Poradenství a konzultace pro rodiny a organizace

Konzultace pro rodiny jsou určeny především rodičům autistických dětí, jak těm, pro které je diagnóza nová, tak těm, kteří s ní již mají nějakou zkušenost. Smyslem konzultací je skrze spolupráci s rodičem nastavit podmínky doma i mimo domov tak, aby vyhovovaly potřebám dítěte a aby mohlo docházet k pozitivním změnám v jeho vývoji, ale také v kvalitě života celé rodiny.

Cena
Balíček 10 konzultací stojí 5000 Kč (10 konzultací)
Cena jedné konzultace je 600 Kč (60 minut)
Po dobu krize a jejích dopadů zavádíme balíček 5 konzultací za 2500 Kč
Všechny konzultace jsou hrazeny předem na základě zálohové faktury převodem na bankovní účet.

Školení pro organizace Školení nebo konzultace pro organizace lze sjednat dohodou. Ceny jsou individuální, dle podmínek (místo konání, počet účastníků, atp.)

Objednat konzultaci k autismu

Profilový rozhovor s Mgr. Janou Csémy, DiS.

Jak poznáte, co rodičům při on-line konzultacích, takto „na dálku“, doporučit? Nepotřebujete dítě vidět?

Konzultace probíhají on-line pouze s rodiči. Při prvním kontaktu zdůrazňuji rodičům, aby dítě nebylo konzultace přítomné a aby se pokusili zajistit čas strávený při konzultaci tak, že dítě nemůže slyšet, o čem mluvíme – tedy, že mluvíme o něm. Od dospívajících i dospělých autistů víme, že velmi dobře vnímají, co o nich říkáme a zejména, zda podtón je pozitivní nebo negativní.

Nechci vstupovat do rodiny a rodinného systému a narušovat jejich soukromí ve chvíli, kdy se teprve seznamujeme. Více mě zajímá, jak dítě vnímají jeho rodiče, jak ho vidí, jaká slova v souvislosti s ním používají, jak popisují jednotlivé situace, s čím si třeba nevědí v komunikaci se svým autistickým dítětem nebo jeho chováním rady. Zkrátka, co v rodině v tu dobu dobře funguje, kde naopak dochází k nedorozuměním a proč. Rodičům pak nabízím svůj odborný náhled na tyto situace, nejen na to, jak je vnímají oni, ale také na to, jak je může vnímat jejich dítě.

Rodič je pro mě partnerem v této diskusi, nikoliv pouhým posluchačem. Naopak, dávám rodičům maximální prostor, aby se mohli během konzultace vyjadřovat a třeba i nahlas přemýšlet o tom, co je ve vztahu ke svému autistickému dítěti mate, trápí, čemu v jeho vnímání světa nerozumí.

Společně pak diskutujeme nad tím, co z toho platí pro dítě a rodinu a na základě toho se bavíme o tom, jak rodič může své dítě vést, jak ho může optimálně vychovávat..

Rodič tak má možnost o těchto, pro něj zásadních, tématech přemýšlet a také je otevřeně a bez zábran diskutovat.

V navazujících konzultacích se pak k těmto diskusím někdy, pokud je to potřeba rodiče, vracíme a vyhodnocujeme, jaké momenty vedly k pozitivní změně a na nich pak stavíme.

Co je cílem Vašich konzultací?

Pokud konzultuji rodiče autistických dětí (mými klienty jsou i dospělí autisté či jejich partneři), pak se soustředím na to, aby nepodléhali tlaku, že teď hned je třeba s dítětem rychle začít “pracovat”. Pocit, že se rodič musí vydat, že musí s dítětem „makat“ , jinak je vše ztraceno.

Psychický vývoj dítěte není záležitostí okamžiku, ale probíhá neustále celý život – osobnost dítěte, jeho mozek a jeho prožívání se neustále formuje a vyvíjí, nejen v dětství, ale i v dospělosti. Díky neurologii, psychologii i biologii víme, že to, jak psychický vývoj dítěte probíhá závisí na podmínkách, ve kterých dítě vyrůstá. Tlak a stres mohou mít ve spojení s úzkostí, která je všem autistickým dětem vlastní, inhibující (zbržďující) účinek. Na prvním místě je tedy nutné, aby rodič i dítě pociťovali dostatečnou míru klidu a bezpečí.

