Milí učitelé – děkovný dopis studentky s autismem

Milí učitelé,

mainstreamové vzdělání bylo pro mě, jakožto pro autistickou studentku, obtížné. Ze všech školních let jsem se cítila nejlépe v šesté třídě.

I když mi velmi dlouho trvalo, než jsem si na vás zvykla, a i pro vás bylo jistě občas obtížné přizpůsobit se mi, učení se mi velmi líbilo. Ne vždy se mi však líbilo být ve třídě a být ve škole nebylo vždycky jednoduché.

Většina žáků nesnášela, že mají zasedací pořádek, ale pro mě to znamenalo rozdíl mezi tím, zda jsem mohla chodit na hodiny nebo ne. Bylo velmi důležité vědět, že mám své vlastní místo, že mám ve stále se měnícím prostředí něco konstantního.

Musela jsem být blízko dveří, abych se mohla dostat ven, kdyby to bylo potřeba. Blikající světlo v rohu třídy na mě někdy bylo moc. Tikot hodin, šoupání židlí, klepání nohou a smích na chodbě mě dokázaly rychle zahltit.

Má doslovná interpretace světa vedla často k nedorozuměním. Vysvětlování obtížných konceptů pomocí analogií mě jenom mátlo.

Můj nesouvislý oční kontakt vás neurážel. Začali jste chápat, že to, že se na vás nedívám, ještě neznamená, že vás neposlouchám nebo že vám nevěnuji pozornost. Pokoušet se zpracovat zrakové a sluchové informace zároveň pro mě někdy bylo jako útok na mé smysly.

Vždy jste mě chválili za mé akademické schopnosti, ale mně dělalo potíže vědět, jak reagovat. Neviděla jsem se tak, jak jste mě viděli vy, a proto jsem prostě nedokázala pochopit, proč mě chválíte.

I když pro mě byl každý den výzvou, bylo to díky těmto dvěma rokům, že jsem odešla ze školy s velmi ceněnými vzpomínkami. Povím vám, proč:

Nesnažili jste se mě změnit, místo toho jste se mi přizpůsobili a já jsem se cítila, že mezi vás patřím.

Neignorovali jste mé odlišnosti; místo toho jste je přijali a naučili jste mě, že na tom, jaká jsem, není nic „špatného“.

Ukázali jste mi, že když používám své schopnosti, abych vyjádřila svou perspektivu, vzdělávám tím ostatní a nabízím jím vhled a alternativní úhel pohledu.

Naučili jste mě, abych se nebála překážek, kterým čelím, ale přistupovala k nim s pomocí strategií.

Co je nejdůležitější, nikdy jste ve mně nepřestali věřit, i když já sama jsem si nevěřila.

Během doby, kterou jsem strávila ve škole, jsem se naučila důležitou lekci, a to že mé „postižení“ s sebou nese i schopnosti a že…

Z potýkání se s těžkostmi pramení síla.

– Sofie