5 způsobů, jak uspokojit potřeby neurodiverzních dětí bez použití behaviorálních modifikací

Ve svém článku “Behaviour Management – Řízení chování” jsem řekla:

“Existuje i jiný způsob, jak podporovat změny v dětském chování než tím, že prosadíme svou. Tento proces začíná tím, že se vzdáme pokušení kontrolovat chování a nahradíme jej novým cílem – uspokojit dětské potřeby.“

Mluvila jsem stručně o myšlence, že když nejsou u kohokoliv naplněny potřeby autonomie, pochopení, respektování jejich způsobu komunikace, bezpečí, pak bývá normální, že se daná osoba chová nepříjemně, aby vykomunikovala své rozrušení a stres. Také jsem stručně hovořila o dopadu ignorování potřeb dítěte na dítě samotné a o lekcích, které se naučí, když jsou tvrdě nuceny cokoliv dodržovat.

{Pokud si chcete přečíst můj článek o Řízení chování, naleznete jej, když kliknete >> zde << , otevře se vám v novém okně. Pokud byste si rádi přečetli více o cílech a efektech terapií, jejichž prostředkem jsou specifické behaviorální modifikace autismu, můžete nalézt mnou vydaný obrázkový článek na toto téma}

Čím jsem se v daném článku nezabývala, je to, jaké strategie používáme ve vlastní rodině místo behaviorálních modifikací, abychom uspokojili potřeby všech a redukovali jejich potřebu komunikovat stres nepříjemným chováním. To je mým cílem v tomto článku.

Než tak udělám, předám vám určitý kontext, protože se mi dostává časté reakce, kdy si lidé myslí, že můj život je značně odlišný od jejich v tom smyslu, že my zažíváme méně potíží. To by mohla být pravda a ani vy, ani my to nemůžeme vědět hned, protože nežijeme u sebe doma, nebo bychom mohli porovnávat poznámky a zjistit, že váš život je „jednodušší“ než můj (ať už to znamená cokoliv).

Nicméně ani předpokládání čehokoliv, ani porovnávání životů nikomu nepomohlo a já nejsem připravená dávat detaily, které mohou narušit soukromí mých dětí. Řeknu vám jen tolik, že jsme osmičlenná rodina, kde je nejstaršímu členovi (mně!) 42 let a nejmladšímu 3, a jsme rodina, kde jsme všichni neurodiverzní. Odborně diagnostikované v naší rodině jsou tyto odlišnosti: autismus, bipolární porucha, porucha smyslového zpracovávání, porucha usínání, deprese, posttraumatická porucha, a obecná úzkostná porucha.

To znamená, že zažíváme velké výzvy, co se týče spánku, úzkosti, nálad, zpracovávání smyslových vjemů, vyhledávání smyslových vjemů a vyhýbání se určitým vjemům, jazykového zpracovávání a komunikace, sluchového zpracovávání, exekutivního fungování, socializování, opozičního chování, sebepoškozování, meltdownů, shutdownů, přehlcení a všech možných konfliktních potřeb na každodenní bázi. Prosím, když budete číst, co děláme, abychom naše potřeby naplnili, nepředpokládejte automaticky, že se naše rodina od té vaší nějak výrazně liší.

Takže, když už jsme si představili pozadí a kontext, zde je

5 ZPŮSOBŮ, JAK USPOKOJIT POTŘEBY NEURODIVERZNÍCH DĚTÍ BEZ POUŽITÍ BEHAVIORÁLNÍCH MODIFIKACÍ.

V rodinách, které jsou neurodiverzní (mají členy s různými diagnozami) nebo rodinách se členy, kteří jsou vícenásobně neurodiverzní (mají více než jednu neurologicky podmíněnou odlišnost nebo postižení), je jistě složité naplnit potřeby všech. Vím to, protože má rodina je neurodiverzní, a někteří z nás jsou vícenásobně neurodiverzní. Výzvy se konstantně proměňují a vyvíjejí a vyžadují uvědomělou a cílenou pozornost, aby byly potřeby všech naplněny. Není možné naplnit potřeby VŠECH v KAŽDÝ MOMENT, ale snažíme se, co to jde. Máme předpoklad „většiny času“, to znamená, většinu času, kdy dokážeme dělat věci tak, aby každý dostal, co potřebuje. Tady jsou klíčové body, které dodržujeme:

1. PROMĚŇTE PROSTŘEDÍ TAK, ABYSTE NAPLNILI UNIKÁTNÍ SMYSLOVÉ POTŘEBY VAŠEHO DÍTĚTE

Každý má smyslové potřeby a preference. Proto máme rádi určité oblečení, teplo nebo chladné počasí, máme radši sladké nebo kyselé, preferujeme určité textury a máme nebo nemáme rádi věci jako jsou třeba kolečkové brusle, létání či cestování autem, houpačky a trampolíny. {Pro zdroj o 7 smyslech navštivte stránku SPD Australia The Seven Senses – Sedm smyslů (otevře se v novém okně), kde najdete informace, které jsou užitečné pro lidi s různými druhy neurodiverzity}.

V naší rodině máme četné strategie, které nám pomáhají naplnit všechny naše odlišné potřeby – vyhledávání smyslových vjemů, vyhýbání se jim, smyslovou deprivaci.

V našem domě nabízíme různorodé možnosti, jak regulovat teplotu a světlo, jak upravovat hlasitost a intenzitu zvuků, variace v texturách pro vyhledávání smyslových vjemů, variace vizuálních stimulů, širokou škálu aktivit, z kterých se dá vybírat v domě i venku, širokou škálu možností týkajících se jídla- ať už jde o jídlo, které se servíruje, ale i o čas a místo, kde a kdy budeme jídlo jíst.

Tyto možnosti lze rozumně a snadno vytvořit, ale vyžadují dostatek času věnovaného zkoušení a chybování, a zdroje stojí peníze. Nejsem si jistá, co se týče ostatních zemí, ale pokud jste z Austrálie, nejspíše dostanete určitou podporu, která vám s náklady pomůže. Například NDIS vám pomůže zaplatit za doporučené zdroje v oblasti terapií a psychologie.

{Pokud by vás zajímalo vědečtější vysvětlení věcí, které děláme, abychom naplnili konfliktní smyslové potřeby v naší rodině, můžete si přečíst můj článek, “Meeting conflicting needs in our neurodiverse family”- Naplňování konfliktních potřeb v naší neurodiverzní rodině, publikovaný na stránce Respectfully Connected (link se otevře v novém okně)}

2.PODPORUJTE UNIKÁTNÍ KOMUNIKAČNÍ STYL DÍTĚTE

Znáte někoho, kdo říká, že nesnáší telefon, nebo někoho, kdo nesnáší posílání zpráv? Máte kamaráda, který, i když už dneska pohledy nikdo neposílá, vždycky k Vánocům a narozeninám nějaké pošle? Toto je důkaz existence odlišných komunikačních stylů.

U neurodiverzních lidí mohou být tyto odlišnosti výraznější. Mohou se projevovat jako neschopnost používat mluvenou komunikaci s preferencí pro psanou komunikaci, přestože je mluvená komunikace možná, neporozumění neverbální komunikaci, silná averze k sociálním situacím, které zahrnují velké množství lidí, nebo jakýkoliv počet věcí, které jsou problémové, co se týče komunikace s „typickou“ společností.

V naší rodině zažíváme odlišnosti ve způsobu, jak získáváme informace, a ve způsobech, jak se vyjadřujeme. Poskytujeme možnosti pro komunikaci skrze verbální mluvu i neverbální komunikaci včetně gest (informačně vymyšlených někdy stejně dobře, jako znakový jazyk) a skrze psaný jazyk – ať už jde o ručně psaná slova, zadaná slova nebo kreslené obrázky).

Současně začínáme využívat čtečky obrazovky a mluvící programy, abychom zjistili, jak užitečné pro některé z nás budou. Pokud bychom měli přístup k aplikacím, jako je „Speak for Yourself“ a „Proloquo2Go“ před patnácti lety, tak bychom je používali.