Rodiče autistických dětí jsou pro své dítě těmi hlavními, kdo mu mohou poskytnout pocit bezpečí a podmínky pro dobrý psychický vývoj. A to tak, že jej vychovávají, jak nejlépe dovedou, tak jako ostatní rodiče. Nikdo jejich dítěti nemůže nabídnout více, než oni sami. Se svým dítětem tráví nejvíce času, nejlépe ho znají, nejlépe mu rozumí (jak způsobu, tak formě komunikace, které je v dané chvíli dítě schopné). Jejich rodičovský instinkt jim napoví, co je potřeba pro vývoj jejich dítěte dělat.

Zmatek, strach a nejistotu o budoucnost dítěte v rodiči často vzbuzuje sdělení diagnózy nebo vyslovení podezření na ni. Stigma autismu a jeho patologizace je v naší  společnosti stále velmi silné. Rodič pak začne panikařit a jeho do té doby pevný a láskyplný vztah k dítěti je znejistěn. 

Cílem konzultací je proto právě posílení přirozeného vztahu mezi rodičem a dítětem a obnovení rodičovské jistoty, která vychází z jeho instinktivního rodičovského vnímání.

Na konzultacích se někdy na začátku setkávám s výčtem toho, co dítě neumí a nedokáže. Je běžné, že rodiče si tyto věci v souvislosti s diagnózou uvědomují mnohem více. Časem je krásné sledovat, jak se uvolní a s úsměvem vypráví, co jejich dítě „vynalezlo“, co samo dokáže. A už neřeší, jestli to je nebo není ve společnosti považováno za „normální.“ Oni sami začnou rozumět kontextu, ve kterém k tomu došlo a vnímají tak rozvoj svého dítěte.

Často vidím, jak během několika konzultací roste jejich sebevědomí, které díky získání diagnózy zcela pozbyli. Obraz autismu dnes není příliš pozitivní. A je to škoda. Já znám mnoho úžasných autistů – malých i velkých, kteří mají své komunitě, kolegům, vrstevníkům i rodičům rozhodně co nabídnout.

Proč je pro rodiče důležité zdravé sebevědomí?

Příkladem může být jejich komunikace například s mateřskou nebo základní školou. Rodič, který sám prožívá pocit smutku, nedostatečnosti nebo zahanbení v souvislosti s diagnózou svého dítěte často cítí, že nedokáže se svým dítětem správně odborně pracovat: “Vždyť o autismu nic nevím.” Rodič se ale nepotřebuje stát odborníkem na autismus. Potřebuje jen dobře rozumět svému dítěti a jeho potřebám. To mu velice pomůže i v další komunikaci, například se školským zařízením, ve kterém je jeho dítě umístěno nebo má být umístěno. Rodič přestane mít pocit, že se on i dítě musí ohnout, jen aby jej někde přijali, ale začne se více orientovat na hledání takového uspořádání, které jemu i dítěti nejvíce vyhovuje, které bude optimálně naplňovat potřeby dítěte a dítě se tak bude vyvíjet nejen v kontextu školských znalostí, ale i v kontextu socializace. Pokud má k tomu rodič podporu dobrého pedagoga, případně asistenta pedagoga, pak snadno vytvoří prostředí, ve kterém dítě dobře funguje ve vztahu s učiteli a spolužáky.

A pokud cítí, že tuto podporu nemá, ale spíše vnímá vršící se důvody, proč v případě jeho dítěte inkluze nefunguje, nebojí se opustit situaci, která jemu i dítěti ubližuje a výhledově nemá co nabídnout.

