihotavou krásou a omamným parfémem. Jejich ňadra byla jako vrtule letadla: točily dokola a dokola s lesklými kovovými stužkami, zlatými, modrými, červenými a zelenými. Miloval jsem dědečka za to, že mě tam přivedl. Hudba byla hlasitá a zněla džezem. Razz-a-ma-tazz, razz-a-ma-tazz! Zatímco nagytata kupoval pivo, vyběhl jsem před jeviště a zíral jsem. Dědeček mi dal pivo k utišení žízně, a to bylo mnohem lepší než červené víno, které mi dával normálně. Pivo bylo zlaté a já jsem ho lokal. Voda, mléko nebo jablečný džus nikdy nechutnaly takhle dobře. Pamatuji si, jak tam bylo všechno zlaté a zářivě jasné. Lesklé červené rty a úsměvy těch dam byly opojné, stejně jako jejich lesklá bílá břicha a vypuklá stehna. Jedna z nich vypadala jako Landon. Jedna z nich měla velice tmavou pleť – ta se usmívala nejzářivěji. Připomínala mi kreslený film o Aladinovi, který jsem viděl v televizi. Tu jsem miloval nejvíc, protože se mi podívala do očí a já jsem měl pocit, jako bych s ní splynul, jak se její oči slily s mými. Ona je můj osud, pomyslel jsem si. Tenhle okamžik jsem si v hlavě přehrával ještě celá léta. Brzy si mě všimly i ty krásné dámy s blonďatými vlasy. Byl jsem tak rozrušený, že se to nedá vypovědět slovy žádného jazyka. Cítil jsem se, že jsem doma a že tam patřím. Chtěl jsem to zažívat navěky. A potom hudba skončila. Světla pohasla. Odešli jsme spolu se všemi ostatními a já si myslel, proč se takhle nemůžeme usmívat navěky? Nagytata mě odvedl domů. Nemohl jsem mluvit, ale věděl jsem, že jsem viděl nebe.

 

Pochopení, že jsem jiný

V jedenácti letech jsem si uvědomil, že ve srovnání s většinou lidí – nebo dokonce se všemi lidmi – je na mně něco velice děsivého. Vlastně si myslím, že jsem byl v jedenácti letech „starší“ a „moudřejší“ než po většinu svého dospělého života. V tomto útlém věku jsem si z toho, co jsem přečetl, uvědomil, že umění pomáhalo lidem v průběhu věků dešifrovat jejich vlastní kulturní smysly života, jeho samotné ospravedlnění, a perimetr každé významné kultury na Zemi. V jedenácti letech jsem to všechno viděl a viděl jsem cestu před sebou. V tomhle věku už jsem zažil roztříštění své samotné osobní existence a narušení svého vlastního nezralého fyzického těla. No a co? Vždycky jsem byl neuvěřitelně kurážný a měl jsem šíleně bujný smysl pro humor. Ať se mi stalo cokoli, vždycky jsem v tom dokázal zachytit ostrý tón směšnosti a smát se tomu. Většina lidí v mém životě mě měla ráda díky mému spontánnímu smyslu pro humor a smíchu. V jedenácti letech, a ve všech dalších letech, jsem se vždycky dokázal smát sám sobě. Byl to velmi speciální rok, co se mého duševního procitnutí týče, i když jsem ještě nezískal všechny dovednosti potřebné k tomu, abych se mohl bránit. Na veřejné škole v Ontariu jsem věděl, že na mně spočívá jakási aura nebo zápach, díky kterému si většina dětí, zvláště holek, přesedala a prosila učitele, aby mohli jít dál ode mě. Už tehdy jsem věděl, že nejsem jako moji spolužáci, sourozenci nebo děti z ulice.

Moji rodiče, zvláště matka, si mysleli, že jsem dokonalé dítě. Moc jsem neplakal a až do tří let se mnou nebyly velké problémy. Potom si pamatuji, že jsem nosil ten opičí postroj, aby mě mohli lépe zvládat. Všichni doktoři se museli potýkat s faktem, že jsme byli Maďaři a moji rodiče měli problémy s jazykem i gramotností. Říkali mi, že jsem své hračky stavěl do řady, místo abych si s nimi normálně hrál. Velmi jasně si pamatuji, jako film, že jsem zíral na své kostky s abecedou a jejich barvy. Pamatuju si, že jsem nosil trička s vodorovnými pruhy, a pořád vidím jejich barevné kombinace.

 

Moje matka byla plachá a nesmělá

Můj dědeček investoval do motelu na východní straně Londonu; byla to jedna dlouhá, úzká budova rovnoběžná s Dundas Street, ve které bylo celkem dvanáct jednotek. Uprostřed byl prostor o ploše 200 čtverečních stop[1] a tam stál veliký, starý farmářský dům. Tuto nemovitost koupil v létě roku 1953, kdy mi byly ještě ne tak úplně tři a matka byla těhotná s Helen. Dědeček si představoval, že využije mou matku jako otrokyni, která bude všechny ty jednotky provozovat a uklízet. To bylo příšerné a moji těhotnou matku to děsilo, zvlášť proto, že byla výjimečně plachá a nesmělá, když měla s kýmkoli jednat na veřejnosti. To, že byla „příliš etnická“ a Evropanka, také nepomohlo. Pamatuji si, že jsem trávil v motelu velmi dlouhé hodiny o samotě, ale měl jsem i šťastné chvíle. Moc rád jsem se díval na listy a barevné věci, jako bylo rosetové okno z barevného skla v mezaninu. Skrz barevné filtry toho skla vypadaly všechny věci jinak.