Netrváme na okamžité komunikaci (pokud nejde o pohotovostní situaci). Uvědomujeme si, že někteří z nás potřebují čas ke zpracování informací a dáváme tento čas tím, že čekáme na odpovědi a důležité konverzace trvají i několik dní, pokud je to potřeba.

Neočekáváme, že lidé, kteří jsou ve stresu, se přizpůsobí sociálním konvencím. To neznamená, že přehlížíme ubližování nebo naštvání druhých tím, že omlouváme něčí chování jeho stresem, ale podnikáme kroky, abychom zajistili bezpečí v momentě tak, že z prostředí odvedeme ostatní. Pokud se něco v tomto momentu stane, co druhým ublíží, promluvíme si o tom až tehdy, kdy daný moment pomine, a lidé jsou zase klidní a cítí se v bezpečí. Tyto konverzace vedeme tak, že se respektujeme, nikdy nikoho neponižujeme, ale nabízíme uklidnění a nápady pro nové věci, které můžeme zase zkusit, aby nám pomohly se dané situaci vyhnout.

3. NETRESTEJTE ANI NEDÁVEJTE DĚTEM POCÍTIT NÁSLEDKY ZA JEJICH CHOVÁNÍ

Když si uvědomíme, že nepříjemné chování našich dětí je odrazem jejich frustrace, stresu a nespokojenosti, je jednoduché vidět, proč je trestání škodlivé. Nikdy bychom netrestali dítě, které křičí bolestí, protože si zlomilo končetinu, a stejně tak nedává smysl, proč trestat dítě, které vyjadřuje emoční či mentální bolest. Také je dobré si uvědomit, že je možné, že zažívají i psychickou bolest; jen to, že nevidíme krev nebo poranění, toto nevylučuje.

Ještě další záležitost, o které je třeba popřemýšlet, je, zdali náš přístup k takovému chování zahrnuje věci jako následky nebo posilování binárních voleb. Tímto myslím, že jestli reagujete na chování vašeho dítěte tak, že jim říkáte, že jejich činy musí mát následky, například že musí jít do kouta nebo si vybrat mezi A a B, aby se děti z dané zkušenosti poučili, pak je to vlastně úplně to samé jako trestání. Pořád jde o nátlak vaší vlastní vůle na dítě, které má následně něco udělat, a tak to bude dítě i vnímat, ať už to prezentujete jakkoliv.

Přirozené následky jsou jiné. Přirozený následek je jednoduše to, co se stane jako výsledek nějaké akce. Když například hodím hračkou a ona se zničí, mám hračku, kterou už nemůžu používat, a nepořádek, který je potřeba uklidit. Když mě pak naštvaný rodič donutí jej uklidit nebo zaplatit za hračku, už jsme daleko od přirozených následků a blížíme se k trestu.

Přirozené následky nás učí mít určitou zodpovědnost za své akce. Trest a nátlakové následky nás učí dělat to, co dělá ostatní šťastné. To je pro všechny děti nebezpečné, ale ještě víc pro neurodiverzní děti, které mají potíže se sebevědomím a pocity neadekvátnosti založené na jejich odlišnostech pramenících z neschopnosti zapadnout a vyhovět ostatním, a tato znalost, že ostatní je vidí jako poškozené (byli byste zděšení, kdybyste si uvědomili, jak mladé děti jsou, když začnou chápat tyto skryté zprávy v naší společnosti).

Uvědomujeme si, že všichni (dospělí i děti) se učí a vyvíjejí své dovednosti, a předpokládáme, že všichni se snaží se chovat, co nejlépe to jde, v dané situaci. Víme, že je nepříjemné a trapné dělat chyby a snažíme se být velkorysí, když se chyby udělají, i když jsme byli my ti, kdo byli ublížení, protože víme, jak moc si toho ceníme, když se ostatní chovají velkoryse i k nám. A snažíme se být mírní sami k sobě, když své zkušenosti reflektujeme.