Konzultace nabízejí rodiči právě to zázemí, které jim umožňuje začít přesněji komunikovat potřeby svého dítěte s okolím/se školou a to může samozřejmě u pedagogů vzbuzovat zájem a snahu být součástí úspěšné inkluze do třídního kolektivu. Školské zařízení většinou snahu o zařazení dítěte do dětského kolektivu má, ale potřebuje od rodiče dostatek informací, které jim umožní dítěti co nejrychleji porozumět a adekvátně tak reagovat na jeho potřeby. Až pak se silně úzkostné autistické dítě, zúskostněné navíc touto velkou změnou, může postupně zklidňovat a postupně a svým tempem si navykat na nový systém.

Pro rodiče je samozřejmě často tato situace také velmi stresující, a i proto jsou tu tyto konzultace, které nabízejí podporu i jim osobně.

Konzultace jsou tedy dlouhodobé?

Konzultace čerpají rodiny dle svých konkrétních potřeb. Různé fáze vývoje dítěte a vývoje rodiny přinášejí různé výzvy, které rodiny řeší v rámci balíčku 10 konzultací, a pak se často ke konzultacím vracejí, když se objeví nová úskalí, se kterými se potřebují po čase poradit. Cílem je ale jednoznačně posílení kompetencí rodičů tak, aby se moje role a potřeba kontaktu se mnou začala vytrácet, když se ukazuje, že rodina už vnější pomoc v dané fázi nebo situaci nepotřebuje. Tím dochází ke zdravému stavu, kdy rodinný systém funguje stejně jako u kterékoliv jiné rodiny.

To, co je ale zásadní je, že nevstupuji do rodinného systému a nevystavuji především autistické dítě situaci, kdy by muselo přemýšlet, proč sem ta cizí paní chodí a proč si o mě s maminkou a tatínkem povídá.

Dávají Vám osobně  něco tyto konzultace?

Každá rodina je jedinečná a přístup ke každé rodině je tedy jedinečný. Nápady, které přicházejí a o kterých pak mluvíme, jsou „šité na míru“ dané rodině. Rodiče mají často spoustu vlastních správných postřehů, ale mají obavu, že se mýlí, protože nejsou přece odborníky. Nechtějí něco ve výchově svého dítěte pokazit. 

Každý rodič i jeho dítě jsou individuality, které mají svůj pohled na svět a mým cílem je, aby se tyto pohledy co nejvíce sladily, aby si porozuměly. Rodinné zázemí a vztah rodič dítě je v tomto ohledu pro mě naprosto zásadním bodem, od kterého se změna k lepšímu může začít odvíjet.

Neexistuje totiž žádné “typické autistické dítě”. Existuje jen konkrétní dítě v situaci konkrétní rodiny. Každá rodina má svoji specifickou situaci, své specifické potřeby a najde si svůj osobitý způsob, jak svému dítěti pomoci.

Při konzultacích jsem se naučila především pokoře, se kterou k tématu autismu přistupuji. 

Co si myslíte o terapiích postavených na odměňování?

Odměňování někdy do výchovy patří. Rodič chce ocenit své dítě, hýčkat ho, prožívat s ním autentickou radost a pocit překvapení.

Je jedno, jestli se jedná o ocenění slovní či hmotné. Každopádně podle mě záleží na autenticitě a výjimečnosti dané situace.

Dar mnohdy zavazuje obdarovaného a stejně tak to může být i případ odměny. A když je rodič autistického dítěte veden terapeutem k tomu, aby své dítě odměňoval bonbónky, křupkami, samolepkami, žetony atd., pak je to špatně. Zvláště malé děti nejprve nechápou skrytou manipulaci, které jsou vystavené. Rodič totiž vidí okamžitý efekt odměny, a tak postupně jen začne zvyšovat množství odměn, aby docílil dalších požadovaných výsledků ve změně chování dítěte. O koho potřebu se ale tedy jedná? O potřebu dítěte určitě ne. Je to jakási poptávka okolí, které rodič víc a víc podléhá na úkor vztahu, který je mezi ním a dítětem.