 

ŠKOLNÍ LÉTA

Moje rodina nechápala, že jsem mentálně odlišný, protože moji chudí, smolařští rodiče o něčem takovém vůbec nevěděli. Byli to velice prostí, plaší a nesmělí maďarští přistěhovalci. Pravidelně jsem jedl a ve třech nebo čtyřech letech mě naučili chodit na nočník. Když se mě na dřevěné nočníkové židli někdo dotkl nebo mi chtěl pomoci, vyvolávalo to ve mně nepřátelství a já jsem ječel. Myslím, že doktor mě prohlédl teprve ve školce. Když jsem se na pár hodin někde ztratil, nikdo si toho nevšímal, protože jsem se nakonec vrátil domů k jídlu. Moje vysvědčení mě popisovala jako snílka. Fluktuoval jsem mezi přehnanou úzkostností a hyperaktivitou na jedné straně a „ospalou apatií“ na straně druhé. Nic z toho se dál nevyhodnocovalo. Byl jsem špatný v aritmetice, ale číst jsem se naučil nesmírně dobře – a rychle. Fenomén hyperlexie (raného čtení doprovázeného obtížemi s jazykovými a sociálními dovednostmi) je v mém případě pravděpodobně velmi příhodný. Čtení a zírání do encyklopedií bylo jako narkotikum. Nikdo nechápal moje výbuchy nebo mé sklony být o samotě s mými knihami. Moji přistěhovalečtí rodiče vůbec netušili, jak by se jejich prvorozený syn měl nebo neměl chovat. Rozhodně na ně nemůžu svalovat žádnou vinu za to, že neviděli nebo nechápali mé mentální rozdíly.

 

Moji přistěhovalečtí rodiče měli těžký život

Oba moji rodiče mají vzdělání na úrovni šesté třídy. Vzdělání mé matky začalo v roubené jednotřídce v Saskatchewanu, kam její rodina emigrovala z Maďarska. Kanadská provincie Saskatchewan měla v roce 1926 technologii na úrovni Kansasu v roce 1880, možná i dřív. Moje matka měla velmi vážný pohled na život. Její rodina do Saskatchewanu dorazila, když jí byly čtyři roky. Celá ta věc s jejich imigrací působila jako výsměch. Noviny v Evropě dělaly reklamu „svobodné zemi v novém světě“. Ve válkou rozervané střední Evropě to byl maják slibu. Když dorazili, na půdě, kterou jim slíbili, nebylo žádné dřevo ani elektřina, ale na jeho hranici bylo malé jezírko se sladkou vodou a kachnami. Matčiny začátky byly těžké a její docházka do veřejné školy také. V době, kdy toto píšu, je stále naživu a bydlí se mnou tady v Palm Bay na Floridě.

Tátova rodina přišla z rumunského Aradu. Emigroval v roce 1929. Moc dobře nezapadal do školy, protože ho dali asi do třetí třídy, aby se naučil anglicky. Jeho vzdělání bylo periodicky přerušováno násilím a změnami způsobeným Velkou válkou a následným poválečným násilím. Byl tehdy plachý a nesvůj, a tento znak mu vydržel celý život. Přímou zodpovědnost za děti postoupil mé matce a celá léta pro mě byl do jisté míry záhadou. Snil jsem o tom, co bych s ním chtěl dělat, jako vydat se na severní točnu nebo navštívit dávné ruiny, jak jsem o tom četl v encyklopediích.

V roce 1914, kdy se narodil můj otec, byla ta oblast obrovským hrabstvím rakousko-uherského císařství. Populaci tehdy dominovali Maďaři, zatímco dnes jich tam je mnohem méně – nahradili je Rumuni a další. Tento žal z rozpadu Uherska zanechal na duši maďarského národa hlubokou jizvu. Už od útlého věku se všechny dovednosti, které jsem se naučil, nebo malé práce, které jsem dělal v motelu, adresovaly tak, aby to posilovalo mou hrdost na to, že jsem Maďar. Říkali: „Nebuď líný a nedbalý jako Angličané! Zametej jako Maďar, ne jako shrbený Angličan s cigaretou.“ Jejich maniakální a fanatické vyznávání tvrdé práce se do mě otisklo.

Moji rodiče mě nikdy nenaučili dost angličtiny na to, abych se s ní protloukl, takže školka byla peklo. Zahlcovala mě. Narodil jsem se koncem roku, takže mi byly pořád ještě čtyři roky, když jsem začínal. Bylo to jako matoucí, nikdy nekončící trip na LSD, tak nereálné, se stresem z nového jazyka, který jsem byl nucený se učit. Pamatuju si, jak se mi ostatní děti v jednom kuse smály. „Á, musím se rychleji naučit anglicky, aby mě učitelé pořád nehubovali.“ „Á, musím se rychleji naučit anglicky, abych pochopil, co ti uličníci říkají.“ Pamatuji si, jak se nade mnou vznášely jejich obličeje a proplouvaly kolem mě. Často jsem omdléval. Školka pro mě byla traumatická a velmi hluboce mě zasáhla. Udělal bych cokoli, abych se vyhnul postihům ze strany učitelů. Ve škole jsem se ztrácel ve své fantazii, představoval jsem si, že jsem doma se svými knížkami a svými imaginárními hračkami a kamarády. Slyšel jsem v hlavě rádiové stanice. Tyhle „rádiové stanice“ hrály hudbu, zprávy, a dokonce i reklamy. Byly to skutečné sluchové halucinace. Až do jedenácti let jsem si myslel, že všichni lidé mají v hlavě rádio. Nedokázal jsem nikomu říct o tom, co provádí dědeček. Během toho roku pro mě byla školka takovým šokem, že jsem počátkem února onemocněl, a to tak vážně, že jsem měl problém dýchat. Měl jsem horečku a až do jara jsem do školy nechodil.

[1]    Pozn. překl.: Asi 20 čtverečních metrů.