4. NABÍZEJTE ALTERNATIVY

Když se věci pokazí a potřeby nejsou naplněny, je to nepříjemné pro nás pro všechny. Někdy nemůžeme zabránit nečekanému smyslovému vjemu nebo sociálnímu přehlcení nebo masivní frustraci při komunikačním šumu. To se dá očekávat a je to příjímáno jako součást normality.
Snažíme se, co to jde, abychom měli připravené alternativy, když se toto stane. Dám vám specifický příklad: v našem domě jsme vymysleli tichá místa, kam se mohou lidé schovat. Obecně se ví, že když je člověk na tichém místě, může očekávat, že tam bude ticho, a že je nebude rušit někdo jiný, kdo je tam uvidí. Někdy jsou tichá místa z důvodů, které my nemůžeme ovlivnit (práce na ulici, stěhující se sousedi) hlučná, tak nabídneme sluchátka, která tlumí zvuky, a hračky a aktivity, které člověk shledává uklidňující a pomáhají redukovat stres a úzkost, dokud zase není ticho.

Mít alternativy znamená bohužel mít zkušenosti s tím, že se věci pokazí. Ale jednoduchá reflexe, kdy se zeptáte sami sebe „co by pomohlo a ulehčilo situaci?“ a pak ty věci zrealizovat pomůže s dalšími zážitky.

5. ZPOMALTE SE, ZKLIDNĚTE SE, OPATRUJTE SE

Pokud zažíváme krizi, tento bod bývá často poslední, ale jak se časem věci posouvají a uklidňují, můžeme tento bod začlenit jako bod do naší rodinné rutiny.

Jako dospělí členové naší rodiny jsme zodpovědní za péči o sebe samé. Musíme identifikovat, co nás nutí vybuchnout, když jsme ve stresu. Musíme si udělat plán, jak se vyhnout stresu, kdykoliv je to možné, a jak můžeme reagovat na naše děti, když bude nevyhnutelný stres. Potřebujeme pochopit, že naše děti nedělají, co dělají, aby nás naštvaly nebo nám ztížily život, dělají to, aby vykomunikovaly své potřeby způsobem, který je pro ně v daný moment nejdostupnější.

Mně pomáhá v péči o sebe:

  • limitování počtu věcí, které plánuju udělat za týden (i toho, co se týče schůzek, které se týkají dětí, domácího vzdělávání, práce mimo domov)
  • mít malou skupinku ověřených přátel, s kterými se můžu občas vypovídat
  • mít pár koníčků, kterým se pravidelně věnuji (zahradničím, dělám karate, sleduju televizní seriály o historických událostech a kreslených superhrdinech)
  • ujištění, že každý den budu mít chvilku pro sebe, kdy budu sama a v klidu (to dělám i pozdě v noci, i když jsem hodně unavená, protože se lépe vyspím, když si předtím odpočinu)
  • dávám si pozor, že dostatečně jím (a chodím na WC, a věřím, že k tomuto se vztáhnou všichni ostatní zaneprázdnění rodiče a lidé s potíži s exekutivním fungováním).

Každý bude mít trochu jiné návyky potřebné k péči o sebe a může nějakou dobu trvat, než zjistíte, co potřebujete. Ale stojí to za to. Je také mnohem jednodušší podporovat naše děti v vyvíjení jejich vlastních vhledů do toho, co jim samotným dělá dobře, pokud jim jdeme sami dobrým příkladem. Je dobré i pro ně, i pro vás, když na sebe dáváte pozor.

Ještě upraveno a přidáno: Jen pro případ, že si někdo přečte tento článek a pomyslí si „to jim pomáhá, ale já bych to nezvládl,“ bych ráda sdílela komentář mého manžela, když tento článek sdílel:

“Není to perfektní. Často to pokazíme. Snažíme se použit ze svých chyb. Ale jdeme stále dopředu.“

Michelle Sutton, autorka článku

Z anglického originálu 5 WAYS TO MEET NEURODIVERGENT CHILDREN’S NEEDS WITHOUT USING BEHAVIOUR MODIFICATION STRATEGIES

přeložila s laskavým svolením autorky Natálie Ficencová

Článek vznikl v rámci podpory projektu Nadačního fondu Avast Spolu do života