„Krásně sedíš!“, „Krásně čekáš!“ atd. Co tím dítěti říkáme, je často zahaleno naší vlastní skrytou úzkostí, že ho nemáme pod kontrolou a že mu nevěříme, že to, co prožívá a jak se chová, dělá proto, aby mu bylo dobře, aby se vyvíjelo, aby prospívalo. Vlastně mu říkáme jinými slovy: „Nehýbej se, tvůj pohyb je rušivý!“, „Ať mi někam neuteče.“ apod. Rodič tak řeší chování dítěte, na které se soustředí více než na prožívání dítěte, které je příčinou jeho projevu v chování. Otázkou není jak se dítě chová, ale proč se tak chová.

Pokud si rodič začne sám pokládat otázky, které se týkají prožívání dítěte, pak bude více chápat jeho skutečné potřeby. Začne tak zjišťovat, jaké potřeby to jsou, jak na ně adekvátně reagovat, jak je může uspokojovat. Naplnění potřeb dítěte vede ke snížení úzkosti dítěte a naopak, k pocitu jistoty, že mu rodič rozumí. S klesající úzkostí dítěte se snižuje i úzkost rodiče a jejich vzájemná komunikace povede častěji ke spolupráci. Bonbónky pak můžou rodiče hodit do koše. Ubyde i starostí se zubařem – což je velké téma pro mnoho rodin.

Někteří terapeuti „obětují“ první zuby dětí a následné trauma způsobené častou a bolestivou návštěvou zubaře zcela pomíjejí. 

Odměny jsou v těchto případech navíc pouze krátkodobým řešením, a o to tvrdší dopad mají na vztah mezi rodičem a dítětem. Když dítě začne víc a víc chápat, že je manipulováno k něčemu, co vlastně nechce. Z psychologických výzkumů a experimentů o užívání odměn víme, že to dítě chápe velice dobře. 

Dříve nebo později si začne uvědomovat, že není přijímáno takové, jaké je. Že vlastně rodičem není milováno takové, jaké je. Rodič je pak víc a víc bezradný. Hledá chybu v sobě, v dítěti, ale už ne v terapeutovi, který takto do jejich vztahu vstoupil. Zkouší se jiný druh odměny, jiné množství odměny. Ale postupně nezabírá nic. Dítě často ale svým chováním ve svém věku vyjadřuje své potřeby, které nejsou rodiči čitelné. Zdravý rodinný systém nemůže být založený na směně. Psychologie říká, že v jeho jádru je nepodmíněný vztah matky k dítěti a stejně nepodmíněný vztah třetí osoby – otce. To platí u všech dětí, i u těch autistických.

Trochu to působí tak, že se vše točí kolem dítěte, jeho potřeb. Nebude pak ale jen rozmazlené? Kde je ta hranice mezi tím, co dítě potřebuje a tím, kdy by mělo respektovat to, co po něm chce rodič, případně pedagog apod.?

Mluvíme zde o stavu, kdy přichází ke mně na konzultaci bezradný rodič, vyčerpaný snahou o komunikaci s dítětem a frustrovaný opakovanými nezdary. Objevují se problémy v chování dítěte, v blízké rodině, v komunikaci s rodiči, v mateřské škole, na základní škole, s prarodiči, negativní reakce okolí, apod. 

Pokud projde rodič procesem obnovy vztahu důvěry se svým dítětem, jak jsme o tom již mluvili, tedy začne rozeznávat potřeby dítěte a začne mu pomáhat je naplňovat, jejich vztah se bude dále rozvíjet. A protože ten je podmínkou dobrého psychického vývoje dítěte, bude i ten pokračovat tempem kterého je dítě schopno.

Základními kameny tu nejsou žádné zázračné tabletky nebo terapie, ale trpělivost, vytrvalost a důvěra. 

Rodiče navíc mnohdy nezačínají od nuly, často přicházejí po tom, co dítě projde nějakou formou terapie orientované na autismus a její následky se nese s sebou. Mezi ně může patřit trauma, post-traumatická porucha, zvýšená úzkost, úzkost z cizích osob a další strachy, které mají zpomalující (inhibující) efekt na jeho psychiku. 

Pak je prvním předpokladem dalšího rozvoje to, že dítě se ocitne v bezpečí a bude moci opustit tuto obrannou pozici.

Až když je tedy dítě plně saturované ve svých potřebách, až pak se můžeme na konzultacích začít bavit o možnostech nabízení pro dítě zajímavých a také přiměřených výzev.

Co byste vzkázala na závěr rodičům autistických dětí?

Diagnóza autismus není koncem, ale začátkem. Dospělí autisté často zmiňují, jak se jim ulevilo, když zjistili, že jsou autisté. Lépe tak mohli chápat, proč je jejich život někdy odlišný od života ostatních, ale jak by řekla Temple Grandin: Je jiný, ne horší. 

Možná teď máte obavu o to, jak bude vypadat budoucnost Vašeho dítěte, ale Vaše dítě právě tady a teď potřebuje vaši přítomnost, blízkost a z ní plynoucí pocit jistoty. Svoji budoucnost budete hledat ve společném vztahu. Kromě ní v něm vy i vaše dítě můžete nacházet také pocit spokojenosti a radosti. Nenechte se o to připravit!

Mezi typické situace, se kterými se na nás rodiny obrací patří:

  • dítě špatně usíná nebo se budí
  • dítě běhá ode zdi ke zdi (nebo od dveří, ke dveřím, od okna k oknu), někdy zároveň houká nebo křičí. Klidně i půl hodiny nebo hodinu v kuse.
  • dítě opakuje nesmyslné věty ze zpráv, z televize, z pohádek, nebo podle navigace. Klidně mnohokrát dokola.
  • dítě se zajímá pouze o specifickou věc (traktory, vláčky, potrubí, voda, písek..)
  • dítě se nedívá na rodiče, když na něj volá, nereaguje na jméno, ale třeba když uslyší šustění pytlíku od bonbónů, samo přijde.
  • dítě se nechce mazlit
  • dítě je úzkostné a fixované na jednoho rodiče
  • dítě nemluví / dokáže mluvit, ale vyhýbá se používání řeči
  • dítě si nehraje stejným způsobem jako vrstevníci / neumí si hrát
  • dítě je uzavřené
  • dítě má doma nebo na veřejnosti nezvladatelné afekty nebo výbuchy emocí, je plačtivé nebo se vzteká
  • dítě musí být všude první, neumí prohrávat
  • dítě jí jen určitá jídla (hranolky…) a jiná odmítá
  • dítě nemá kamarády
  • dítě zažívá v kolektivu šikanu
  • dítě venku neustále utíká
  • dítě škrábe, štípe, kouše
  • dítě zajímá jen telefon, tablet nebo videohry, o nic jiného nemá zájem
  • dítě je ve věku, kdy by mělo jít do školky, co máme dělat?
  • dítě je ve věku, kdy by mělo nastoupit školní docházku – jakou vybrat školu, zvládne ji dítě?
  • je alternativní vzdělávání (př. nevýchova, Montessori, domácí vzdělávání) vhodné pro moje dítě? Jaký bude mít dopad na život naší rodiny?
  • dítě je ve škole, ale zaostává za kolektivem
  • zkoušeli jsme terapii X/Y, chvíli fungovala, ale už nefunguje, co máme dělat?

Objednat konzultaci k autismu

Konzultace poskytuje Mgr. Jana Csémy, DiS., na základě živnostenského oprávnění IČ 02301849

Mgr. Jana Csémy, DiS. je certifikovanou psycholožkou zdraví . Certifikát získala během svého vysokoškolského studia na Karlově Univerzitě v Praze, kde studovala program Psychologie zdraví přímo pod vedením jejích zakladatelů v ČR – Doc. Václavem Břicháčkem, PhDr. Miluší Havlínovou, CSc. a Prof. Jaro Křivohlavým. Má mnohaletou praxi v práci s autistickými dětmi, nejen z ČR, ale i z USA, je členkou správní rady Nadačního fondu Autismu a spoluvydavatelkou knih Temple Grandin, PhD. v České republice. Dříve pracovala ve Státním zdravotním ústavu na projektu Zdravá mateřská škola a Zdravá škola, pod vedením PhDr. Miluše Havlínové, CSc. V současnosti je lektorkou problematiky autismu v kurzech pro asistenty pedagoga a poskytuje poradenské konzultace rodinám a organizacím.